Víno nad uhlí

Nemám bohužel moc čas sledovat okolní scenérie, které se mění s každou projetou zatáčkou. Soustředím se na řízení super dlouhého Tranzitu, který si díky své délce, náhonu na zadek a skutečnosti, že je úplně prázdný, dělá na klikatých silnicích, vytrasovaných nazdařbůh australskou buší, co se mu zamane. Bez ohledu na to, jak motám volantem. Když ale dojedeme na hřeben, zpomalím. Taky se chci podívat na nekonečný les parku Yengo, který je všude kolem nás, kam se podíváš. „Jsme jen 150 km od Sydney a je tu divočina jako na Discovery Channelu“ řeknu si spíš jen tak pro sebe, než abych mluvil ke Kostičce, která spí na sedadle spolujezdce. Do Hunter Valley, je to ještě 100 kiláků, tak ji raději nebudím.

Thomas je kamarád, kterého znám jen pár měsíců. Mohl by být věkem spíš můj táta, ale vzhledem k tomu jakej život on žije, má mladší duši než tělo a tak si spolu dobře rozumíme. Za pár týdnů se vydá kočovat za svým řemeslem zase dál, tak jsem mu slíbil, že ho odstěhuju. Na co jiného bych byl vlastně teď lidem dobrej, když už domy nestavím. Odvést těch pár krabic co s sebou pan veterinář tahá po světě nebude až zas takovej problém. Thomasovou náplní života, která ho už drahně let žene z jednoho kontinentu na druhý, je šlechtění koní. Na otázku jaké je jeho zaměstnání, rád v žertu odpovídá, že mu majitelé stád platí hodně peněz za to, aby jim vyprodukoval koně s delšíma nohama, hustší hřívou a hnědšíma očima. Ale ono to tak nějak asi opravdu bude. Jenže teď tady jeho mise končí a za pár týdnů už zase bude z hřebců dolovat jejich sperma tisíce kilometrů odtud kdesi v Západní Austrálii.

Hunter Valley je zemědělský region v severovýchodní části Nového Jižního Walesu, který proslul i za hranicemi Austrálie produkcí kvalitního vína, zejména Cabernet Sauvignon a Chardonnay. Údolí řeky Hunter je pro lepší představu českými dimenzemi formovaného člověka něco jako Polabí, nebo Povltaví. 200 km na délku a 50 na šířku. Hlavní vinařská oblast začíná nějakých 80 km od pobřeží, takže je tu klima podstatně jiné, takové jihoevropské, každopádně se tu počasí nemění každé půl hodiny jako je tomu na pobřeží a i půda je tu víc hlinitější na rozdíl od pobřežní písčité půdy. V oblasti je asi 70 větších či menších vinařství, z nichž většina má svoji prodejnu, samozřejmě i s ochutnávkou. Stalo se oblíbenou kratochvílí městských škvarků ze Sydney či Newcastelu zajet si sem na víkend ožrat držky, a dá-li Bůh, dovést i nějaké ty zásoby domů. Upřímně řečeno, už i my jich pár prolezli, ale nijak jsme to nepřeháněli. Tahle silná vína nejsou pro každého, kdo má rád pořádnou chuť a byť jednou okusí australská „full-body“ vína, je ztracen. Paradoxem nicméně je, že vína koupená přímo ve vinařství jsou dražší než naprosto identická, koupená v Sydney v alkoholovém supermarketu. Na druhou stranu je pravda, že nic nechutná tak dobře jako víno s výhledem skrz prosklenou stěnu na lány vinic táhnoucí se z kopců do údolí, obzvláště pokud tam mají klimatizaci a venku už je 35 stupňů. To je pak teprve rána, když člověk vyleze ven!

Po cestě je potřeba překonat pár pofiderních dřevěných mostů, které bych na silnici první třídy opravdu nečekal. Ale je to aspoň malý dotek dobrodružství, kvůli kterému jsem vlastně na tenhle kontinent přijel. Má radost nezná mezí, když se pak několikrát změní špatný, leč v zásadě asfaltový povrch silnice za ryze štěrkový. To je panečku jako z filmu, pádit si to čtyřicítkou a sledovat ten ohromný oblak prachu ve zpětným zrcátku. Auto se třese jako v posledním tažení, od kol odlétají šutry a z rádia zní už jen tupé chrčení. Jsme jen 200 km od největšího města a už tu nejde naladit ani jedna rádiová stanice. Poslední čárka signálu zmizela z mobilu asi před půl hodinou. A stejně tu žijí lidé. V hluboko zaříznutých údolích jsou farmy, na kterých se hospodaří už téměř 200 let. Pro Evropana k smíchu, pro městečko Wollombi turistická atrakce č.1.

