O narcismu a globálním oteplování

 Tak se mi to uvažování o lidské psychice míchá úplně do všeho, i do otázky globálního oteplování.                 .                                                                      .                                                       .

    Lidé jsou jako květiny. Každá nějak voní, každá má nějakou barvu, některá má trny a jiná naopak necítí potřebu bránit se. A i když se budete na lidi dívat nepoeticky biologicky nebo chemicky nebo ještě jinak, a nebo prostě obyčejně lidsky, vždycky vám vyjde, že dva stejní lidé neexistují. A to je fajn. To je my psychoprofesionálové máme tendenci škatulkovat, protože nám to usnadňuje práci. 

      Víte, co je psychopatie? Ne, psychopat není (jen) agresivní vztekloun bez zábran a morálních hodnot nebo sociálního cítění. Psychopatie je sběrný pojem, který už se dávno nepoužívá, právě pro to laické dehonestující povědomí - dneska se říká porucha osobnosti. A porucha osobnosti je vlastně každý nápadnější odklon od „normality“, který se s člověkem většinou táhne celý jeho život a který mu způsobuje potíže s okolím nebo se samým sebou. Jiná, problematická, nápadná může být osobnost různými způsoby. A podle toho, kterým směrem je osobnost vychýlena z rovnováhy, do které škatulky nebo kterých škatulek se její vlastnosti hodí nejvíc,  se jí pak všelijak odborně říká. Nebo se řekne, že má vcelku „normální“ „fungující“ neproblematická osobnost rysy některé z těch škatulkových diagnóz, často několika z nich. Třeba anxiosní neboli úzkostné rysy. Nebo disociální rysy. (Hysterické rysy a hysterická osobnost už se neříká, abychom se my hysterici necítili dotčeni a netahali své psychoterapeuty po soudech.)  A tak dál, škatulek je víc a nemá smysl vás jimi zatěžovat. Jsme stejně nakonec hlavně jedineční, co tam po klasifikacích! 

   Ale myšlenky na jeden rys osobnosti se mi poslední dobou pletou do uvažování o lidech a o světě až příliš často. Narcismus. Sklon k nadšení samým sebou, nadhodnocení vlastní osoby, vlastní jedinečnosti. Přesvědčení, že je svět tady pro nás a ne my pro něj, že jsou lidé spíše jen objekty, sloužící účelu zjednodušit a spříjemnit nám život. 

    Možná by mnozí vůbec neprotestovali, kdybych teď konstatovala, že ta narcistická škatulka velice dobře pasuje spoustě lidí z Top a VIP kruhů, těch, kteří řídí naši přítomnost a kladou základy  naší budoucnosti. Ale to není má parketa. Jednak nerozumím politice víc, než mi umožňuje selský rozum a soukromá intuice pro dobré a špatné, a jednak existuje jedno krásné psychoterapeutické pravidlo - „diagnózy sa stanovují v klinickém kontextu“. Jinými slovy - nálepku, škatulku můžete přisoudit člověku, který za vámi přijde, protože má problém a chce s ním něco dělat a potřebuje k tomu vaši pomoc, ale nikdy ne někomu, kdo o to nežádal.     

    Ale zkuste si představit obrovské psychoškatule pro celé civilizace - není ten NARCISMUS docela dobrá škatule pro celý náš nadutý vyspělý moderní svět?     

     A to už jsem konečně u toho globálního oteplování. Nevím a nemohu vědět, nejsouc klimatoložkou a nemajíc přečtenou ani jednu knížku na toto téma, otepluje li se naše planeta skutečně. Pokud mne budou nějací odborníci dostatečně dlouho přesvědčovat,  jsem ochotna věřit, že ano (možná proto už nemívám studené ruce a nohy jako kdysi!).  Ale ptám se, sebe i vás - jsme skutečně my lidé ti nejdůležitější, ti nejmocnější na celé Zemi, v celém Vesmíru? Až se globálně výrazně oteplí (víc, než je jistě přirozené při normálním pohybu teplot na velké vesmírné sinusoidě) nebo až dojde k nějaké katastrofě, která povede k zániku nás lidí nebo „naší“ planety, bude to skutečně námi a našimi splodinami? Jsme ve vesmíru skutečně tak důležití? Nejsou mnohem mocnější třeba mikroorganismy, kterých je mnohem mnohem více, nebo nějaký meteorit, přičemž ani u jedněch ani u druhého neumíme předvídat, kdy, kde a jak a co s tím?               

     A když to trochu přeženu: Není víra naší společnosti ve vlastní všemocnost, i tu negativní, ničivou, jen něčím, čemu se u jednotlivců v psychiatrické ambulanci říká nepříliš hezky „narcistická obrana“? Milosrdným závojem na potlačeném vědomí vlastní malosti, vědomí, že jsme vůči světu nakonec stejně bezmocní?