Na koně!

Stane se jednou za deset let, že někdo poblázní čechy tak, aby všeho nechali, zasedli k televizi či rádiu a chod státu se tak na chvíli zastavil. Navíc se tyhle události stávají v podstatě náhodně, jak tomu bývalo při finále mistrovství světa v hokeji v devadesátých letech, nebo v Naganu. Od Nagana to již deset let je, a pořád nic. V Austrálii se to ale děje každý rok. Auta, autobusy i vlaky se zastaví, letadla na chvíli nevzlétají ani nepřistávají, ulice se vyprázdní, děti se nerodí. Od roku 1861 až do dnes, vždy první listopadové úterý, ve tři hodiny odpoledne, dvacet milionů australanů přestane dýchat. Tedy až na těch pětadvacet maníků, kteří v té chvíli sedí na koni. Startuje Melbournský pohár.

Moje povědomí o koních je asi tak mizerné, jako znalosti mých australských kolegů o ledním hokeji. Jednou jsem viděl Velkou Chuchli z vlaku a jednou závodiště v Pardubicích, když jsem jel do Parama. Z dokumentu na Nově vím, že nejslavnější kůň se jmenoval Železník a největší frajer na řízení těchhle zvířat je Váňa. Pak taky trochu tuším rozdíl mezi dostihem po rovině, přes překážky a parkurem. Což v porovnání z hokejem znamená, že o tom vím asi tolik, že se to hraje hokejkou a na ledě. Celá tahle země si vlastně libuje v nejbizardnějších sportech které existují. Pominu-li ragby, kterého je několik variant, pak dalším z řady uctívaných sportů je kriket, jehož světové mistrovství znamená, že Austrálie vyzve Indii, někdy Pákistán, když mají náladu a výjimečně i Anglii. A v neposlední řadě kroket, což je něco mezi bowlingem a petanquem. Ale koně, to je jiná liga. Závody jsou téměř denně, závodí se po celé Austrálii, propracovaný systém sázení udělal z téhle aristokratické kratochvíle obrovský bussines ve kterém se točí desítky a stovky milionů dolarů. Kromě skalních nadšenců je normální smrtelník bez šance, aby se v tom orientoval.

Největší sportovní události roku, Národnímu dostihu v Melbourne, ale více či méně rozumí každý. Čemu nerozumí nikdo je, kdo bude vítěz. Z pětadvaceti koní je i přes exaktní neprůstřelnost statistik těžké někoho vybrat. Jistě, jako v každý správný dostih, i tento má své předpokládané favority, jasné outsidery a nevyzpytatelné černé koně. Problém je v tom, že to stejně nikdy nevyjde. Už týden před závodem se u nás ve firmě šířili zaručené informace o vítězi, o tom na koho nesázet, protože je z formy, nebo o kterém koni se tají, že má zranění. Vsadit si, je téměř povinnost. Vsází všichni, i ti kteří rozumí koním ještě míň než já a sázkové kanceláře si tedy pěkně namastí kapsy. Den po dostihu bylo oznámeno, že Australané čelící finanční krizi, vsadili jen na hlavní dostih 8,4 milionu dolarů, na celý dostihový den pak milionů šestnáct (230 mil. Kč). Nemůžu říct, že jsem k tomu nepřispěl.

O den dříve jsem po půlhodinovém brouzdání internetem a hledáním objektivních informací vešel do sázkové kanceláře systému TAB, která je jenom na dostihy. Nebyl jsem o nic víc chytřejší než před tím, co jsem usedl k počítači a tak jsem to nechal náhodě. Nic jiného mi totiž ani nezbývalo. Musel jsem se samozřejmě jako blbec největší jít hned udat, že vůbec nemám tušení, jak se na koně sází, ale milá paní, snad ve věku mojí babičky, mi ochotně všechno vysvětlila. Nemá moc smysl sázet na jednoho koně. Na vítěze. Mnohem lepší je vsadit na první čtyři doběhnuvší koně bez rozdílu pořadí. Tak jsem udělal oboje. Vsadil jsem Kostičce tiket na první čtyři a vybral je podle klíče: jeden kůň australský, jeden novozélandský a pak taky anglický a irský. A byl pokoj. Sobě jsem si ale vsadil na jednoho jediného vítěze. Absolutního outsidera, hodnoceného v žebříčku pětadvaceti koní na dvaadvacátém místě. Imponovalo mi jeho intelektuální jméno. Alessandro Volta, to přece musí být vítěz!. A taky to, že šlo o koně britského. Zjistil jsem, že počasí při dostihu bude spíš chladnější, na čemž jsem založil svoji teorii o nepopiratelné výhodě pro koně ze severní polokoule. Hned z rána jsem se s touto teorií, podpořenou venkovní teplotou asi 16ºC, vytasil v práci a rázem jsem byl považován za dostihového odborníka.