Po dvou hodinách jízdy se silnice podezřele narovná, zpevní a rozšíří tak, že by se na ni vedle sebe vešly i dva kamiony. Silnice je rovná jak když střelí a nebýt mírných kopečků nahoru a dolů, bylo by asi vidět na kilometry daleko. Silnici od zbytku světa odděluje dvacetimetrový pás buše, který se opticky snaží svoji hustotou skrýt to, co je za ním. Po pár minutách se ocitám ve sci-fi, to když má rovná silnice zatáčku, ale mě přitahuje spíš to, co je za stromy, pokud bych jel rovně. Nad stromy se totiž tyčí mohutný příhradový nosník jakéhosi jeřábu. Téměř zastavuji auto u svodidel, ale cedule NOT TRESPASSING každých deset metrů, mi říká, abych je raději nepřelézal. Po pár metrech stromy řídnou natolik, abych byl schopen zjistit co to je.

Nevěřícně hledím tváří v tvář obrovskému dobývacímu stroji, jako vystřiženému z reklamy na Mosteckou uhelnou, zabírajícímu plochu fotbalového hřiště, který stojí na dně 50, možná i víc metrů hluboké jámy. Vlastně ne, to ta silnice po které jedu je artefaktem původního terénu, měsíční krajina všude kolem je o hodně moc metrů níž, sem tam je vidět nějaké gigantická halda.  Všude je ticho, nepracuje se, jsou Vánoce. Ani si nechci představovat jaký kravál tu musí být, když se všechno dá do pohybu. Po pár dalších kilometrech je jasno. Okolo obrovských hald hlušiny vyjedu na frekventovanou silnici. Povrchové doly na jedné straně, tepelné elektrárny na straně druhé. A mezi tím vším, stovky a tisíce těch ohavných symbolů industrializace známých z úvodníků komunistických magazínů – sloupy vysokého napětí. Jsou naprosto všude. Mezi nimi jako gigantická pavučina utkaná zmutovaným cyber-spiderem, napůl zvířetem napůl strojem, synem technického pokroku, který na sebe vzal podobu oblaku prachu, neustále rozprostřeným nad touhle náhorní plošinou, pnou se dráty všemi směry. V němém úžasu nad tou scenérií si matně vybavuji, že tahle měsíční krajina asi kdysi byla neproniknutelnou buší. “Čert vem stromy“, říkám si. „Ranní kafe si neuvařím a večerní telku nepustím bez elektriky. Když už to musí bejt, tak ať je to pořádně, abychom tu přírodu nemuseli jizvit ještě někde jinde.“ Spokojeně si mlasknu a zvednu oči k nebi. Dráty kam pohlédneš, dráty kam dohlédneš.

  Sedíme s Kostičkou na skále nad městečkem Denman v centrální části Hunter Valley a hledíme na pole a vinohrady v údolí pod námi. Z těch nejspodnějších hlubin mé paměti vyplouvá vzpomínka na židli u okna v kuchyni mé babičky. Klekával jsem na ní, dívajíce se z okna na železniční trať vedoucí z Brna na Vlárský průsmyk. Je to víc než dvacet let a nikdy předtím se mi tahle vzpomínka nevybavila. Až teď. A mně je naprosto jasné, kde je ten vzpomínkový mechanismus uložený, když začnu bezděčně počítat vagóny vlaku-uhláku pomalu se pohybujícím středem údolí. Beztak jich bude aspoň sto. Pamatuji se, jak jsem počítával vagóny těch vlaků, byly nekonečné. Někdy bývalo těch vagónů víc, než do kolika jsem tehdy uměl napočítat. Dvě lokomotivy vpředu, jedna navíc v zadu. Stejně jako ten australský uhlák dole pode mnou. Jenomže u nás už takové vlaky nejezdí. Lidi přece už uhlím netopí! A nebo možná ano? Možná že topí a ty vlaky jezdí, jenom já už u toho okna léta na židli neklečel, abych jim spočítal vagóny, takže nevím. Jak daleko musí člověk jet, aby ji vzpomněl na něco pěkného, na co už dávno zapomněl? Aby si připomněl, co ho v životě potěšilo. Nebo těšívalo. Já sám fakt nevím. Trochu jsem se při té vzpomínce zatřásl, ale to jen tak, aby ze sebe oklepal sentiment. Otočím se na Kostičku, která taky nezúčastněně kouká do dálky. Chtěl jsem jí to říct, ale nebudu rušit to parádní ticho a atmosféru, třeba je na tom teď úplně stejně. Zahledím se zpátky do údolí a nařizuju si tuhle chvíli si pamatovat. Bude se hodit až zase půjdou věci špatným směrem a na křižovatkách osudu někdo strhá ukazatele. Bylo jich 92 a tři lokomotivy.

Výhled je tu skutečně parádní. Malé městečko se krčí uprostřed údolí, ale osamělé farmy jsou všude kolem. Škoda jen, že je odtud všude tak daleko. I když vlastně, civilizace se blíží i sem, naneštěstí v podobě o kterou nikdo nestojí. Ztělesňují ji haldy hlušiny a pára z chladících věží elektráren na obzoru, nějakých 35 kilometrů odtud. Kdysi hlubinné doly se změnily na povrchové a jejich čela jsou dnes jen pár kilometrů od prvních vinohradů. To, že je sůl nad zlato víme už dávno. Ale o tom, jestli je i víno nad uhlí nás Australané zřejmě již brzy přesvědčí.