Den otců

Dost se rozpršelo. Je páteční večer a já jdu naprosto neznámou industriální čtvrtí kdesi na jižním předměstí Sydney. Jsem k smrti unavený celodenním taháním nábytku a krabic s harampádím, celý den jsem nejedl a mám takovou žízeň že saju mokrý límec své bundy. Dva kilometry a dvacet minut nazpět jsem měl chuť vzteky něco rozbít, ale teď už jsem klidný, rezignovaný. V botech mi čvachtá a vůbec nevím kam jdu. Je mi to jedno. Chci si zalézt do nějakého průchodu a tam v klidu umřít. Ve stejnou dobu se na opačné straně světa budí po další bezesné noci pan stavitel a krmivář v jedné osobě a jeho dvě děti. Opět s vírou ve vlastní schopnosti ale bohužel s mizernou nadějí na lepší zítřky. Oba smutné příběhy spolu úzce souvisí. Kde se to všechno zašmodrchalo?

    Na pohovor o práci jsem vyjel hodinu předem. To mělo stačit abych přišel včas. Bohužel jsem se ale nedopatřením ocitl na jakési dálnici ze které nebylo úniku a něž jsem našel výjezd a otočil to, ztratil jsem čtvrt hodiny. Dvě minuty před tím než měla schůzka začít jsem byl před budovou. Jenže volné parkovací místo tam nebylo. Takže jsem musel popojet zase pryč a nechat auto kdesi daleko. Schůzku a následné dvouhodinové školení jsem stihl. Paráda. Tak se teď ještě projedeme truckem, abych věděl jak řídíš a bude to, říká mi šéf stěhovací firmy James. Náklaďáček je nabouraný ale pojízdný. Někdo se s ním evidentně nevešel pod most nebo do průjezdu, poškodil nástavbu a očesal zrcátka. James ji sedá za volant a hasíme si to kamsi do autoservisu aby nám spravili alespoň ty zrcátka. Na plazmovce tam běží olympiáda. Dneska mám asi štěstí, říkám si když tři dny do konce her sleduji poprvé záběry z nich. Ani nevím kdo nakonec finále v beach volejbale vyhrál, protože zrcátka jsou opravená a já můžu vyjet. Jde mi to překvapivě dobře i přes to, že po téhle straně světa jsem najezdil všeho všudy dvě stě kilometrů. To bude asi ta průprava z dodávek. Vracíme se na základnu, dostávám pochvalu a jsem přijat jako stěhovák-řidič, což je o trošinku víc než stěhovák-nosič. Během následujících dvaceti minut pak dostávám tričko s logem firmy a bez toho aniž by se mě kdokoliv na něco ptal si mě vyzvedává stěhovací matador aby mě zaškolil. Včera jsem byl na podobném pohovoru po kterém mi slíbili, že se ozvou. Už nikdy nezavolají, takže o tenhle job vážně stojím. Jsou tři hodiny odpoledne. Naposledy jsem snídal před osmou, doufám tedy, že to budeme mít do sedmi hotový. Doufám marně. Po neuvěřitelných komplikacích a problémech mě matador vyhazuje před firmou v dešti v deset večer. Sotva pletu nohama a nepamatuju si kterým směrem jsem nechal auto. Sláva, našlo se. Ale co to? Startuji a ani nehlesne. Ráno jsem nechal v tom spěchu puštěný světla. Baterka je vybitá. Všechny moje auta vždycky pípali, když se vytáli klíčky ze zapalování a zůstali puštěný světla! Proč sakra zrovna tohle to neumí! Zatracení Japonci.Vystoupím a vztelke třísknu dveřma. Rozhlídnu se po rovince kde to auto asi neroztlačím. Stojím tam v dešti a čumím do blba, vře to ve mně a mám otáčky na deseti tisících. Pak se vydám nazdařbůh industriální čtvrtí. Jediný štěstí že kolem nejde žádnej Japonec.

 
    V neustávajícím kolotoči jednání, dohadování, slibování, doprošování a vyhrožování se svět lidí, na kterých tam doma mi záleží, zacyklil. Život se smrsknul na pracovní dobu, večerní zprávy a spánek. Obava o zítřek vyvolaná vrozenou zodpovědností a momentální situací v níž se ocitli, vytlačila osobní život jako nejméně podstatnou věc někam pryč. Jen doufám, tak to snad někdy v budoucnu půjde resuscitovat. Dost možná, že se ten svět nezacyklil, je to spíš taková přímka. Něco jako dálnice. A oni jsou namačkáni v autě který nejde zastavit, řítí se obrovskou rychlostí vpřed a nikdo nemůže vystoupit. A ta dálnice je ohrazená svodidly. Ale ne jako máme my doma, ty plechový, nebo betonový. Představuji si to spíš jako skandinávskou dálnici, kde jsou místo svodidel natažený dráty. A když chcete vyjet a třeba i záměrně, tak vás tyhle hrozně napnutý ocelový lana klidně odpinknou na opačnou stranu té cesty. Ale když to auto nejde zastavit, může takhle vrávorat do nekonečna. Tedy až do chvíle, dokud se to auto nerozseká, nebo dálnice neskončí. V obou případech to pro posádku končí špatně.

