Takoví normální nájemnící jednoho domu-3

A jsou tu do třetice svérázní nájemnící jednoho domu.

Majitel domu Jindra Bem s Tomášem Karáskem dovrávoral v podroušeném stavu chodbou k výtahu.
„Hele, Jindro. Já mám doma ještě láhev vína. Co kdybychom jí vyžunkli?“ zeptal se Karásek, jenž měl za uchem kytku, kterou utrhl ze záhonku u vchodu a vrávoravě se pokoušel o tanec.
„Vážně? To není špatnej nápad. Hele, tu kytku by si měl zasadit zpátky na ten záhonek. Rachejtle Brtníková je má spočítaný. Aby zase nespustila ten svůj ječák!“ mínil správce, jemuž z rozepnutého poklopce koukala kytka ze stejného záhonku.
„A kde jsi vzal tu, co ti čouhá mezi nohama?“
„No tam, kde ty si vzal ty tu kytku. Ale nikomu to neříkej!“ vyhrkl a dlaní udeřil do tlačítka od výtahu. Přitom se však praštil hlavou o výtahové dveře. Karásek též dovrávoral k výtahu a sotva kabina výtahu dojela do přízemí, tak prudkým pohybem otevřel dveře. On i pan Bém pocítil tvrdost otevřených dveří, což je však neodradilo ke vpadnutí do výtahu. Vněm stál poněkud zmatený pan Makovec, který svíral v rukách harfu.
„Dobrý večer přeji. Já jsem tady už delší čas, mně se tu jaksi zpříčil můj hudební nástroj, a ještě ke všemu ten výtah nějak blbne. A pořád si mě někdo přivolává,“ sdělil jim on.
„To nám nevadí. Když nám cestou nahoru zahrajete, tak vám pomůžeme s tou harfou,“ řekl mu správce.
„To tedy budu rád,“ vyhrkl radostně pan Makovec.
„Já se jen protáhnu kolem vás k tlačítkům,“ ozval se pan Karásek. Jeho pokus o protáhnutí se kolem harfy a pana Makovce však nebyl úspěšný, a tak to vzal skrz harfu. Za podivně linoucích zvuků, do nichž se ozývala směsice výkřiků, se výtah rozjel nahoru, ale do určeného patra nedojel. Přivolal si jej totiž pan Konečný, který šel vyhodit odpadky a zároveň vyvenčit psa. 
 Sotva otevřel výtahové dveře, vytřeštil oči. Naskytl se mu pohled na tři zmítající se postavy ve stále zapříčené harfě. Jeho pes Astor se za štěkotu vřítil do kabiny, a protože ho držel na vodítku, byl jím také vtažen do výtahu. A vzápětí se ozval velký hluk doprovázený opileckým zpěvem, štěkotem, křikem i sténajícími zvuky harfy, načež se kabina opět rozjela dolů.
  Manželům Hanzelinovým, se k jejich překvapení po otevření výtahových dveří, naskytl pohled na propletenec těl v harfě, z něhož se ozývala změť zpěvu, nadávek a štěkotu.
„No, my vás nebudeme rušit. My jen vyjedeme do našeho patra. Místo je tu i pro naše kola,“ řekl pan Hanzelín a i s manželkou najeli koly do podlouhlé kabiny výtahu.
„A jak Radku zmáčkneš tlačítko našeho patra?“ zeptala se paní Hanzelínová.
„To teda nevím. Možná by mohl někdo z nich,“ mínil on.
„Já vám to tlačítko zmáčknu, ale pak nám pomůžete, že,“ ozval se pan Konečný.
„To určitě,“ zkonstatoval naštvaně pan Hanzelín a výtah se opět rozjel. Během jízdy se v kabině ozval hluk, který doprovázely rány, a kabina výtahu se za okamžik rozjela zase dolů.
 Světlo v jeho kabině náhle zhaslo a poté, co dojel do přízemí, tak se prudce otevřely dveře. Nejdříve se vykutálelo jedno kolo, pak druhé, načež s odpadkovým košem na hlavě vypadl pan Hanzelín, jenž měl zároveň na sobě naražený rám kola. Vzápětí s křikem vyběhla paní Hanzelínová, které se do kalhot na zadnici zakousl pes Astor. Poté se objevil pan Konečný s panem Makovcem, kteří začali vrávorat po chodbě, zamotání ve strunách. Pak z výtahu vyjelo kolo, na němž seděl pan Bém s panem Karáskem. Za zpěvu jezdili po přízemí, ale jen do té chvíle, než se objevila rozkřičená paní Brtníková, do jejíhož bytu vjeli. A záhy pro ně nastal útěk ve směru nejbližší hospody doprovázený křikem ostatních účastníků výtahového ježdění.