V pravé poledne-2

Část druhá závěrečná

Když Jarda došel ke dveřím výtahu, tak spatřil rozsvícené horní červené světylko. A to znamenalo, že výtah jede nahoru. Vzápětí uslyšel přibližující se štěkot a hned mu došlo, že v kabině výtahu je sousedka bydlící ve stejném patře. A ta měla dogu, která vůbec nebyla přátelská. Jarda se rychle rozeběhl ke schodišti, ale ve stejný okamžik kabina výtahu dojela do patra. Sotva se dveře otevřely, tak na chodbu za štěkotu vyběhla černá doga, která hned svou pozornost zaměřila na Jardu. Žena překvapením vytřeštila oči a otevřela ústa dokořán, když spatřila prchajícího souseda v pyžamu.
„Iris! K noze!!“ vykřikla a rozeběhla se za dogou. O chvíli později za výkřiků a štěkotu Jarda běhal sem a tam po patře. Zároveň na něho Iris skákala a její majitelka se jí snažila zachytit za obojek.
„Jestli mě kousne, tak na toho psa podám žalobu!“ křičel Jarda, který vzápětí doběhl ke dveřím od výtahu a prudkým pohybem je otevřel. Po vběhnutí do kabiny je rychle zavřel, načež se doga za štěkotu postavila na zadní packy a předními se o dveře opřela. Hned poté stiskl tlačítko označené písmenem P a kabina se rozjela.
„Co to máte za blbý nápady, se v pravý poledne producírovat v pyžamu po chodbě!“ zaslechl ještě Jarda výkřik sousedky, načež výtah dojel do přízemí. Okamžitě z kabiny vyběhl a sprintoval ke dveřím domu, ale jeho zlá předtucha, že budou zamčené, se naplnila. Chvíli s protaženým obličejem hleděl přes jejich prosklenou část na parkoviště, kde stála u auta jeho manželka Pavla. Podle jejích rozhořčených gestikulací mu bylo jasné, že bude muset něco rychle podniknout. A tak o chvíli později zazvonil na zvonek jednoho z bytů v přízemí. 
Pan Horáček se po zadívání dveřním kukátkem nestačil divit, když uviděl na chodbě stát souseda v pyžamu. S užaslým výrazem v obličeji pomalu otevřel dveře a Jarda mu hned sdělil: „Dobrý den, já se vomlouvám. Nastala taková absurdní situace. Já strašně rychle vstával a nestačil jsem se převlíct. A pak se mi zabouchly dveře na balkoně a manželce zase klíčky v autě. A já bych se potřeboval dostat ven, ale je zamčeno. Mohl byste mi prosím půjčit klíč? Já si jen vodemknu a hned vám ho vrátím.“
Pořád ohromený pan Horaček beze slov sáhl na věšáček a podal mu kroužek, na němž bylo několik klíčů. Jarda se okamžitě rozeběhl chodbou ke dveřím a za chvíli zkoušel strkat do zámku jeden klíč za druhým, ale až ten čtvrtý byl pravý. Poté běžel zase nazpátek a s poděkováním klíče vrátil sousedovi, který se ještě stále nezmohl na slovo a jen nechápavě zíral.
  Jarda vzápětí vběhl na schody vedoucí na chodník, po kterých šla starší žena s dvěma taškami.
„Já vám pomůžu, paní Málková,“ nabídl se ochotně a zkoprnělé sousedce vzal obě tašky. Při rychlé chůzi schodištěm mu však začaly padat pyžamové kalhoty. A vzápětí mu nezbylo nic jiného, než si taškami zakrýt jisté partie. Paní Málková bydlela v přízemí, a tak skoro polonahý proběhl chodbou kolem schránek, položil tašky před dveře jejího bytu a potom si rychle vytáhl kalhoty. Současně se křečovitě usmál na pana Horáčka, který s otevřenými ústy pořád stál ve dveřích.
„Ten nákup máte u dveří!“ řekl sousedce, když kolem ní sbíhal schody. Ta však stála jako opařená a měla vytřeštěné oči.
„Ježišmarja! Co si to tam předváděl!? Zbláznil ses!?“ vyhrkla na něho Pavla.
„Já v tom fofru nějak zapomněl, že jsem v pyžamu,“ vysoukal ze sebe.
„Co si vo tobě lidi pomyslej!? Nečum tak blbě a dělej!“
Jarda tedy hned vsunul svou pravou ruku do mezery, která byla mezi koncem okénka a horní okrajem dveřního rámu. Přitom mu začaly opět padat pyžamové kalhoty a Pavla mu je pohotově vytahovala nahoru. Uplynulo několik minut a jemu se podařilo prsty zevnitř otevřít dveře.
„A je to všechno oukej!“ pronesl Jarda, když vstoupili do domu.
„Až na to, že polovina paneláku čuměla na tebe! To je vostuda jako hrom!“
„To se přežije. Představ si, že bych nebyl doma a tobě se tohle stalo. To by si pak musela jet pro náhradní klíč za svejma rodičema na druhej konec města,“ mínil Jarda.  Přitom vyšli z výtahu a on hned vsunul klíč do zámku. Jenže do něho strčil ten, kterým se dveře nedaly odemknout. A protože se vší silou snažil jím v zámku otočit, tak se ozvalo křupnutí a v prstech poté držel jen hlavičku klíče. Zkoprněle se pak sklonil k zámku a konečky prstů se opakovaně marně snažil jeho druhou část vytáhnout. Poté se s podivnou grimasou v obličeji zadíval na Pavlu a v ten okamžik se chodbou rozlehl její výkřik, po němž by se nejraději propadl až pod základy panelového domu.

KONEC