Flo Rida a ti druzí

Není moc vysoký, spíš menší. Vousy na tvářích má oholené do podivných obrazců. Prý má barevně potetovaný celý záda, ale protože je oblečený, tak to asi nezjistím. Včera na jeho koncertě v Sydney bylo pět tisíc lidí. Takhle od pohledu je to příjemnej chlápek, kterej asi trénuje jak být celebritou, umí se totiž chovat (soudě podle toho, že sebou pořád nehází tak, jak to rapeři většinou dělají). Trochu omluvně mu vysvětluji, že do minulého týdne jsem o jeho existenci neměl ani ponětí. On říká, že mě před pár minutama taky neznal. Stojíme na ulici a smějeme se na celé kolo. Já, můj parťák stěhovák a vycházející hvězda světové hudební scény Flo Rida.

     Většinou je s ním docela sranda. Snad jen když má kocovinu nebo hlad tak je nevrlej. A hlad on má skoro pořád. Je Australan, ale patnáct let žil v Americe, má metr osmdesát, sto kilo a obrovskou sílu. Můj parťák stěhovák, (zatím)ne moc úspěšný raper Mr. Samir. Tak si spolu jezdíme po Sydney, pořád nám řvou z rádia nějací jeho kolegové, neustále se vrtí, výská a rapuje. Záhy jsem pochopil proč si vybral zrovna mě. Já totiž umím řídit náklaďák, takže mu dělám řidiče, zatím co on telefonuje, pouští do telefonu svým kámošům nějaký dema, nebo jí a pak háže všechno po zemi, takže to v kabině vypadá jak na smetišti. Snažím se to uklízet, ale je to zbytečný, protože s každou další jeho svačinou je to o tom samým. Dal jsem na podlahu v kabině přepážku z kartonu, aby se mi prázdný lahve nekutáleli pod pedály a řekl mu, že ve své půlce kabiny si může dělat bordel jakej chce. Kření se od ucha k uchu. Tohle mu konečně vyhovuje.

   Řídím menší japonský náklaďák Hino. Velikostně identický s Avií, tady označovaný jako three-and-half-tons truck. První dny s ním ale byly docela krušné. Jednak se samozřejmě jezdí po špatné straně a jednak ovládání tohohle japonského hybridu je opravdu o nervy. Z Irska jsem byl zvyklý, že je v kabině v podstatě všechno jako v té naší, pouze jednoduše přehozené na opačnou stranu. Ne tak v Hinu. Pouštění stěračů na sucho místo signalizace změny směru jsem si odpustil asi po dvou dnech, je to jen otázka soustředění, ale s řazením se nemůžu srovnat ani po dvou tisících kilometrech. Někdo by se měl postarat aby se to světově sjednotilo, já totiž vůbec nechápu, jak mohli japonci přijít na systém manuálního řazení se zpátečkou tam kde my máme jedničku (sedím-li vpravo, tak od sebe nahoru), pod ní jenička (od sebe dolů), dvojka místo trojky (uprostřed nahoru) atd. V hustém provozu dvoumilionového velkoměsta není někdy jednoduché se v tom zorientovat. Obzvlášť při rychlém rozjíždění z boční ulice do frekventované hlavní, kdy je potřeba se nacpat mezi hodně rychle jedoucí auta se mi párkrát podařilo zařadit zpátečku. A taky ta dvojka místo trojky se tam čas od času objeví nedopatřením. Hlavu mi ale motá hlavně velikost toho auta. Skříňová nástavba přesahuje kabinu na každé straně o 40 centimetrů, takže není jednoduchý se s tím někam vejít. Tam kam se vejde kabina už se nemusí vlézt zbytek auta. No a nakonec ta výška. Auto má 3,5 metru, na což si v podjezdech a průjezdech dávám pozor, ale některé nízko rostoucí větvě stromů okolo silnic prostě nedávám, takže sem, tam nějaký ten škrábanec vyrobím. Pořád ale mám to auto pěkný. Ne jak ostatní, co to někde opřou dvakrát denně. V sobotu v šest ráno jsou všichni před firmou, tak se tak dívám, komu zase co přibilo za šrámy. Auta jsou většinou pronajatá, takže si z jejich údržbou a zacházením nikdo moc hlavu nedělá. Už sem se s ním docela sžil, takže ono to nějak půjde. The Krokodýl by měl radost jaký se ze mě stal truck driver.

     Samir zajišťuje Flo Ridaovi v Sydney nadstandardní služby. Jistě, hotel, dopravu a takový ty běžný věci zajistila produkční společnost, ale v lecčems se na ni spolehnout nedá. Tak Samir zajistil kvalitní pokouření, trochu koksu a nějaký holky. Prostě takový ty věci kolem na který jsou muzikanti zvyklí. A ještě si zahrál jako předskokan na jeho koncertě. Minulý týden vyběhl na místní televizi jeho videoklip. Celej den mu pak zvonil telefon, zřejmě jeho kámoši nedělají nic jiného než čumí na televizi. Udělal rapovou část skladby jedné celkem známé zpěvačky. Samozřejmě místně známé. Ricki Lee je finalistka místní Superstar (Australian Idol), dokonce ani nevyhrála, ale na to už se nikdo neptá. Potkal se s ní prý někde v Melbourne a tak zašli do studia a spáchali písničku. Za nějaký pátek tam prý jel znovu a udělali klip. Bylo to prý všechno hrozně narychlo, vydáni singlu i točení klipu, že ho prý neuvedli jako spoluautora v titulkách k písničce. Těžko říct, co si lidi jako on domýšlejí a co je pravda, každopádně v klipu Wiggle it účinkuje a rapuje. Tak mu to žeru.

      To Flo Rida je jiná liga. Když o něm Samir začal mluvit jednu z prvních otázek jsem se zeptal jestli je známý. Prý prodal v Americe půl milionu nosičů. Jenže ve státech už půl milionu lidí nebo skupin prodalo půl milionu nosičů. Tam takový čísla nic moc neznamenají. Ale Flo Rida dostal svoje singly dost vysoko. Jeho singl „Low", který je teď velkou bombou v Austrálii se dostal na sedmý místo americké singlové hitparáda a novinku „Elevator", kterou mu produkoval Timberland dokonce na místo třetí. Nemám moc času se s nima vybavovat a vlastně té jejich rapované američtině ani moc nerozumím. Předávám Flo Ridovi karton plechovek Coca-Coly co jsem celou dobu držel, loučím se a jdu na vlak. Kluci si stejně půjdou vypít svých pár litrů Jacka Daniela s colou (Samir ani v pracovní době nepije nic jiného a i teď drží v každé ruce plnou láhev Jacka), něco pokouřit a možná i něco šňupnout. Přitom budou mít zcela jistě puštěnou kvalitní černou muziku tak, aby o tom věděl celý mrakodrap ve kterém Samir bydlí. A to dnes není šálek mého čaje. Kdyby tak ale měli pivo...