Tradice, toto slovo jsem vždy považoval spíše za prázdnou frázi, kterou se snaží populističtí nacionalisté vábit politické hlasy. "Naše strana klade důraz na tradiční hodnoty" jest motem nejedné politické strany. Jaké tradiční hodnoty to však jsou? To z úst autorů těchto frází už neuslyšíme.
No tak, jaké jsou vlastně české tradice?
Nyní, daleko od domova, vidím ona česká specifika jasně a některá mi, musím uznat, docela schází a snad bych i řekl, že jsem na ně hrdý (ach ty populistický nacionalisto!).
Máme tradice, o kterých nemusí nikdo dlouho přemýšlet (mainstreamové dalo by se říct): Vánoce s kaprem a bramborovým salátem či mrskačka na Velikonoce. Pak jsou tu samozřejmě po staletí uchovávané regionální zvyky - kroje, nářečí a tance. Tyhle tradice však nejsou úplně mým šálkem čaje. Vánoce a Velikonoce pravděpodobně kvůli své komercializaci, regionální zvyky kvůli tomu, že o nich vlastně nic moc nevím a tudíž mi neměly šanci přirůst k srdci. Spíše mám rád takové ty obyčeje z běžného života průměrného českého človíčka.
Tak tedy popořadě: kutilství, zahradničení, chataření, houbaření, rybaření, trampování, zpívání u táboráků, pohodový cyklovýlet po venkově s občasnou zastávkou "na jedno", ježdění na třešně, letní koupání, vesnický fotbálek, zimní taneční plesy, zimní radovánky v čele s bruslením na zamrzlém rybníku a sáňkováním.
Inu, maluji si to hezky idealisticky, především pak tu Ladovskou zimu. Dnes se možná už moc z toho nedělá a za krátko se na tyto zvyky, pod nánosem Facebooků a Hollywoodských blockbusterů, snad zapomene úplně. Každopádně, výše zmíněné aktivity, jejich prožití a i vzpomínání na ně, ve mě vzbuzují hřejivý pocit domova, který někdy v jednolité západní společnosti postrádám.
