Já bych si dovolila shrnout tuto diskusi.

Říkávám: Život není jednoduchý a cokoliv člověku pomáhá nést jeho tíhu (resp. tíhu vlastní osobnosti), je v pořádku, dokud to neubližuje druhým. A někdy se stane, že způsoby, jakými fungujeme mezi lidmi, těm lidem ubližují. Někdy o tom nevíme, někdy víme, a neděláme to rádi, ale nemůžeme jinak... a někdo má z ubližování, ať už má jakoukoli formu, potěšení.

Většina lidí, kteří bez (sebe)reflexe otravují atmosféru v diskusích, si není vědoma, že není v právu, že nedělá záslužnou věc. Já byl jim ten pocit oprávněnosti kritiky, soudů a kontroly nebrala, každý svého štěstí strůjcem a každý pánem svých sebeklamů. Jestli jim pocit soudců s pomyslným mandátem, založeným na výjimečné chytrosti, zkušenosti nebo morální výši, pomáhá přežít, budiž jim přáno. Stejně by s tím obvykle neuměli nic moc dělat, dokud nemají opravdu závažnou motivaci – a většinou to i s tou vekou motivací jde ztuha, protože v tom bývá nějaká míra nutkavosti „cerebrálních“ lidí, mnohdy bez sebepřesahu, bez empatie, bez soucitu. Ne překvapivě takové iritují patetismy „grafomanských básnířek“, výlevy citů, které jsou. jim cizí. Nevadí, nemůžeme být všichni stejní.

Obtěžování, nežádoucí komentáře, plané poučování, dehonestace, cokoli, dokud se děje na sítích, je ubližováním, jen dokud zůstáváme jeho adresáty. V naprosté většině případů, pokud jsme v roli těch adresátů, lze něco dělat. Neučit se mávnout nad tím rukou a nebrat si to k srdci. Nebo toho člověka, tak jak bychom ho v reálném světě opustili, ve virtuálním světě ignorovat.

Já volím od dalšího blogu ignoraci. Vy se mi tady hádejte, pokud chcete :)

Na Blog Idnesu jsem podobně intenzivně jako v posledních týdnech psala před cca 15 lety (a také se po čase sešli i hejtři, kromě fandů) a dnes jsem ráda, že jsem to dělala. Díky tomu (a díky Idnesu, který mi ty stovky básniček dodnes nesmazal, přitom jsem s tím počítala, psala jsem a píši i dnes vždy „do větru“, jako když mluvím, neočekávám trvácnost svých slov) mohu vzpomínat na lidi, kteří tenkrát patřili do mého života a zaslouží si nebýt zapomenuti. Také mi tenkrát IDnes velkoryse dal jednu ze dvou cen Básníka blogu... díky blogu mi vyšla sbírka básní... Cítím za to velkou vděčnost a díky této vděčnosti je mi dnes docela fuk, že někdo vylije své přebytky diskusi pod mými blogy – snad, doufám, i díky tomu přežije bez sebeotrávení další den. Akorát u toho sebepotvrzujcíího vylévání já nebudu. Potkávám osobně dost akcentovaných osobností s různými způsoby fungování, které je třeba unést, nebrat si osobně, ideálně se snažit zpracovat je tak, aby to bylo pro dobro daného člověka – nepotřebuji „řešit“ složitosti lidských nátur ještě i na netu,

Ale jak se tak dívám, hejty zvyšují čtenost – a já IDnesu čtenost přeji. Zachránili mi vzpomínky na má nejlepší léta a mé nejlepší lidi! A třeba takto budu za patnáct let číst své dnešní blogy... A přesto, že to někomu může připadat nemožné, zdá se, že i teď a tady se najdou lidé, které těší. Za což děkuji <3 :)

Mně to zavonělo poezií, Andrejko!

Hezký den, psaní blogů Vás evidentně baví, což je v pořádku. Ale přece jen, zdejší Kodex blogera ohledně četnosti publikování říká tohle:

"Bloger může požádat o umístění na titulní stranu Blog iDNES.cz nejvíce u 3 článků během 24 hodin, přičemž mezi nimi musí být odstup alespoň 60 minut. Na svém osobním blogu může zveřejnit článků libovolný počet."

Zdroj: https://blog.idnes.cz/info/kodex-blogera-idnes-cz....

P. S. Hlásit to nikam nebudu, nicméně přece jen by bylo dobré si na to příště dát pozor.

A vy se divíte, že vás tu mraky lidí nesnáší. Jste fakt charakter, že to nebudete hlásit. Co takhle, že byste si šel raději zaplavat v Moravě?