Jak jsem vzdal válku

Vystoupil jsem z auta na přes rameno si hodil svoji brašničku. Nikterak jsem tuhle chvíli neplánoval a ani mi nepřišlo, že by to mělo být něco extra. Tahle rodina konec konců na city nikdy nebyla. Srdceryvná loučení a bouřlivá uvítání se u nás nikdy nevedla. Tak jsme si jen podali ruku otevřeným okýnkem a popřáli navzájem hodně štěstí. Jako bych jel na obchodní jednání někam za Brno a ne na opačnou stranu zeměkoule.

Já věděl, že je to na dlouhou dobu naposledy, co svého otce a sestru vidím, na jak dlouho to ale bude jsem neměl ponětí ani já sám. V druhém okýnku jsem pohladil nastavenou hlavu našeho pejska a udělal krok stranou, aby mohlo auto odjed. A tak jsem sledoval odjíždějící auto a pokrčením ramen dal sám sobě najevo že podání ruky otce se synem je už samo o sobě symbolické až až, pročeš nemá smysl do toho míchat city jelikož za A) to neumíme, nejsme zvyklí je projevovat a vypadali bychom trapně, za B) nehodí se to k našim aristokraticko-obchodním vztahům, které mezi sebou v rodině máme. Moje rodina je zhmotněný business a tam se city netahají. To snad nemá cenu vysvětlovat. Pak jsem se vydal do domu se přesvědčit jak to jde Kostičce s přerovnáváním všech našich již nabalených věcí.

Několikrát jsme vyndali všechny naše věci z kufrů a zase je tam naskládali. S místem problém nebyl. Jednak ty kufry byli veliký dost a jednak jsme si sebou vlastně ani nic nebrali. Tedy alespoň já. Beru to vlastně jako kterýkoliv jiný svůj výlet, třeba na víkend do Kodaně. Takže dvě trička, dvoje kalhoty a dva svetry. Horší je to s váhou. Když člověk cestuje přes půl světa na delší čas, sesbírá tisíc a jednu věc které bude určitě potřebovat, nebo by se mu alespoň trochu mohli hodit. Ale jak to všechno potom vtěsnat do 30 kilo! Já už mám svoje postupy a nijak moc se balením netrápím, takže moje dva hnědé kufříky skončili na hodnotách 22 a 7 kilo, přičemž ten menší byl vlastně skoro prázdný. Zjišťuji, že ani Kostička to nijak nepřehání, což je na holku docela slušném výkon, má to nicméně dramatičtější pozadí. Naposledy, když se totiž stěhovala z Irska, nelámala si s nadváhou moc hlavu a pak jí to na letišti stálo 38 euro za kilo. Pod pohrůžkou nevpuštění do letadla jim tam se slzami v očích nakonec nechala asi tři stovky. Takže teď taky končí na hodnotách lehce přes dvacet resp. deset kilo bez toho, aby spousta věcí zůstala ležet kolem. Některé zkušenosti jsou bohužel velmi draze zaplacené.

Po cestě do Prahy se snažím vyřešit co možná nejvíce služebních telefonátů. Přehazuji telefon z jedné ruky do druhé a vzpomínám komu jsem měl ještě zavolat. S železnou pravidelností se dostavuje pocit provinilosti, že tady všechno opouštím. Snažím se uklidnit sám sebe tím, že vyřeším co možná nejvíc věcí. I tak jsem za sebou nechal spoustu věcí nedodělaných a spoustu projektů nedořešených. Sto kilometrů od Prahy a čtyři hodiny od transkontinentálního letu už toho ale asi moc nedodělám. Rezignuji na svoji paměť a vezmu to telefonním seznamem od A do Ž. Přes stovky a stovky kontaktů, jmen , přezdívek i názvů abych se čas od času rozvzpomněl a číslo vytočil. Taky se pozastavím nad desítkami kontaktů lidí u kterých si vůbec nepamatuji co jsou zač, jak vypadají, kdo vlastně jsou a na co a kdy jsem je vlastně potřeboval. A tak je tam nechám. Co kdyby náhodou...

Luxusní stříbrné monstrum německé výroby se proplete jižní spojkou i přes Barrandovský most s takovou bravurou, že to skoro nezaznamenám. Občas vzhlédnu od mobilu a jen se pousměju nad dopravní situací kterou moje potenciální tchýně zrovna vytvořila. Snaží se vklínit do řady aut těsně před výjezdem s drzostí hraničící s arogancí, předjíždí kolony čekajících vozidel aby je na konci předjela všechy. Sedět tak ve svojí škodovce, nikdy by si to nedovolila. Měla by se udělat nějaká studie na to jak luxusní káry ovlivňují chování člověka. Sevře-li kdokoliv v rukách volant Mercedesu je z něj rázem nadčlověk. A já se krčím vzadu a blbě se culím aby nebylo poznat, že s tím sice moc nesouhlasím, ale v téhle chvíli mi to naprosto vyhovuje. Letadlo nepočká.

Líbí se mi letušky. Všechny. Jednak jsou většinou pěkný a jednak mají zajímavou práci a spoustu zážitků, což je v mých očích činí velmi přitažlivými. Tak se na ně vždycky usmívám a flirtuji už na dálku při čekání ve frontě na odbavení abych měl nachystané předpolí, až budu od nich něco potřebovat. A to já potřebuji vždy. Sedadlo u nouzového východu. Je tam víc místa na nohy a vůbec. To že je to nad křídlem a není vidět dolů mi naprosto nevadí. Už sem se nalítal dost a nepotřebuju se dívat jak to vypadá dole. Těch deset centimetrů na nohy navíc je rozhodujících. I tentokrát to funguje bezvadně. Díky Bohu. Deset hodin je přeci jen deset hodin. Spousta lidí chce tyhle sedadla a ty jsou proto dnes rezervovaná. Trochu mě zamrazí. Deset hodin na obyčejném sedadle to nevydržím. Vytahuji tedy rovnou trumf největší. „Víte slečno, kolikrát já už letěl, a vždycky sedím u nouzového východu. Já už absolvoval tolik školení co dělat a jak se chovat v případě nouzového přistání, že umím nazpaměť otevřít všechny nouzové východy ve většině letadel co se po světě potulují". To letušky berou, budou semnou mít míň práce. Takže výhoda je oboustranná. A rezervace sedadel se ruší v můj prospěch.

Největší pražský borůvkář, jehož monopolní postavení na středočeském trhu s těmito plody je obdivuhodné, mi na rozloučenou přináší plechovku plzně. Je vynikající. Chvíli setrváme v srdečném rozhovoru a pak je čas jít. Zase podávání rukou, Kostička se rozloučí s maminkou. Moc si jí pravda neužila, jde si ale vlastní cestou, která se s touhle zemí moc nepotkává, tak s tím musí počítat. Dopiju svoje pivo a jdu na rentgen. Chvilka napětí, vybalování počítače a lahviček s „tekutinami", vysvlékání - oblékání, poslední telefonát domů a už sedím v letadle. Nestačím se ani rozkoukat a tenhle obrovský Airbus korejských aerolinek se rozběhne po ranveji. Udělá na Prahou zatáčku a zamíří na východ. Za několik minut opustí vzdušný prostor České republiky a za pár hodin hranice Evropy. Až znovu vyjde slunce, měl by přeletět Sibiř a přistát v Soulu v Jižní Koreji. Odtud budu pokračovat na jihovýchod, na nestarší kontinent. Usměju se na letušku která sedí čelem ke mně a světácky otevřu dnešní vydání Financial Times. Paráda. Tak jsem zase na cestě....