Když v ráji hořelo

Severní část státu Victoria je romantické místo. K pobřeží s náladovým počasím daleko, a do vyprahlého vnitrozemí ještě dál. Tam, kde se podařilo vykácením neproniknutelné buše vyrvat přírodě alespoň nějakou půdu, byla malá města a lidé hospodařili na svých farmách v údolích, jinak hodně zvlněné krajiny.  Jestli tomu tak bude i nadále se teprve ukáže.

Na počátku všeho byla rutina. Některé divné věci přicházení zkrátka tak často, že se z nich stane trpěná, byť krajně neoblíbená součást našich životů. Stejně tak jak přichází období dešťů, přichází i období požárů. Lidé jsou s tím srovnaní. Stejně jako každý rok, tak i letos měly na několika místech po celé Austrálii shořet stovky hektarů eukaliptovníků, gumovníků a fíkusů. To je prostě fakt. Hasiči jsou to od toho aby riziko požáru minimalizovali, ale když už na to přijde, aby chránili domy a životy. Jejich úkolem není hasit požár samotný, ono to totiž nemá žádný smysl, ale nechat ho hořet tak aby nadělal co nejmíň škody na majetku. A tak to bylo i letos. Dobře organizovaní dobrovolní hasiči si oblékli svoje žluté overaly, políbili manželky na rozloučenou a vydali se za požárem. Tak jako každý rok.

Letos ale bylo něco trochu jinak, něco bylo víc špatně. Od půlky ledna totiž bylo neuvěřitelný vedro. Větší než normálně. I v Sydney na pobřeží, kde všechno ochlazuje oceánský vítr bylo neustále 35 stupňů, podmínky ve kterých se hrálo na Australian Open v Melbourne vešli do dějin a v oblastech severní Victorie a západního Nového Jižního Walesu bylo až 47 stupňů. To už samo o sobě stačí k vysušení buše na pokraj samovznícení, raději ani nezmiňovat jak rychle to jde, když se tomu trochu pomůže. A právě před týdnem začali přicházet zprávy o problémech se zvládáním požáru, které během pár hodin vzrostli až k apokalypse netušených rozměrů. V sobotu večer bylo ve zvláštních zprávách ohlášeno prvních 14 obětí. V neděli ráno už 64 a když jsem jel v pondělí ráno do práce 113. Dnes jsme na čísle 180, ale zcela jistě se prý máme připravit na hodně přes dvě stě.  To co bylo letos jinak než jindy byla rychlost s jakou větrem hnaný požár postupoval.

Nejde se ubránit srovnání s tragédiemi, které jsou nám středoevropanům nepoměrně známější než nějaké požáry. Všichni si moc dobře pamatují, jak to vypadalo při povodních na Moravě v šestadevadesátém, nebo při těch v Čechách o pár let později. Obrovské lidské tragédie v přímém přenosu, analýzy a komentáře na počkání, hrdinství i hloupost ve vyváženém poměru, slzy smutku i radosti, velkohubá prohlášení a sliby nesplnitelného, vlna solidarity a nezištná pomoc.  Takhle nějak to tu teď vypadá. Všechno je blízko a na dosah, informace proudí tak rychle, že už ani nestíháte filtrovat co ještě důležité je a co už ne. Rozdíl mezi ohněm a vodou je přece jen propastný. Zatím co voda stoupá, chvilku kulminuje a pak hodně dlouho opadává, ten zatracený oheň je mnohem, mnohem rychlejší. Na střechu ani na strom se před ním neschováte. A tady je zakopaný pes téhle tragédie. Spousta lidí ve městech si myslí, že lidé kteří žijí v buši se ještě stále nenaučili s buší žít. Že jí nerozumí. Já mám za to, že tak zlé to nebude, to soužití tu přece jen nějaký pátek trvá i tak ale bude ten problém spíše víc na straně neukázněných lidí než nevyzpytatelné přírody. 

Celý svět obletěli fotky z „Údolí smrti“, z městeček Flowerdale, Marysvile, Steel Creek. Tedy toho co z nich zbylo. Všude ten samý obraz, který ale ovšem pro mě jako inženýra není vůbec překvapivý. Ohořelé plotny vlnitého plechu se válí v hromadě popela a uprostřed toho se jako prostředníček Mirka Topolánka tyčí jediná zděná a tedy relativně neporušená věc: komín s krbem. Na oheň si oheň zkrátka nepřijde. Není se čemu divit, systém konzumní společnosti a omezených přírodních zdrojů dostal stavění za hranici toho, kdy se dům stává úkrytem před přírodními živly. Na betonových deskách, někdy jen na kůlech pár centimetrů nad zemí se postaví dřevěná konstrukce z trámků a z obou stran pobije překližkou. Pak se ještě z venku přidají dřevěné desky nebo plastové panely, obezdění cihlami je k vidění spíše jen ve městech. Na střechu vlnitý plech a za pár týdnů bydlíte. Jen češi si staví dům jako hrad a hlavně když už jej staví, tak to má být navždy. Jinde ve světě a zvlášť uprostřed buše se s tím moc nepárají. 

