V životě není nic otravnějšího než být nemocný

„Člověk si neváží toho, jak krásný život je, když je zdraví, dokud o to nepřijde.“ prohlásil kdysi můj kamarád mezi záchvaty dusivého kašle.

Doteď si na to čas od času vzpomenu a zpravidla pokaždé, když mi tato myšlenka probleskne hlavou, do 48 hodin onemocním. Což se konec konců stalo i teď.

Taková ta běžná, pro všechny muže a mě smrtelná chřipka, má obvykle několik fází.

První, kdy je vám tak zle, že se ani nemůžete koukat na televizi, nebo si číst, ale zároveň se vám nedaří usnout a tak si v hlavě sepisujete poslední vůli, neboť se stoprocentně blíží vaše poslední hodinka.

Za absolutní vrchol dospělosti u sebe považuji to, že, když jsem letos od maminky chytla střevní chřipku a po prvním zvracení se mi po zbytek dne při sebemenším pohybu navalovalo, jsem si zachovala zdravý rozum, kterého mám silný nedostatek, a vklidu jsem tento horor přežila s tím, že to jednou skončí a prostě to musím přetrpět. Na člověka skrz na skrz prolezlého úzkostí, který ještě ke všemu v dětství trpěl panickou hrůzu ze zvracení dobrý. Doteď nechápu, kde se ve mě vzala taková psychická odolnost a dost ráda bych, aby se tu s námi sdržela permanentně.

Následně přijde druhá fáze, kdy všechny ty paraleny, nosní spreje, pastilky a především šumivé tablety vitamínu C, které do sebe poctivě cpete, konečně zaberou a vás přepadne pocit, že byste se svou nově nabitou dávkou energie mohli dobýt svět. Já bych teď nejradši šla na pořádnou túru, ačkoliv podle aplikace, kterou monitoruju svou minimální fyzickou aktivitu, jsem se naposledy byla projít předminulý pátek a ušla jsem dva a půl kilometru.

Zajímavé, jak když člověk konečně ucítí náznak toho, co na chvilku ztratil, v sobě najde jinak neexistující motivaci. Přála bych si, aby mi tahle touha chodit ven, vídat lidi, pracovat na nových projektech a zkrátka žít život naplno vydržela, ačkoliv už teď je mi jasné, že po tomhle článku bude můj blog zít prázdnotou další 3 roky, ven půjdu jednou a nikoho, kromě mého přítele, se kterým bydlím, neuvidím, dokud mě někdo někam nepozve a já pod nátlakem neřeknu ano.

Teď se ovšem dostáváme do fáze, která se vlastně většinou na okamžik objeví ještě předtím, než paralyzování padnete do postele a tou je pocit, že vám utíká život, respektive práce. Najednou vás přepadne pocit, že nejen, že máte chuť dobýt svět, vy byste měli. Protože když se cítíte dost dobře na to zkouknout všechny filmy Pána Prstenů, tak můžete i odpovídat na emaily, zůčastnit se zoom callů, učit se, psát seminárku, uklidit byt, jít nakoupit, vyřešit problém globálního oteplování, nastolit světový mír, protože Země se přestane otáčet, jestli si vy vezmete týden volna.

No, jenže ono to moc nejde. To, že se zvládáte tak nějak soustředit na seriál, který vidíte již po páté, neznamená, že jste zpátky při plné síle. Zjistíte to v okamžik, kdy se hrdinsky vydáte na nákup do obchodu pět minut od domova a zpátky už se sotva doplazíte. Vyplivaní se svalíte do postele a přepadne vás pocit provinění, že po třech dnech v posteli stále ještě nejste schopni normálně fungovat.

Čímž se dostáváme do fáze poslední, kdy jste zaseknutí ve stádiu „není mi dobře, ale ne natolik, abych byla doma, ale dost na to, aby mě to brutálně otravovalo.“ Podle mého osobního a naprosto neodborného výzkumu, tenhle stav přichází v okamžik, kdy se ve třetí fázi rozhodneme ignorovat své tělo a místo toho, abychom se prostě pořádně vyzdravili a nefungovali o další tři dny déle, překonáme vlastní limity v tom nejhorším smyslu slova a vrátíme se zpátky do každodenního koloběhu života. Ovšem s tím, že nám všechno zabere třikrát tak dlouho a stokrát tolik nás to štve.

Nevím, kde se v nás vzal tenhle pocit, že ze sebe za každých okolností musíme vydat sto třicet procent, jinak nejsme hodnotnými členy společnosti a i tak dělají všichni ostatní mnohem víc než my. Možná pochází z tlaku okolí, možná z pocitu vlastní důležitosti.

Tak či onak si myslím, že když si i moje maminka samoživitelka s velmi minimální pomocí rodiny dokázala dovolit v mém dětství být občas nemocná a mě to nijak nepoznamenalo, tak si i většina z nás může svou chřipku hýčkat / léčit v pohodlí postele a za doprovodu televize. Nikdo z nás totiž není v práci nenahraditelný a nikoho to, že jste šli do práce i s horečkou nezajímá. Krom naštvaných kolegů, které jste nakazili.

V životě totiž skutečně není nic otravnějšího než být nemocný, tak proč si to zbytečně dělat ještě horší.