Manželství ANO!Nebo NE? Martin, 27 let říká - NE!!!

Stále častěji se mě lidé kolem mě ptají: „Jak jsi dlouho s přítelkyní?“, „Tři roky a kousek.“ odpovídám. „Tak to už bude svatba co?“. No a já na tuto otázku odpovím snad zajímavým blogem. Je tu jen můj subjektivní pohled. Pohled mladého muže (rozumem kluka).

     Manželství. Pro naše babičky a dědy krásné téma na vyprávění. Pro lidi mého věku nudné téma na poslouchání. Prý je tento „akt lásky“ základem pro výchovu dětí a založení rodiny. Alespoň tak zní jeho oficiální definice. Tedy vlastně dokud nevzniklo slovo Sňatek, tak se nedalo děti vychovat a rodiny nevznikaly. Dvěma zamilovaným se narodilo tehdy dítě, a jelikož neexistovalo manželství, tak běhali kolem něj v panice a netušili, co je nyní čeká. Co s tím malým? Vychovat? Dát mu lásku? Dát mu milující rodiče? Dát mu podporu ve všem, co kdy bude potřebovat? Ale uměli to, když neexistoval Sňatek? Jistě že.

     Výchova dětí je záležitost čistě pudová a je to i o rozumu a zkušenostech. O tom, co vše se o tom dozvím, na hodinách rodinné výchovy, od rodičů, z učebnic a dalších zdrojů. Nebo snad je to jinak? Je to tak, že se toto nikde nenaučím, ale když vstoupím do manželství, tak tuto vlastnost a dovednost dostanu darem hned po podpisu?

     Manželství je dle mě přežitek dob minulých. Jistě, svatba a to kolem je jistě nádherný obřad, ale ve své podstatě, si ho můžu vytvořit klidně 20 krát za život (jsme-li opravdový bohatý blázen) a nemusím proto podepisovat žádný papír. Pokud toho druhého mám rád a chci s ním být a žít, tak s ním budu. Postavíme dům. Narodí se nám dítě. Budeme ho vychovávat, milovat. Bude mě, nebo mé ženě, nebo snad tomu malému scházet to, že nemám v občanském průkaze stav – ženatý a že nám s přítelkyní schází oficiální zařazení – manželé?

     Rizika manželství? Svatba – pokud se později rozvedeme, tak to bude jen drahá vzpomínka. Podpisy předmanželských smluv (v tom lepším případě) – podepisuji vlastně to, že může nastat den, kdy poznám, že manželství bylo blbost. A drahá. Rozvod – oficiální, soudní cesta. Drahý způsob jak zlikvidovat ten papír.

     Nechci nikoho naštvat, ani zklamat. Ale tento život je můj. A pokud ho budu chtít s někým žít až do jeho konce a budu chtít vychovávat svého potomka, tak pak budu. Na to nepotřebuji být pojmenován Manželem. Ne, to zvládnu i bez tohoto slova.

     Dědo, babi, moji vdaní a ženatí přátelé – byla to vaše volba a přeji vám hodně štěstí. Ale nejsme všichni stejní a tak mě pochopte, já půjdu jinou cestou.

     Ps. Pokud tu zapár let budu ještě psát blogy a jeden z nich se bude jmenovat - Jak jsem se stal manželem...pak...