Lidé kteří stačili utéct popisují situaci jako „pršící oheň“,  což tak ve skutečnosti bylo, když větrem hnané, až 50 metrů vysoké plameny před sebou valí obrovský oblak žhavých uhlíků, které požár zapalují stovky metrů před tím, než tam hlavní plameny dorazí. Jsou to scény jako z hodně přepísknutých Hollywoodských filmů, kde nás krmí kde čím a je tedy proto těžké uvěřit, že se to může reálně stát. Je těžké uvěřit, že auto ujíždějící po rozbité lesní cestě šedesátkou s požárem v zádech nemá opravdu žádnou šanci ujet. A nejde jen o ten oheň. Viditelnost za bílého dne je kvůli všudypřítomnému kouři víc než mizerná a dýchat se už vůbec nedá. Spousta z těch obětí neuhořela, prostě se udusila. Pokud kolem projde požár, spálí všechen kyslík a po neskutečně dlouhou dobu prostě není co dýchat. Velká většina obětí je fakt hrozně zbytečná, protože ti lidé tvrdohlavě ignorovali výzvy k evakuaci a nebrali v potaz ani odjíždějící požární auta. Když ustupovali i hasiči, kteří moc dobře vědí kdy ještě bojovat můžou a kdy už je potřeba se vzdát a utéct, spousta lidí byla ještě ve svých domech. Je třeba si ale přiznat, že v některých případech je nemožné přesvědčit k odchodu někoho, jehož všechen majetek na ploše 10x10 metrů, bez pojistky, mnohdy s nesplacenou hypotékou, má už oheň na dvorku. V tu chvíli jim prostě nevysvětlíte, že se zahradní hadicí nemají šanci.

Když oheň dohořel, vydali se na postižená místa jako první požární specialisté prohledat trosky a začali přicházet otřesné zprávy. Což se v podstatě děje dosud a to ještě z daleka nejsou hotoví. Nacházeli těla uvnitř spálených aut, kterým se nepodařilo požáru uniknout, nacházeli v troskách domů těla lidí kteří se v zoufalství, obklopení ze všech stran požárem snažili najít spásu v napuštěné vaně, ale okolní žár byl takový, že voda začala vřít…. Poslední krutou zprávou z dnešního rána je nález devíti těl v jednom jediném domě ve městě Kingdale. Nikdo zatím přesně neví co se stalo, nebo co všechno této tragédii předcházelo, ale forenzní detektivové objevili devět těl namačkaných na sebe, tak jak se lidé v posledních okamžicích snažili navzájem k sobě přitisknout aby v hloučku ochránili malé dítě. Nepřežil nikdo. Práci navíc ztěžuje fakt, že některá těla jsou vysokým žárem spečená dohromady.

Tam kde požární experti dokončili svoji práci, mají lidé dovoleno vrátit se do svých domovů, nebo toho co jim z nich zbylo. Ostatní doposud neprozkoumaná místa jsou uzavřena. Úřady tak chtějí předejít tomu, aby se lidé vraceli domů a v troskách nacházeli své příbuzné. To by uklidnění situace asi moc nepomohlo. Podle posledních informací totiž lehlo popelem 1200 domů. Tak, jak se lidé vracejí ke zbytkům svých domů, začínají klást otázky. Nejdůležitější z nich je asi „kdo za to může?“, protože stejně jako všude jinde i tady je potřeba pro tuhle tragédii najít viníka. Je více než jasné, že některé požáry byly zapálené úmyslně. Jak ale tohle dopadne nechci předjímat a doufám, že jestli takový žhář existuje, dostane ho dřív policie, než pozůstalí. I tady platí díky bohu presumpce neviny, což je důležitý faktor při pohledu na frustrované davy stojící uprostřed spálenišť, kterým kdyby někdo předhodil klokana v tričku a kšiltovce se slovy „tohohle bastarda jsem viděl chvíli před požárem na kopci za městem a choval se podezřele“, jsou schopni ho zlynčovat. Tak bude hlavím viníkem vláda. Což je do jisté míry fakt, protože jen díky byrokratickým průtahům nebyl spuštěn systém včasného varování zasíláním zpráv na mobily, pagery a počítače (message warning, desktop warning). Takové zprávy by zřejmě nezabránili zničení domů, ale zcela jistě by pomohli snížit počet obětí. A o to tu jde především.

Vlna solidarity se za pár týdnů či měsíců začne pomalu vytrácet a zbudou jen artefakty téhle hrozné tragédie. Příroda se obnoví, tak to konec konců chodí v Austrálii od nepaměti. Ohořelé vraky aut zarostou buší, stejně jako ruiny, do kterých už se nikdo nevrátí. Zůstanou tak jen stohy dokumentů vyšetřovacích komisí, hádky o to, kdo dostal víc pomoci a kdo si z toho co ulil pro sebe. A pak taky ty dvě stovky náhrobních kamenů. Těm co leží pod nimi je tohle všechno jedno. Peklem už si prošli na Zemi, takže jsou s největší pravděpodobností v ráji. A ten je, doufejme, nehořlavý.