Noční návrat z diskotéky

Návraty z diskoték a ze zábav jsou někdy veselé. A to mne bylo inspirací k napsání téhle povídky.

Tomáš se u odpadkového koše předkláněl a zakláněl, načež náhle zjistil, že se hlavou ocitl v jeho horní části. „Tome, snad si nezačal bufetit!“ uslyšel náhle hlas kamaráda Jirky. Přitom se rukama odrazil od okraje koše, sedl si na chodník a chvíli se rozhlížel kolem sebe. Jirku však nikde neviděl, ale vzápětí uslyšel jeho výkřik. Ten přicházel od nedaleké kašny, a tak vrávoravě vstal a pomalu k ní došel. U jejího okraje se opřel a zadíval se do ní.
„Vona tu není voda. Jak je to možný!?“ vyhrkl Jirka, který ležel s láhví v ruce na jejím dně.
„Prosím tebe, co tam děláš? Buď rád, že tam není voda. Ta tam bude až na jaře,“ řekl mu.
„A já se chtěl vykoupat!“
„Hele, vylez! Nebo nám ujede autobus!“
„Jede, jede autobus, jede, jede a nás domu vodveze!“ pronesl nahlas Jirka, přičemž se v kašně postavil.
„Jo, ale jestli nevylezeš, tak nás nikam nevodveze!“
„Už lezu!“ vykřikl Jirka, který však začal lézt na jednu ze soch, co byla uprostřed kašny.
„Co blbneš! Nelez na ní!“ vyjekl Tomáš a poté přelezl okraj kašny. Neudržel však rovnováhu a sjel na její dno. A vzápětí na něho spadl Jirka.
„Ty vole! Slez ze mne!“ vykřikl Tomáš.
„Řekni to taky tý soše, aby slezla ze mne,“ řekl Jirka.
„Ježišmarja! Jak se Ti to povedlo!?“ vyhrkl Tomáš. 
  Oba poté předváděli něco jako zápas vleže se sochou. Z něho vyšli vítězně, načež vrávoravým během, při němž párkrát dopadli na chodník, utekli od kašny. A za nějaký čas došli k autobusové zastávce.
„Vážení budoucí cestující, nevíte kolik je hodin?“ oslovil lidi na zastávce Jirka.
„Tolik, kolik bylo včera touhle dobou,“ dostalo se mu odpovědi.
„To dává rozum. Tome, kolik bylo včera touhle dobou!?“ zeptal se z plných plic a rozesmál všechny přítomné.
„Nehulákej! Za pět minut nám to jede!“ sdělil mu Tomáš, který se opíral o sloup, na němž byly hodiny.
„Já nemám stopky, abych to tomu autobusu změřil.“
„Vůbec to neřeš a čekej!“ 
  Autobus opravdu za pět minut přijel a lidé do něho rychle nastoupili. Přitom Tomáš měl co dělat, aby Jirkovi zabránil v jeho oblíbeném nastupování a vystupování.
„Hele, vona mi nejde štípnout jízdenka,“ pronesl náhle Jirka.
„Blbče! Vždyť tam strkáš známku do legitky!“ vyhrkl Tomáš.
„Aha. Tak to jízdenku nepotřebuju!“
Pak si sedli na volná sedadla, přičemž se ozval hluk trhající se látky a Tomáš ztuhl.
„Tobě prděj kalhoty!“ pronesl nahlas Jirka.
„Neřvi vole!“
„Buď v pohodě. Sou horší věcí, že jo lidi!“
„Hlavně tady nezačni dělat zase rozruch!“¨
„A proč ne. Co kdybychom si přátele zpříjemnili cestu nějakou písničkou!“ zeptal se všech.
„Tak začni!“ vyzval ho jeden mladík.
„Trtd…dd dd …“ zanotoval, načež vstal a postavil se rozkročmo.
„Tuhle znáte určitě všichni. Já znám text nazpaměť. Tak se všichni ke mně přidejte!“ vyhrkl a zanedlouho se autobusem mnohohlasně ozývalo: „ It's the final countdown…