O osvobození

Za mého dětství se Osvobození slavilo devátého května. Deň víťazstva, rusky Děň pobjédy. Na Slovensku se americký podíl na vítězství nad nacismem neřešil.

To datum se mi líbilo, bylo to datum narozenin mé babičky – díky všudypřítomným připomínkám blížícího se svátku ve škole i na ulicích jsem jí nikdy nezapomněla popřát.

Pak jsem si zvykla na osmý květen (a na babiččiny narozeniny stejně nezapomínala, narozdíl od mnoha dalších a hlavně těch svých). Osmého nebo devátého – nic to nemění na jaru, šeřících, lehkosti bytí, úsměvech a dívčích sukních a podkolenkách, minimálně těch ve vzpomínkách. I kdyby dnes už všechny dívky na znak své jedinečnosti nosily stejné černé teplákovky z Temu.

Dokonce ani přepisování dějin mě až tak netrápí – dělo se vždy a bude dít. Pravnuci bývalých záporáků už nechtějí být pravnuky záporáků, ale přáteli bez viny, tomu lze rozumět. Jen to bohužel často znamená, že ty, kdo byli v dějinách za klaďase, je třeba přepsat na záporáky. Ale oukej. Nekonečný proces. Za padesát let to bude v učebnicích zase jinak. Společensko-politická schémata, ne reálný život a vztahy. Historie je dynamická mřížka, v níž se pohybujeme jako lidé, spektrum lidských povah a z nich plynoucího chování. A to rozložení povah, zdá se mi, zůstává napříč generacemi stejné. Část společnosti potřebuje obdivovat, tleskat a patřit, část potřebuje zpochybňovat, vzdorovat a vymezovat se, část má ráda své pasivní pohodlí, část se nerozpakuje činit zlé věci, část je pro dobrou věc ochotna činit věci nedobré, část si to nedobro potřebuje všelijak omlouvat a část si je omlouvat ani nepotřebuje.

Na co se mi zvyká mnohem svízelněji, jsou každodenní důkazy, že člověk není ani příliš Homo, ani příliš sapiens. Myslím běžného člověka, který nedělá velké dějiny, ale žije svůj každodenní život. Mám na mysli lidi, bez nichž by svět nefungoval, marně by se o něm psaly důležité knihy, marně by se pro něj plánovaly důležité politické kroky. Protože to, že si politici (a v souzvuku s nimi ti, jejichž životní úroveň od politiků přímo závisí, neboť je podpora aktuálních politických narativů živí, čili lidé z médií nebo zaměstnanci státní správy) přepisují dějiny, mění příběhy a přesouvají hranice mezi klaďasy a záporáky, je pochopitelné. Nezastupují sebe jako lidi, mají politické úkoly. Mocenské, systémové, vnitropolitické, geopolitické, historické. Z vlastní hlavy nebo z hlavy někoho mocnějšího, než jsou oni. A použijí všech jim dostupných prostředků, aby svět, velký svět velkých idejí, gest i reálných geopolitických posunů, byl takový, jaký ho potřebují mít.

Ale že běžný člověk, žijící s jinými běžnými lidmi, ne s prezidenty, premiéry, ministry a šéfy mezinárodních organizací, řekne „Ten mladý sovětský voják z fotek kolujících na sítích, obyčejný kluk, který zestárl za čtyři roky na frontě o čtyřicet let, a ti dva, co vztyčili vlajku na Reichstagu, natož ten, kterého tam fotograf vyfotil o několik dnů později, když už bylo bezpečno, aby vytvořil jednu z nejznámějších fotografií dvacátého století – to byli naši nepřátelé a přišli nás okupovat“… tak z toho je mi smutno.

Myslím, že když jsem, ještě před válkou na Ukrajině, běhávala přes bratislavský Slavín a chtělo se mi tam vždy plakat, byl toto jeden z důvodů. V té válce umřeli kluci, dívky, chlapi, ženy, lidé, díky nimž my žijeme. Neleží tam Stalin, ani ústřední výbor komunistické strany Sovětského svazu, ani sovětští propaganidsté z Kremlu. Leží tam děti jako ty naše a rodiče dětí, jako jsou ty naše. A ti nás nepřišli okupovat, vykořisťovat, rozšířit svou sféru geopolitického vlivu. Ti byli odvedeni do války od svých blízkých a nějakým, dnes pro nás v moderním světě už těžko představitelným způsobem, je jejich straničtí propagandisté přesvědčili, že bojovat daleko od domova za mír a svobodu a za slávu své vlasti je hrdinství a čest.

A mohu tisíckrát vyčítat komunistům, kteří nás od jesliček, nebo nejpozději od „iskier jasných“, v mém případě až po první ročník medicíny, ohlupovali komunistickou a sovětskou propagandou, a Sovětům, že to od nich v rámci své vlády nad naší částí rozděleného světa vyžadovali, a být v nesmiřitelném rozporu s mnohým dalším, co jako velmoc po válce dělali, ale nikdo mě nepřesvědčí, abych nenáviděla obyčejné sovětské kluky, kteří bojovali a umírali ve válce proti nacismu.