Když nastane black out

Možná jste někdy zažili, když se večer náhle celé sídliště ponořílo do tmy a nikde nic nesvítílo. To pak v mnohých bytech začalo hledání baterek a jejich nalezení nebylo vůbec snadnou záležitostí.

Martin seděl za stolem s nohama na jeho desce a zpíval si písničku, která zněla z nahlas puštěného radia. Po chvíli však začala blikat stolní lampička, což jej znervóznilo.
„Krucinál, snad zase nepraskne žárovka!?“ řekl a sáhl pravou rukou na spodní část lampičky. A v tu chvíli v místnosti zhaslo světlo.
„Do hajz…!“ vyhrkl, a když dával nohy ze stolu, tak jimi srazil lampičku. Ta vzápětí dopadla na koberec, přičemž uslyšel přes zavřené dveře nadávky manželky Dany z obývacího pokoje.
„Martinééé! Běž nahodit pojistky!“ vykřikla naštvaně Dana, která se ještě před chvílí dívala na televizi na svůj oblíbený seriál.
„Počkej chvíli!“ vyhrkl Martin, který nechtěně šlápl nohou na horní část lampičky. Přitom se ozvalo rupnutí a on okamžitě vytušil, co to znamená.
„Co ti to tak dlouho trvá!? To mi děláš schválně, abych se nemohla dívat, že!“
„Moment! Vždyť je tady tma jako v pytli!“
„Než se ty k těm pojistkám dohrabeš, tak to já k nim dojdu dvakrát!“
„Já už taky jdu!“ řekl naštvaně Martin, který současně narazil levou nohou na bok postele.
„Kur…!“ vydralo se mu z úst a začal si masírovat holeň nohy.
„Hlavně nic nerozbij!“
„Co bych tady mohl rozbít!?“ pronesl rozzlobeně a za okamžik pravou rukou nahmatal kliku od dveří pokoje. Ve stejnou chvíli se ozval výkřik Dany, která ve tmě došla do předsíně.
„Ty pitomče! Tys tu zase nechal válet ten svůj kufřík!“ vyjekla naštvaně Dana.
„Von spadnul. Já ho dal na skřínku.“
„Jako tradičně! Kolikrát jsem ti říkal, abys ho dával jinam!“
„Neječ! Teď hlavně musím nahodit pojistky!“
„Aby si je v tý tmě našel!“
„To se neboj!“ pronesl ostře a začal šmátrat rukama před sebou. Přitom prsty nahmatal pověšené kabáty, z nichž jeden vzápětí spadl.
„Hele, že si shodil kabát!“ vyhrkla Dana.
„To je ten, co nemá poutko! Ten pořád padá!“
„Protože si ho utrhnul!“
„Kdyby bylo přišitý, tak teď nespadnul!“
„Hergot, už ty pojistky nahoď!“
„Už jsem je nahmatal!“
Za okamžik se ozvalo klapnutí, po kterém se však světlo v bytě nerozsvítilo.
„Tak to není v pojistkách,“ mínil Martin, který opakovaně pohyboval páčkami pojistek.
„Tak bude vypadlej jistič na chodbě!“
„To mě taky napadlo. Ale já nemám šroubovák ani baterku!“
„Slyším na chodbě hlasy sousedů. Ty určitě mají šroubovák i baterku!“
Martin vzápětí otevřel dveře na chodbu, na které stálo několik sousedů. Ti se snažili nahodit jističe, ale marně. Přitom si všichni všimli, že se nesvítí pouliční osvětlení ani okolní domy. A to znamenalo, že jde o rozsáhlý výpadek proudu.
„A teď musíme čekat, až tu poruchu odstraní,“ pronesl Martin.
„A to chceš jako čekat v úplný tmě?“ vyhrkla Dana.
„A co mám jako dělat?“
„Snad máme v kuchyni baterku, ne!“
„No to máme.“
„A to jí jako mám najít já?“
„Tak se teda společně došouráme do kuchyně,“ řekl Martin a oba vzápětí šli předsíni, přičemž se drželi za ruce. Záhy se však ozvala rána s dvojitým výkřikem, poté co oba narazili do otevřených dveří koupelny.
 Dana s Martinem ve skoro naprosté tmě pomalu došla do kuchyně, v níž se vzápětí ozval Martinův výkřik. Šlápl totiž na dolní část smetáku a jeho násada ho zasáhla do levého ramena.
„Do prde..! Zatracenej smeták!“ vyhrkl naštvaně.
„To je to, že neuklízíš věci tam, kam se mají uklízet!“ řekla mu ostře Dana.
