Politický evergreen poslední doby - poplatky u doktora - byl nedávno opět pořádně přiživen. Toto téma oprášila strana TOP 09. Její vizí je ještě větší spoluúčast pacienta. Je tedy pravděpodobné, že se toto téma opět stane hitem předvolebního klání. Proti TOP 09 bude stát strana ODS - "vynálezce poplatků" . Ti si své zásluhy dozajista nebudou chtít vzít. Levé křídlo v roli ochránce poplatky sužovaného lidu budou reprezentovat strany ČSSD a KSČM. Ti radikálnější by měli být v tomto případě komunisté, ačkoliv to někdy vypadá spíše naopak. Téma se nám tedy pravděpodobně ještě více vyhrotí. Obávám se, že bude štěstí, pokud zazní alespoň jeden rozumný argument té či oné strany.
Dosavadní způsob, kterým byl problém poplatků diskutován, pro mě osobně postrádal věcné připomínky. U Václava Moravce se stále dokola scházeli tehdejší ministr Julínek a jeho stínový kolega Rath. Kromě vzájemného napadání, nutno říct hlavně ze strany neurvalého pana Ratha, se člověk nic moc nedozvěděl. V duchu debaty mezi těmito dvěma pány se pak nesla celospolečenská debata i mezi obyčejnými lidmi. Veškerá diskuse se smrskla do vzorce poplatky(ano/ne) = regulace(ano/ne). Podle tohoto vzorce je ten, kdo je proti poplatkům, automaticky proti regulaci zneužívaného systému. V horším případě se diskuze degradovala na vzorec poplatky (ano/ne) = socka (ano/ne) podle pravice či poplatky (ano/ne) = vykořisťovatel (ano/ne) podle levice.
Já odporuji nastíněným vzorcům. Nesouhlasím s poplatky, především pak v podobě, v jaké byly prosazeny, přesto však chápu potřebu regulace silně zneužívaného systému - být evropskými jedničkami v simulování mluví za vše a je potřeba s tím něco dělat. Níže je uvedeno pár připomínek k regulačním poplatkům.
Předně se podivuji nad označováním placení poplatků politiky jako "spoluúčast pacienta". Spoluúčast si představuji trochu jinak, než jen povinným placením poplatků. V tom případě by pak spuluúčast byla i moje raní cesta do práce tramvají. Jestli to dobře chápu, poplatky by měly odradit člověka od návštěvy doktora, pokud nejde o nic vážného, případně ty, kteří se ještě dříve, než vkročí do čekárny, chystají systém bez skrupulí zneužít. Tato myšlenka mi pokulhává v obou bodech. Běžný člověk není schopen poznat nebezpečné případy ohrožení jeho zdraví a je jasné, že ne vždy musí člověk plivat krev, aby šlo o něco závažného. Pacient v takových nejasných případech bývá odeslán na specializovaná pracoviště, celková suma za poplatky se pak může pohybovat o řád výše než oněch vysmívaných 30 Kč. Jakkoliv by člověk neměl dávat přednost své peněžence před svým zdravím, pokud po všech těch vyšetřeních vyjde najevo, že nešlo o nádorové onemocnění, nýbrž o migrénu způsobenou nevyspaností, člověk si sice samozřejmě oddychne, ale pro příště se může stát, že nad dalšími nejasnými potížemi mávne rukou. Paradoxně tedy můžou poplatky zabránit nemocnému člověku vyhledat lékařskou pomoc, naopak nejsem přesvědčen, že 30 Kč zastaví chronické podvodníky, aby si zašli ke svému oblíbenému doktorovi, zahráli tam umírajícího a dostali dva týdny nemocenské. Předpokládejme nicméně, že toto je ona zamýšlená regulace, v čem je potom ale skryta regulace při placení 30ti korun za položku na receptu, když ji tam lékař pro mé ozdravení jednoduše musí napsat. Příkladů, kde smysl regulace pokulhává, by se dalo najít více.
