S nábytkem za zády

Obyčejné středeční ráno ve filmovém studiu. V jednom rohu sedí za stolem zprávaři, ve druhém rohu je nachystaná aparatura pro kapelu co v dnešní ranní show vystupuje, uprostřed všeho jsou křesla pro moderátory a jejich hosty. Všude je spousta lidí, ale převahu má početná skupina mladých, hrozně důležitých holek s visačkami “Produkce“. Cítí se být pověřeny kontrolovat a řídit všechno, snad i to jak kdo nahlas dýchá. Mně a mýho parťáka si ale nikdo nevšímá, zrovna jsme přinesli nějakej nábytek a jedna z těch důležitých to odběhla kamsi ověřovat, tak tam chvilku zevlujeme.

Čas od času se díky mé práci dostanu na místa, kam bych se za jiných okolností v životě nedostal. Tak třeba tohle studio. V rozpisu na dnešní den stálo, že mám vzít dodávku, naložit do ní dva gauče, čtyři křesla a dva stolky. Až v autě zjišťuji, že adresa doručení je přímo v centru města, pro jakéhosi “CH7“. Ptám se tedy Justina co to znamená a ten mě uzemňuje odpovědí, že jedeme do televizního studia místní televizní stanice Channel 7. No fajn říká si, tak jedeme. Sranda už vůbec je, dostat se o půl deváté ráno do centra. Jako kterékoliv jiné centrum po ránu trpí i střed Sydney zahuštěním tak hutným, že se přes křižovatku dostanou jen dvě či tři auta. Protože je tohle město tak obrovský, pojem “city centre“ je pořád hrozně obecný. Tak se tomu nejcentrovanějšímu centru, kde stojí mrakodrapy říká CBD (Central Business Distrikt) aby v tom bylo jasno. Suneme se tedy pomalu ucpaným CBD a sledujeme lidi okolo. Stejně jako všude jinde i na jižní polokouli je dopravní zácpa jen z jednoho důvodu. V každém autě sedí jen řidič. Počet přepravených osob se tak rovná počtu dopravních prostředků. A na to města prostě zařízený nejsou. Někteří okolo jsou nervózní, jak ti v autech tak ty mraky civilistů, kterým už chodník nestačí, možná nestíhají nějaké jednání, nebo prostě jen přijdou pozdě do práce. My dva jsme ale v klidu. My už v práci jsme. Justin snídá a já se tím pohledem bavím.

Chanel 7 má veliký rohový věžák v CBD u Hyde Parku. Nekompromisně jsme zajeli dodávkou po chodníku až před vchod, chodci, nechodci. Studio je v přízemí, které je celé prosklené, takže se můžou lidi z venku dívat jak se vysílá. Je to stejný model jako mívala ve svých počátcích Nova v Měšťanské besedě. Dav lidí stojí před studiem a čumí dovnitř co se tam děje a jestli náhodou by se nemohli dostat do televize, užít si svých 5 vteřin slávy. Čas od času skutečně vyjde ven reportér s kameramanem, aby udělal nějaký záběry toho davu, případně nějakou anketu. Ve studiu zrovna hraje nějaká kapela, což je slyšet až ven a lidi to náležitě ocení. Po krátkém vyjednávání s vrátným nanosíme dovnitř před studio nábytek a čekáme. Je zavřeno a vysílá se. Za chvilku ale pustí do vysílání pohádku nebo předtočenou reportáž a ve studiu nastane šrumec. Spousta lidí se valí ven a ti co čekali venku zase dovnitř. Zjišťujeme, že náš nábytek patří snad do jiného patra a než se to vyřeší tak tam zevlujeme. Křesla a sedačky tam leží jakoby byly nachystané. Příjde kluk asi stejně starý jako já, vypadá jako Jud Law, ve vyšívané košili, se skleničkou džusu a ptá se jestli si může sednout. Odpovídám, že proto jsem ten nábytek přinesl, on si sedá a já se s ním nevybavuju, protože raději koukám do studia, co se tam děje. Nějaká produkční nám podepisuje papíry s tím, že to máme nechat ležet tam, kde to je a my odcházíme. „ Pár docela známejch lidí tam bylo“ říká Justin, když nasedáme do auta. Hlasatelka večerních zpráv, obyčejní ranní zprávaři, známý automobilový závodník, který byl jako host ve studiu, jo a „ten maník, co ses s ním bavil se jmenuje XY a je frontman známé australské kapely Z co tam hrála“ Krčím rameny a blbě se culím. Vůbec nic mi to totiž neříká. To je prostě úděl lokálních celebrit, nebo těch co si na to hrajou. O kousek dál než na vlastním písečku je nikdo nezná. V Austrálii stejně jako v Čechách. Všechny ty hvězdičky, co si o sobě myslí, že jsou známý, si vyjedou jen kousek za hranice a tam už mají klid, tam už je nikdo nezná. To se to pak žije. Celebritou se podle mě stává člověk ve chvíli, kdy na něho nasadí nějakej bulvár paparazziho na plnej úvazek. Do té doby je to sranda. Takže po Flo Ridovi další známej hudebník, co sem ho potkal, ale tentokrát k sakru neznám ani jméno. Co na tom sejde. Potkám třeba dalšího.

