Zoufalci dělnické třídy

Sedím na modré nádražní lavičce a snažím se, aby moje tělo neztrácelo pokud možno žádné teplo. Je něco po šesté ráno a už je i trochu světlo. Na východ slunce co zahřeje, si budu muset ale ještě půl hodiny počkat. Vlak pořád nepřijíždí. Kouřím cigaretu, co jsem včera dostal, v naději že mě to zahřeje, ale není vlastně rozdíl jestli kouřím nebo jen dýchám. Pára co mi jde od pusy je stejná jak ten kouř. Přichází ke mně maník v úplně stejných pracovních kalhotách a svítivě zeleným reflexním tričku co mám na sobě i já. Nechci aby si sedal vedle mě a narušoval moji tepelnou auru na kterou se tak hrozně soustředím. Marně. Dosedne ztěžka na lavičku vedle mě. „Hi mate! Do yo have a lighter?" Bez toho abych se na něj podíval k němu natahuju ruku ve které žmoulám zápalky. „No jasně, v šest ráno jsou na všech nádražích světa úplně stejní zoufalci dělnické třídy. Kdy jsem k sakru podal přihlášku do tohohle klubu?"

      Jsem rád, že mám tuhle práci. Je to drsná chlapská práce, na které se nemění nic ať už se vykonává kdekoliv na světě. Jsem stěhovák. Zkoušel jsem už dělat obsluhu v baru, na což jsem si musel udělat hrozně důležitý certifikáty spočívající v tom jak zodpovědně podávat alkohol, což byla neuvěřitelná kravina, mající za úkol přenést zodpovědnost za způsobené škody, násilí a zranění, z opilců samotných na barmany. Stát Nový Jižní Wales se tímto snažil postavit vzrůstajícímu násilí způsobenému opilci, stejně tak jako jejich zraněním, způsobených třeba srážkou z autem v nočních nebo časných ranního hodinách tím, že bude působit na barmany aby osobám jevícím známky opilosti nenalévali. Řeší tím tak až důsledky, místo toho, aby vychovávali společnost k zodpovědné konzumaci alkoholu. Už to, je hlavní důvod proč se mi tenhle zákon zdá přinejmenším podivný. Natož když se člověk zadíval na seznam nedávných kauz, v nichž se vyskytovali ty nejneuvěřitelnější příběhy postrádající logiku a absenci bazálního selského rozumu. Pokud totiž auto srazí ve tři hodiny ráno na ulici opilce motajícího se po silnici, pojistné plnění jeho léčebných výloh a případných následků ponese nejen pojišťovna, ale i příslušný bar. Finanční postih se týká jak provozovatele, tak obsluhy. Obdobné je to z výtržnictvím a pouličním násilím, kdy se z toho dotyčný člověk sice nevyseká, ale může ho hřát pocit že bar a obsluha v tom jedou s ním. Obhajoba ve stylu „nebyl bych se opil, kdyby mi nenalévali" se stala precedentem, mocným zaklínadlem, kterého se barmani obávají a vlastně i provozovatelé. Tenhle zákon je veliká propast do které můžete spadnout a už se z ní třeba nedostat, ale co naplat, když vás do ní z druhé strany poštuchuje Damoklův meč v rukou majitele baru požadující více prodaného alkoholu, znamenající vyšší tržby a tím pádem vyšší zisky. Každý ví, že spousta lidí co mají trochu naváto pije jen tak z hecu ty nejdražší drinky a utrácí za ně hodně peněz (včetně nadstandardních dýšek pro obsluhu). Znamená to, že v pátek a v sobotu v noci barmani nalévají o sto šest v naději, že se snad nic nestane. Kdo se chce opít, ten se opije tak jako tak. A ani nejsvědomitější barman s tímto podivným zákonem za zády s tím nic neudělá. Průměrně ostřílená obsluha pozná, komu může ještě nalít, komu doporučit matonku nebo odchod domů, v horším případě nedobrovolný v doprovodu vyhazovače. Tak to funguje normálně a přirozeně nejen v Čechách, ale i ve většině Evropy. A žádný zákon O „zodpovědném podávání alkoholu" tam pokud vím není. Důležité je vytáhnou z kapsy každého jednotlivého uchazeče o práci v pohostinství 100 dolarů za školení. Bez toho aniž by dotyčný věděl, jestli nějakou práci sežene, či ne. Je to poplatek za možnost vůbec se o nějakou práci ucházet. Školení je prováděné jak jinak soukromými, byť státem akreditovanými agenturami. Toho lobistu co tohle vyjednal bych rád poznal. To musí být extratřída.

