Jak se přes noc z kamaráda stala žena a ze mě debi*

     Probuzení by mělo být vždy krásné, je to přeci to, co jako první ten den zažijete. Ale když se daří, tak se daří a řeknu vám, že probudit se vedle někoho, kdo podle vás s vámi večer neusínal, je pěkný šok hned po ránu. A zde je můj příběh ze známého zájezdu do zahraničí.

     Poslední, na co si vzpomínám je, že jsem seděl vedle kamaráda na velmi strategickém místě uprostřed autobusu směřujícího z bezcelní země názvem Andorra. Výhoda tohoto místa spočívala v tom, že jak alkohol putoval po autobusu ze předu dozadu a zezadu do předu, tak na nás se dostalo nejčastěji. Sangria, vodka, místní destiláty a jiné nápoje s určitými promile alkoholu se u nás střídaly, jak na běžícím pásu. Rád bych vám vyprávěl, jak to bylo dál, ale to bych si musel taky něco dalšího z toho večera pamatovat.

     Ráno. Bolí mě hlava. Ostré slunce mě přes sklo autobusu nutí otevřít oči. Zatím vnímám svět jen dalšími smysly. Čich – smrad. Ale strašný. Ale to jde vysvětlit, den jsem se nekoupal a kamarád vedle mě asi měsíc. Vlastně mě to ani nepřekvapuje. Sluch – ticho. Jen sem tam v dálce slyšíte zavzdychání a sténání. Je vidět, že s opičkou se nás probouzí více. Hmat – máchám rukou kolem sebe a chci poplácat kamaráda, že je pašák. Plácám ho po hrudi. V duchu si říkám, proč si ten blbec dal pod triko dva malé polštářky. „Když už kozy, tak pořádný, né takovéhle chudáky.“ Říkám mu první vlídná slova po ránu. Plesk. Prudká bolest na tváři. Všechny smysly se mně zostří a použiji i ten poslední, zrak. „Debile, nikdy s tebou už nepromluvím.“ říká nejkrásnější holka zájezdu a mizí mě z dosahu. Otáčím se jejím směrem a slyším velké plesknutí o něčí tvář. Kamarád se probudil a zřejmě mě chtěl také vlídně popřát dobré ráno.

     Jak já ten výlet miloval. Jak já miloval své balící techniky. Jak já miloval alkohol.