„Za pár minut třeba bude světlo. Sedneme si do vobyváku a počkáme!“
„A co když ta porucha bude trvat dlouho?“
„Ale nebude!“
„Ty jsi si jistej vždycky vším a pak si překvapenej, že je to jinak!“
„Jak jistej vším?“
„Hele, začni hledat tu baterku. Bude položená na jedný z těch poliček vedle dřezu.“
„Tak pořád do mne nehuč!“
„Já snad do tebe hučím?“
„Já se na to musím soustředit!“ vyhrkl Martin, přičemž se prsty dotknul okraje poličky. Poté začal přejíždět její povrch a záhy nahmatal jakousi stojící věc. A při jejím ohmatávání zavadil loktem o něco dalšího na poličce, načež se ozvala tříštívá rána.
„Ježišmarja! Co si to shodil!“ vyjekla Dana.
„Zatraceně! Kdyby si nechtěla tu baterku hledat, tak se to nestalo!“ vyhrkl.
„Ty si shodil určitě tu květinovou vázičku!“
„Tak koupím jinou!“
„Ta byla po prababičce Boženě!“
„Sakra! Tak proč si jí neměla danou někde na poličce ve vitrínce?“
„Byla moc velká. Nikam se mi do vitrínky nevešla!“
„Krucinál! Tady nikde ta baterka není!“
„Někde tam musí bejt!“
„Prostě tady není! Klidně si ty poličky vochmatej sama!“
„Nešlapej hlavně v těch střepech!“
„Tak popojdi! Já se kvůli tobě nemůžu hnout z místa!“
Dana se za chvíli dostala k poličkám a pozvolna je přejela prsty, ale baterku také nenašla.
„Kam si tu baterku zase zašantročil!?“ zeptala se poté.
„Já jsem jí nikam nezašantročil!?“
„A kde teda je?“
„Ty si říkala, že je na nějaký poličce!“
„Tam má bejt vždycky! Ty si jí někam vodnes a už nevrátil!“
„A kam bych jí vodnášel?“
„Ty jsi jí měl naposledy v ruce. Předevčírem si s ní přeci svítil do vnitřku pračky v koupelně. To už začínáš mít sklerózu?“
„No dobře, tak jsem jí nechal v koupelně. Škoda, že sis na to nevzpomněla už v předsíni,“ pronesl Martin a pomalým krokem se šoural kuchyní. Za čas se mu podařilo dojít do koupelny, v níž zvedl obě ruce a dlaněmi se dotkl zrcadla nad umyvadlem.
„Hlavně nic zase neshoď!“ ozvala se za ním Dana.
„Vůbec teď na mě nemluv!“ řekl a vzápětí se ozvalo několik ran. Jejich zvuk prozrazoval, že několik věcí spadlo do umyvadla.
„Co si to zase shodil!?“ vyhrkla Dana.
„Hergot, tady jsou všude ty tvoje pitomý šminky!“
„Ty si fakt nevohrabanej!“
„Nekřič!“ vyhrkl a vzápětí se ozvala velká rána, jak něco většího dopadlo opět do umyvadla.
„Proboha! Budeme mít votlučený umyvadlo!“
„Mám tu baterku!“ zvolal Martin a za okamžik jí rozsvítil.
„Podívej, co si to všechno shodil!“ řekla ostře Dana, když se zadívala do vnitřku umyvadla.
„Já to neshodil schválně. Hlavně, že máme baterku a klidně se vsadím, že se za chvílí rozsvítí,“ pronesl. Současně mu však ztuhnul výraz v obličeji, protože světelný paprsek začal slábnout a po chvíli přestala baterka zcela svítit.
„Tak to je teda skvělý!“ řekla naštvaně Dana.
„Holt jsou vybytý baterky,“ mínil Martin.
„A nějak se stále nerozsvěcuje, že,“
„Asi se přesuneme do obýváku a…“
„Přesuneme se do kuchyně a rozsvítíme svíčky, co máme na tom svícnu!“ vyhrkla Dana. A když Martin vstupoval do kuchyně, tak šlápl na ležící smeták, na jehož násadě mu podjela noha a on si nechtěně sednul na dlaždičky.
  Když dozněl rachot, tak se ztemnělou kuchyní ozval výkřik Dany.
„Co tě to napadlo házet ten smeták!“
„Už mě sra…!“ vyhrkl Martin.