     V baru jsem byl párkrát. Pak mi zavolali, že už pro mě práci nemají. Vyděsilo mě to, ale takhle to tady chodí. Fluktuace pracovní síly je enormní. Každý den přijde do toho jediného baru pět lidí s životopisem v ruce žádat o práci. Je z čeho si vybírat. Nakonec jsem se ani nedivil, že mě nechtěli. Ne, že bych tu práci dělal špatně, to v žádným případě, snažil jsem se seč to šlo, na přestávky nechodil, nezevloval, neustále uklízel, a nebral si zboží pro vlastní potřebu bez zaúčtování (jak to dělají místní). To ani náhodou. Jde asi o celkový dojem. Jsem sice k zákazníkům slušný a zdvořilý, o tom žádná, ale s mým výrazem smutného patrona jsem asi nezapadl. Pohostinství je taky o zábavě, je potřeba se usmívat, komunikovat, říkat co se sluší, být tak trochu koketní, trochu vlezdoprdelka a trochu hodně vtěrka, co každýmu něco vnutí ani by to býval byl před tím chtěl. S mou vizáží přerostlého, hranatého Frankensteina jsem asi moc nezapadl. Většinu osazenstva baru tvoří muži. Je tedy vhodné zaměstnávat ženy. Tuhle teorii podporuje i úspěch Kostičky v její hospodě. Dá se to vyjádřit exaktně na množství dolarů která si donese na dýškách. Problém s tím máme ale oba stejný. Nebaví nás to.

     Na druhou stranu se tam dá získat spusta užitečných kontaktů a informací. Už jsme takhle získali opraváře na auto. A ti lidi co tam chodí, to je taky paráda. Třeba ruský mafián (možná že není, ale chtěl by být), co nám vjel svým Audi skoro až do hospody. Byl jsem první den v práci a nevěděl jsem která bije, protože můj kolega co mě měl zaučovat co chvíli někam zmizel. „Doufám, že si jde hodit jen pár dolarů do mašinek, protože jestli si přijde něco objednat, tak jsem v háji." No tak nic, už stojí u baru. Se standardním nenuceným úsměvem a ležérními pohyby, jako bych za tím barem stál už léta se k němu přiblížím. Objednávka zní na dva jakési míchané nápoje o jejichž existenci jsem doposud vůbec nevěděl. Ani se nesnažím něco předstírat a otázku z čeho že se to vlastně míchá následuje dovětek že jsem tu dnes první den. To se za určitých okolností dá dobře prodat a usnadnit si tak cestu k zákazníkovi, vysloužit si tím shovívavost, politování a někdy i velký dýško. Jeho obočí se zvedá až na vrchol hlavy. „A kde jsi dělal před tím? V Evropě. Ty jsi z Evropy? A odkud? Přesně z prostřed. To si vykládej Američanům, já chci znát stát! Z České republiky, znáte to tam? Hodně dobře, jsem z Ukrajiny...." Zkouší to na mě rusky, ale musím mu vysvětlit, že na to jsem mladý. Používám větu kterou znám asi v deseti jazycích: „promiňte, nemluvím rusky a raději bych mluvil anglicky", směje se, tak se vracíme k angličtině. Následuje desetiminutová diskuze o tom jak se mi líbí v Austrálii a jak překrásné jsou Karlovy Vary, přičemž mu podle jeho instrukcí dělám ty dva drinky. „Nevím ani kolik ten drink stojí, budete muset počkat na kolegu, nezlobte se. Ale já to vím! Jeden stojí osm a půl dolaru. Stejně bych Vám nemohl vrátit, protože neotevřu pokladnu! Tady máš dvacet!" Podává mi nějaké bankovky a drobné. „Dej do pokladny to co musíš a zbytek si nech". Bere si svoje pití a s přáním příjemného pobytu v Austrálii, si je jde vypít do auta. A tak jsem vydělal první tři dolary.