Zdaleka nejlepší je na tom ale to cestování. Boj se sice většinou vede v severním Sydney a u pláží, kde logicky bydlí bohatší lidé, kteří si od nás půjčují nábytek, ale čas od času je potřeba podniknout výpad někam dál. Ještě jsme nejeli nikam dál než 100 km na jednu či druhou stranu, ale i to je dost na to, aby se příroda měnila. V podmínkách Austrálie takové vzdálenosti nic neznamenají. Podstatná část naší firmy bydlí 50-70 km od Chatswoodu, kde sídlíme. Až někde za Hawkesbury river na Central Coast. A to není ani na půli cesty do dalšího trochu většího města na pobřeží, Newcastlu. Směrem na sever jezdím rád, vypadá to tam trochu jako v tropech. A je tam klid. Na západ se jede do hor, do Blue Mountains. Není tedy s podivem, že se jede pozvolna, ale zato neustále do kopce. Když se pak jede zpět, je z dálnice krásný výhled na celé pobřeží kolem Sydney. Možná, že je to jenom můj dojem, ale zdá se mi že znát, jak se směrem na západ mění vegetace. Botanici by si jiste ťukali na čelo, že na 50 kilometrech se to poznat nedá, ale mě se to prostě zdá. A taky je tam vždycky větší horko. Nefouká tam totiž ten mořský vítr co všechno na pobřeží ochlazuje. Za Perinthem, kde dálnice vede přes Nephan river už jsou fakt pěkný hory. Tam se určitě budeme muset vydat na výlet. Ale teď mě překvapil i jih Sydney. Nevím sice, jaké je to na pobřeží, ale byl jsem poslední dobou celkem často na jihozápadě až kdesi za Campbeltownem a tam je paráda. Vypadá to tam totiž jako v Evropě. Zrovna tento týden jsem jeli v hrozným dešti po Federal Highway vedoucí do Canberry a kolem nás byly malé remízky stromů s políčky a hlavně louky pro dobytek. Na těch loukách občas ovce, válející se v sytě zelené, husté trávě. A hlavně ta rovina. Tedy skoro rovina. Navlas stejná scenérie, jako když jsem před lety jel ve vlaku jihovýchodem Belgie z Bruselu do Luxemburgu. Stejné stromy, stejná tráva, stejná krajina, stejné ovce. Stejný déšť navodil stejnou atmosféru. Takové malé déja-vu. Jenom čas se posunul a odehrálo se to na úplně opačné straně světa. A tím si mě jihozápad získal. Výborně by se tam jezdilo na kole. Škoda, že na rozdíl od té Belgie tady zas není až tak moc k vidění. Pominu-li tu krajinu. A ta vlastně stojí za to sama o sobě. Budu si muset koupit kolo.

Odpověď na otázku, co že to vlastně dělám, která přichází z Čech velmi pravidelně se pokusím zformulovat na pár řádcích. V podstatě stěhuju nábytek. To je všechno. Ze skladu ke klientovi a od klienta do skladu. Naštěstí to je trochu barevnější. Firma totiž půjčuje nábytek. Normální zařízení bytů, celých domů i kanceláří, se vším všudy co k tomu patří. Je to moc dobrý business. Spousta lidí si tady domy a byty jen pronajímá, tak si do nich pronajme i nábytek. V západním světě, ke kterému tento počítám, je zvykem se mnohem víc stěhovat za prací. Lidi se sem stěhují z ostatních měst Austrálie i ze zahraničí a potřebují nábytek do svých pronajatých, avšak nezařízených nemovitostí. Jezdí sem lidi na různá školení, zakládat pobočky, nebo někoho zaškolovat a firmy (hlavně ty americké) jim samozřejmě platí ubytování. Kdyby si tihle lidé nakoupili nábytek, už jim ho jednak nikdy nikdo neproplatí a jednak budou mít problém, co že s tím nábytkem udělat když zas půjdou o dům dál. Ale když si ho pronajmou, firma to zaplatí. Takže zařizujeme všechno od malých garsonek, přes luxusní apartmá s výhledem na operu, nebo celé domy. Často taky děláme tzv. styling job, kdy se nanosí do domu nábytek a dekorace jen na pár týdnů, aby se mohl nafotit interiér do nějakého realitního katalogu a provést pár zájemců tím domem. Vůbec nejlepší je ale takový „bulk job“. To nacpeme dva náklaďáky třeba asi dvěma sty položkami (nábytek a dekorace) a jedeme zařídit celý dům. Vyzvedneme v realitní agentuře klíče a nastěhujeme celý dům. Zapojíme spotřebiče, naladíme televizi, povlečeme postele, podle počtu lidí v domácnosti vyskládáme nádobí v kuchyni, v koupelně rozvěsíme ručníky, sprchové gely a šampóny a když máme v našich papírech napsáno „food request“, jeden z nás skočí do kšeftu nakoupit a podle seznamu narveme ledničku žrádlem. Pak vrátíme klíče do realitky, aby si je rodinka, jejíž letadlo zrovna dosedá na runway letiště v Sydney mohla o hodinu později vyzvednout a přijít do svého nového domu, jako kdyby od tam před chvílí odešli. Síla ekonomiky se prostě pozná podle toho, kolik lidí pracuje ve službách. A kolik lidí je ochotno za tyto služby platit. Na podobný věci si u nás asi budeme muset ještě chvíli počkat. Do té doby budu zjišťovat jak to chodí tady.