„Zbláznil ses!?  Spadla spousta věcí z poliček!“
„My se tu motáme jako vítr v bedně! Už toho mám plný zuby!“
„Já zase začínám mít plný zuby tebe! Jsi schopnej vylízt v týhle tmě na linku a sundat ze skříňky ten svícen?“
„Samozřejmě že ano! A to je taky poslední, co v týhle zatracený tmě udělám!“ pronesl Martin. Poté dlaněmi nahmatal kuchyňskou linku, na kterou za chvíli opatrně vylezl. Přitom však pravou nohou srazil ze sporáku hrnec, který za rachotu dopadl na dlaždičky.
„Bože, ty si nemohlo!“ vyjekla Dana.
„Hlavně neječ!“ řekl Martin, přičemž dlaněmi přejížděl dvířka skříňky. Za okamžik s nimi dosáhl na její horní část, kde poté nahmatal spodek svícnu.
„Držím ten svícen! Já ho teď pomalu sundám dolu!“ řekl a začal jej přemisťovat.
„Já ho budu taky držet!“ ozvala se Dana a on náhle pocítil její prsty ve svém obličeji.
„Au!“ vykřikl, když mu nehty vnikly do úst.
„Aúú! Co mě koušeš!“ vyjekla a zároveň udělal prudký pohyb rukama. Těmi byl Martin zasažen, ztratil v kleku rovnováhu a vzápětí se sesul i se svícnem na dlaždičky.
„Co blbneš!“ vykřikla Dana, která ležela přes něho.
„Co blbneš ty!?“
„Krucinál! Dej mi ten svícen!“ vyhrkla a poté jej uchopila.
„Ať už se hlavně rozsvítí!“
„Světlo bude, když zapálím ty svíčky!“
„Hm, to budeme držet černou hodinku.“
„Kde jsou sirky?“ ozvala se po chvíli tázavě a zároveň naštvaně Dana.
„Určitě někde na lince,“ řekl jí.
„Nikde je nemůžu najít!“
„Sakra!“
„Co sakruješ!? Pomoz mi je najít!“
„Hlavně zase nezačni šermovat rukama!“
„Ty hlavně nic neshoď!“
„Co šlo, to jsem už shodil,“ pronesl s úsměvem a přitom začal dlaněmi přejíždět linku.
„Ty sirky budou asi v jednom z těch malejch šuplíčků,“ řekl po chvíli Martin. A vzápětí pravou rukou nahmatal jeden ze dvou šuplíků.
„Sakra! Zase se zaseknul!“ procedil mezi zuby a poté jej vší silou prudce otevřel.
„Ty pitomče!“ vykřikla Martina, když dozněl rachot, co doprovázel dopad šuplíku na dlaždičky.
„Přestaň ječet! Spad mi na nohu!“ vyhrkl Martin a pokleku si prsty přejížděl levé chodidlo.
„Ty už na nic nešahej!“
„Taky už nebudu!“
„Aspoň zkus najít ty sirky. Možná v tom šuplíku byly.“
„Já je našel!“ vyhrkl vzápětí Martin, když prsty nahmatal krabičku.
„Skvělý! Konečně přestane bejt tma!“
„A já se vo to postarám!“ řekl Martin, načež nahmatal na podlaze stojící svícen. Poté škrtnul sirkou a její hořící hlavičku přiložil ke knotu svíčky. Ten vzápětí vzplál, tak jako knoty dvou dalších svíček.
„A jestli se teď rozsvítí, tak se naštvu,“ pronesl Martin a opřený vsedě se díval na binec kolem sebe.
„Tady to teda vypadá!“ pronesla Dana.
„Trochu je tu binec.“
„Proboha! Hoří závěs!“ vykřikla vzápětí Dana.  Martin se zadíval na svícen, který stal těsně u závěsu, jehož spodní část hořela. Učinil rychlý pohyb, přičemž pravou rukou povalil stojan se svíčkami.
„Ty nemehlo!“ rozkřikla se Dana, zatímco on uchopil svícen. Z něho však všechny svíčky spadly a začaly se kutálet ke koberci, co byl v druhé části kuchyně.
„Proboha! Ať nechytne koberec!“ ječela Dana a rozeběhla se ke koberci. Mezitím se Martin snažil uhasit závěs tím způsobem, že jeho spodní část chtěl dostat do dřezu. Přitom jej však strhnul a ten spadl na rozkřičenou Danu. Ta se ocitla na dlaždičkách, přičemž vrazila do nohou Martina. Ten přes ni za výkřiku přepadl, zrovna když se rozsvítilo světlo. A v kuchyni byla záhy k vidění dvojice postav, z nichž jedna zuřivě dupala po koberci, zatímco druhá cpala hořící závěs do dřezu.
KONEC