     Hrací automaty, hrací automaty, hrací automaty, blikající světýlka, peníze, cinkání a zvonění tvoří celý svět pro pár blbečků, blbečků, blbečků. Někoho to ale živí a někdo na tom setsakramentsky bohatne. Školení na obsluhu mašinek bylo ještě o dost horší než to na alkohol. Jednak to stálo další peníze a jednak sem se nestačil divit. Zákon o hracích automatech je jedna velká absurdita. Ale jen v Novém Jižním Walesu proteče těmito skříňkami 32 miliard (sic!) dolarů ročně. To staví tenhle druh zábavního průmyslu na úroveň potravin, léků a benzínu. Tedy mezi nejmocnější ekonomicko-politické hráče. Není divu, že si naohýbají legislativu jak se jim zlíbí. A pro další růst a rozvoj si vymysleli zákon, který umlčel kritickou veřejnost a vyrazil z ruky argumenty odpůrců automatů. Australané tomu dost propadli. Bary, hotely a herny, které mají licenci na provozování, jsou často plné. Hráči mají nadstandardní servis, většinou kávu, sušenky, chipsy nebo oříšky zdarma. A tak hrají a hrají. Vysvětlení je prozaicky jednoduché. Mají hodně peněz. Ale bylo by to laciné to jen konstatovat. Jak to jedy je doopravdy?

     Průměrný Čech vydělá 17 tisíc korun za měsíc. Pět dá za nájem, pět projí, tři dá za provoz auta nebo dopravu, tisíc na stavební spoření a tisíc za hadry. Nezbude mu nic. Naproti tomu nejchudší Australan má minimální!!! mzdu 12,5 dolarů na hodinu. Z měsíc si přijde na 2000, strhnou mu daň, která se z minimální mzdy skoro žádná neplatí a zbude mu 1900. Z nich dá 600 na nájem, 400 projí, 200 za benzín, 100 za oblečení a zbytek končí v mašinkách. A to se pořád bavíme o průměrném Čechovi a Australanovi s minimální mzdou. Obecně je to asi tak, že češi žijí víc „z ruky do huby" a Australanům zbývá ještě spousta peněz navíc, potom co uspokojí svoje základní potřeby. A mnohdy neví co s nimi, tak propadají kouzlu točících se válečků, blikajících obrazovek a zvonečků. Někteří jsou posedlí, ale i na ty, nebo vlastně hlavně na ty myslí zákon. Máme brožůrky, letáčky, plakáty a vizitky specializovaných pracovišť pro odvykání gamblerství. Když někomu protéká rukama dvaatřicet miliard ročně, může si dovolit i takovýhle věci. Mašinky jsou nastaveny a zapečetěny tak, aby vydávali mezi osmi až deseti procenty vložených peněz na výhrách. Když se k těm penězům přičtou náklady na provoz herny a personál jsme někde na 80% čistého zisku pro provozovatele, hrubým odhadem vzhledem k tomu, že tu máme 24 mašinek. Kdo by to nechtěl mít? Spousta lidí hraje několikrát týdně. Nevím kde na to berou. Mělo by mi to být jedno. Ale není, rád bych to věděl. Když mi Kostička vykládá poznatky z práce, kterak partička ušmudlaných Číňanů vytáhne několik balíčků bankovek a jsou schopni je naházet do mašinek během hodiny bez jakéhokoliv finančního zhodnocení, jsem na pokraji zhroucení! Dvakrát, třikrát do týdne to tam takhle nacpou. Na jeden takový balíček vyděláváme celý měsíc! Dostavuje se pocit závisti, podezřívavosti, podrážděnosti a agresivity. Komplex dělnické třídy.