Tolik ke smyslu plánované regulace, na její realizaci se mi toho líbí však ještě méně. Za prvé, nepovažuji za správné dvojí zpoplatnění zdravotní péče. Prolomila se tím pomyslná hranice, vznikl jakýsi přílepkový platební systém, kde nikdo nedokáže garantovat, že se poplatky v budoucnosti nebudou navyšovat - za dva roky tak můžeme platit u doktora např. 50 Kč, či že se nebudou vymýšlet další druhy poplatků - výsledkem pak může být chaotický paskvil poplatků, doplatků, příplatků a záplatků.
Zmatečný je systém placení poplatků nicméně již dnes. Pravidla placení jsou sice lehce dohledatelná, ale i tak je to jen seznam pravidel, které se musí pacient "nabiflovat", pokud nechce být doktorem vozen za nos. Navíc, některé body tohoto seznamu závisí na výkladu doktora. K tomu by se dal připočíst i malicherný, přesto pravděpodobně často vyskytující se, problém - platba poplatku bankovkou vysoké hodnoty. V tu chvíli by člověku nepomohlo ani blízká přítomnost lékařského specialisty, kdyby pohled sestry mohl zabíjet. Tato zmatečnost je potíž, kterou bysme - podle prosazovatelů poplatků - měli vytrpět. Nevidím důvod proč. Dobrý systém, jehož koncovými uživateli jsou v daném oboru nekvalifikovaní lidé, jakkoliv vnitřně složitý a sofistikovaný, by se měl z vnějšku jevit jednoduše a jeho použití by mělo být přinejmenším intuitivní. V případě poplatků je to ale vše jaksi převráceno naruby. Administrativní a odborně lékařské záležitosti, které by měli zůstat v systému skryty, vyplavaly napovrch a obtěžují všechny zůčastněné od pacientů, přes sestry až po doktory. Pacienti by měli poznat klinické vyšetření, zdravotnický personál se zase musí starat o správu poplatků, nemluvě o tom, že se tím můžou stát terčem drobné kriminality. Řešení regulace pomocí poplatků tak může vrhat špatné světlo na kvalitní práci zdravotníků v očích běžných pacientů, kteří jsou otráveni problémy s nimi spojenými.
Tyto provozní nesnáze by bylo možné tolerovat, pokud by nebylo jiného řešení či pokud by toto řešení vykazovalo značné regulační schopnosti, o čemž ale nejsem nijak zvlášť přesvědčen. Domnívám se, že tak komplexní systém, jakým je ten zdravotnický, nabízí nepřeberné možnosti regulace - uživatelsky příjemnějších a účinějších. Regulace může být provedena i kombinací různých nástrojů a to i pomocí těch z vnějších systémů. Poplatky můžou být jedním z těchto nástrojů, ale předpokládal bych jeho použítí u položek, kde má regulace smysl (nadstandardní lékařské úkony), a způsobem, kdy je pacient naprosto odstíněn od plateb v hotovosti (např. pomocí určitého kreditu či jednorázové roční platby).
Výše zmíněné bych shrnul tak, že aplikaci poplatků považuji za neprofesionální řešení problému, který by bylo možné řešit mnohem příjemněji a efektivněji a především za menšího rozruchu. Nutno také dodat, že řešení nebylo prosazeno shodou napříč politickým spektrem, takže je možné, že pokaždé, když vyhraje levice, poplatky se zruší, naopak pravice je opět zavede. Uprostřed toho všeho bude pacient zmatený v neustále se měnícím systému.
Na závěr to nejdůležitější. Toto téma není natolik závažné, aby bylo hlavním tahákem předvolební kampaně. Toto lehce bulvární téma bylo použito již několikrát a jeho použitím se můžou politické strany snažit záměrně zakrýt závažnější problémy. Před nastávajícími volbami tím mohou zakrýt palčivější témata, na které nemají strany smysluplné recepty nebo kterým se pro jistotu ve svých programech ani nevěnují.