 
    Ale já tuhle posádku opustil. V těžkých chvílích prostě není dost místa popřát hodně štěstí na cestu. Spíš se to vnímá jako zrada. „Ty odcházíš! Copak nevidíš jak to tady vypadá? Horší dobu sis snad ani nemohl vybrat!" Inu mohl, ale taky mohl začít fetovat a být dneska někde pod mostem nebo se před dvěma lety ze zahraničí nevrátit vůbec. Varianty tam by. Ale tahle rétorika krajních mezí mi vždycky přišla hodně scestná „To nás tu v tom tak necháš ty egoisto? To jsme se dočkali pěkné odplaty! Měl jsi někdy vůbec o tuhle firmu(=rodinu) zájem?" Měl a větší než si kdo umí představit, ale to už je dneska jedno. Chtěl jsem o tom mluvit, přesvědčit, vysvětlit, vyargumentovat, ale kočívalo to křikem, řevem a hádkou, většinou o úplně něčem jiném. Bylo mi to málo platné, argumenty zapadly, všechno co bylo spjato s osobním životem nemělo šanci se dostat do diskuze. Možná to tak bylo, možná ne, kdo to dneska posoudí. Fakt je jen jeden. Já odpadlík, oni zhrzená milenka. Komunikace na nule není to jak vyřešit. Jsem je

    Globální (rozuměj západní) společnost se svým chováním v některých případech dostala do absurdních slepých ulic. Napadá mě tam zařadit generovou vyváženost. Po tisíciletích střídavé nadvlády matriarchátu a patriarchátu jsme se rozhodli pro kompromis. Nic proti tomu, ale proč zrovna já, takový bojovník za ženská práva se dopouštím takového rouhání! Jistě, ženy ve vedoucích pozicích ať už ekonomických nebo politických jsou jedinou nadějí tohoto světa, to je asi bez debat. Jenom při představě, že sluchátko červeného telefonu v Oválné pracovně Bílého domu drží Hillary a na druhé straně v Kremlu třeba paní Putinová nebo paní Medveděvová mám hřejivý pocit, že je svět o trochu bezpečnějším místem. Nesrovnatelný s představou že ta sluchátka drží ti kdo tam teď sedí. Takže genderovou rovnováhu ano, ale jen v určitých mezích. Myslím totiž že mě tak vykolejil den otců. Už čtrnáct dní neposlouchám v rádiu nic jiného. „Kupte tatínkovi nový digitální fotoaparát! Uděláte si pěkné snímečky s oslavy!" To tam běží asi desetkrát za hodinu. „Kupte tatínkovi novou navigaci! „Doveze vás na piknik!" Asi patnáctkrát. „Zarezervujte tatínkovi oslavu! V neděli máme otevřeno už od sedmi ráno!" To už ani nepočítám. Já neměl vůbec potuchy, že se den otců slaví, u nás je to prý někdy v červnu. Tady v Austrálii připadná na první zářijovou neděli. Je zcela evidentní, že se tato kapitalistická společnost snaží maximálně tento svátek vytěžit komerčně a vytřískat na tom co se dá. Tenhle osud co si pamatuju už podkal Vánoce a milovaného i nenáviděného, leč zcela neoddiskutovatelně importovaného Valentýna a spoustu dalších. Takže si jeden den v roce budeme tatínky hýčkat a koupíme přitom stovky a tisíce nových navigací a fotoaparátů, necháme statisíce v restauracích. No žijeme jak se dá.

Včera mě odchytili u nádraží nějací skautíci. Chtěl jsem jim utéct, ale bylo jich moc. Vnutili mi nějakou pozvánku na nedělní setkání v místní škole. To jsem ještě přešel, ale když mě potom u obchoďáku začal přesvědčovat starší seriózní muž, abych vzal svoje děti a přišel na nedělní snídani do místní farnosti, musel jsem se zamyslet. Ten člověk mě totiž od pohledu zařadil mezi tatínky. Tak to tu opravdu ještě nebylo! Nakonec jsem se mu ani nedivil, věk i vousy na to mám, špinavou pracovní uniformu a loudavou chůzi taky. Ale taky ještě spoustu, spoustu času. „Takže možná příště kámo. Sorry, špatná cílová skupina." Můj tatínek si to ale asi nemyslí. Možná už na to čeká. Čeká na svoje vnoučata, na boží mlýny. Jak rád říká, moje děti ho pomstí. Tak teď asi čeká na odplatu, a doufá, že moje děti budou ještě víc zlobit, odmlouvat, neposlouchat rodičovských rad, jezdit na opačnou stranu světa a vůbec dělat si co se jim zachce alespoň dvakrát tolik co já. I hůř! Jinak je spravedlnost slepá. „Ale asi si ještě nějaký pátek počkáš tati, nechám jí ještě oči zavřené, až pak se zjistí, jestli vidí nebo ne. Do té doby se s tím musíš popasovat sám, jakkoliv moc tě to štve že já jsem tady a ty tam. Někteří rodiče holt mají hodnější děti, co naděláš. Jestli to nebude tím, že oni sami v mládí míň zlobili."

Každopádně v neděli je v Austrálii den otců, takže všechno nejlepší tati.

P.S. Článek byl zveřejněn se čtrnáctidenním zpožděním. Neměl jsem přístup k internetu.