Boomerka v bratislavských hudobninách (Československy)

Hudobniny na Kamennom námestí. (Alebo to je už Dunajská? Ale je to jedno. Budú to pravdepodobne jediné hudobniny široko-ďaleko. Prežili, predajňa platní, cédéčok a dévédéčok z čias mojich vysokoškolských štúdií, tesne po Nežnej.)

Vošla som len tak, len sa pozrieť, ako to tam teraz vyzerá, zabiť nadbytočný čas – vonku trochu popŕchalo, hlavnú poštu som už mala vybavenú a sortiment horkých čokolád v Yeme aj v Tescu skontrolovaný.

Ešte vo mne doznievalo to, čo by som nazvala stesk, ak by sa to dialo v Brne alebo Prahe, ale takto napíšem cnenie. Cnieť sa je krásne sloveso! A natoľko iné než jeho český ekvivalent, že by človek takmer usúdil, že sa Slovákom cnie o dosť rozdielne, než sa Čechom stýská. Mäkšie, dlhšie a s otvoreným koncom. O rytmickom krátení ako záruke nápevu v každej vete ani netreba hovoriť.

Tedy: Tklivě se mi stýskalo, jako poslední dobou vždy, když procházím Bratislavou mé mámy a její mámy a Pozsonyem mé druhé babičky a její mámy. Když chci mít jistotu, že mi nezvlhnou oči, musím se vyhnout klášteru Voršilek. Ale on i Manderlák umí slané divy. V čase, kdy má maďarská babička v uršulinském klášteře vyráběla spolu s ostatními budoucími učitelkami vrásky na čele přísným jeptiškám, byl ten „mrakodrap“ fungl nový a byl nejvyšší budovou v celém městě a jeho širokém okolí. Manderla. S maďarskou výslovností, prosím. (Píši si poznámku: Zjistit, jak vysoký byl tou dobou nejvyšší dům ve Vídni.)

S doznívajícím sentimentem, promíchaným s dotykem teplého jarního vzduchu na odhalené kůži, jsem tedy vešla do hudebnin. Takže mě logicky, když mi zrak padl na polici s cedulí SLOVENSKÝ/ČESKÝ POP/ROCK, nemohlo nenapadnout, že by tam mohli mít Hammela. U nás doma historicky zvaného Palinko nebo Hammelko. Kdyby mému tátovi byla mladická žárlivost vydržela do stáří, byl by musel až do máminy smrti žárlit – Palinko byl mámin spolužák a když jednou za čas vzpomínala na Bratislavu svých pubertálních let, šlo vždy o něj a jeho první koncert. A ještě také o Boriska Filana, který v tom čase už také vyrůstal v textařskou hvězdu, abych nebyla nespravedlivá. Pánové si mámu nejspíš už dávno nepamatují, ale to vůbec nevadí, naopak, přidává to k mému stýskacímu cneniu ještě kapičku soucitné lítosti. Od té už je jen kousek ke chvilce sebelítosti, ale i ta se ve staré Bratislavě odpouští. Když sentiment, tak pořádný.

Měli snad deset Hammelových cédéček, jen tu jednu desku, kterou si pamatuji z dětství, tu, co na ní do songů svým nezaměnitelným hlasem mluví pan Kroner, jsem na polici u písmena H nenašla. Vybrala jsem si dvě jiná cédéčka a šla jsem zaplatit slečně, stojící za pultem. A byla bych jednoduše zaplatila a vložila cédéčka do kožené kabely, kterou mám tak velikánskou přesně proto, abych v takovýchto situacích prodavačstvu všeho druhu na otázku, zda chci tašku, mohla odpovědět: „Ne, děkuji, nepotřebuji“ nebo „Nie, ďakujem, netreba.“

Byla bych prostě zaplatila - kdyby mi bylo dvacet a byla bych stále ještě trochu plachá, s respektem z kohokoli za jakýmkoli pultem, majícího nade mnou jakoukoli výhodu, třeba jen tu, že je narozdíl ode mne zvyklý běžně se vybavovat s lidmi, klidně i nepříjemnými. Jenže už jsem stará a baví mě lidé a jejich hlasy a jejich způsoby, i ty nepříjemné, a tak slečně říkám: „Všetko možné som od Hammela našla, len to jedno cédéčko, které som hľadala, tam nikde na polici nevidím. Možno by ste sa vedeli pozrieť v zozname, či ho predsa len nemáte? Volá sa myslím Šľahačková princezná. Alebo možno kráľovná…“

Slečna bez známek emocí ťukala do klávesnice. „Je tu len Princezná a netvor.“
„Nie, nie, volá sa to Šľahačková princezná. Hammel. Taká červená platňa to bola. Album môjho útleho detstva.“
Opět bez hnutí brvou, bez zbytečného slova – ale našla. V seznamu i na polici.

„Jéj, ako to, že som si ho nevšimla? Hej! Je to ono, červené! Super!“ doplnila jsem pohyby mimických svalů, mluvidel a pocitů tak, aby to po zprůměrování nás dvou v jinak liduprázdném obchodě vyšlo tak akorát na devadesátky těsně po Sametu.

Ďakujem, zamatová aprílová Bratislava!