Tato sportovně-společenská událost ovlivňuje chod celé Austrálie natolik, že ve státě Victoria, jejímž hlavním městem Melbourne je, vyhlásila vláda už před lety tento den státním svátkem. I v ostatních státech a teritoriích se podle toho zařídily, každý ale po svém. U nás v Novém Jižním Walesu sice den volna není, ale jako by byl. Pár lidí si vzalo volno, ale nevadilo to, protože celý den nebylo v podstatě do čeho píchnout. Ve Flemington Parku v Melbourne, kde se závod běží bylo už od rána pořádně narváno, hlavní dostih tam sledovalo 107 tisíc diváků. Většina firem v Sydney má na odpoledne volno a organizuje se nějaké posezení. Buď to se zaměstnanci o sebe postarají sami, zamluví si nějaký bar kam pak společně jdou, nebo to zařídí firma. Jako v našem případě. Donesli jsme ze skladu největší televizi jakou máme, nachystali velké jídelní stoly a paní šéfová zařídila zbytek. Když po obědě přijela z nákupu, měla svoje BMW X5 narvané až po střechu. Tušil jsem, že nuda nebude. Krátce po druhé jsme zasedli ke stolu a už záhy bylo jasné, že paní šéfová má, stejně jako spousta západních megalomanů, velmi špatný odhad, protože na stolech bylo jídla tak pro padesát lidí, ačkoliv ve firmě je nás stěží pětadvacet. No co už, někdo se prostě bude muset přemoct….

Všechno začalo zdlouhavým představováním jezdců a koní, ale už před třetí byly koně ve startovacím boxu. A v celou se odstartovalo. Národní dostih je rovinový závod na 3200 metrů. Koně to zaběhnou za něco kolem tři a půl minuty. U nás nikdo ani nedýchal, ale sto tisíc lidí na stadiónu udělalo pěknej virvál. Po startu vedl hlavní favorit Septimus, na kterého si ještě Kostička dodatečně vsadila. Ale pak se kamsi ztratil. Hlavní starostí mých spolustolovníků bylo, aby když nevyhrají oni osobně, aby nevyhrál nějaký cizák, Myšleno tím cizí kůň. Kůň z jiné země. Melbournský pohár je rodinné stříbro, které tady taky musí zůstat. Všechno se změnilo před třemi lety, kdy hlavní dostih vyhrál japonský kůň s japonským jezdcem, vedený japonským trenérem, s anglickým jménem Delta Blues. Pár Australanů toto „znesvěcení“ melbournského poháru nepřežilo. Letošní finiš byl ale dost dramatický a o tom, že vyhrál australský koník Viewed o špičku čumáku před irským Bauerem musela rozhodnout až cílová fotografie. Největší slávu si ale užil trenér vítěze, ostřílený bělovlasý matador Bart Cummings, který trénoval už jedenáct předchozích vítězů, ale od posledního čekal 9 let. Favorité se neprosadili, ale ten kdo vsadil na Vieweda se pěkně napakoval, protože na něj byl před startem kurz 1:41. Nikdo od nás z firmy nevyhrál, ale vyhrál australan, takže vcelku spokojenost. Dopili jsme svá vína a piva a rozešli se spokojeně do svých domovů, ale až poté co jsme (zase) vyhodili spoustu jídla. Jednou bych je vyhnal na pastvu, dobytek.

Auta se rozjela, vlaky taky, letadla vzlétla a děti se začali rodit. Všechno se zase vrací k normálu. Tedy až do 3. listopadu 2009. A co na to Alessandro Volta? Doběhl. A to se cení. Dvaadvacátý z jednadvaceti klasifikovaných koní. Měl jsem z něj radost.