Kdo tu vlastně poslouchá?

Dovolte mi, milý čtenáři, navázat na moji povídku z loňského léta – „Mami, tohle taky můžu?“ Povídku, která, jak již název napovídá, byla o výchově malých dětí. Nyní si dovolím malé pokračování s neméně výstižným názvem. Kdo tu vlastně poslouchá?

Byl malý a úžasně roztomilý. S vlásky, které se mu kroutily podél oušek, připomínal zlatovlásku a záviděla by mu je jistě lecjaká holčička. Na svých drobných nožkách zvládal překonat i obtížný terén, schodištěm počínaje. Věděl, jak dělá kočka a pes, kde má oči i uši. Kde najde fén na vlasy, který jeho máma tak ráda a často používá. Máma. Člověk, bez kterého si žádné malé dítě, a vlastně ani to velké, nedokáže představit život. Pro tohoto malého chlapečka byla jeho máma středobodem toho velkého světa, do kterého se narodil. Musel jí mít neustále na očích. Tak například když…. S ním jedno odpoledne vyjela jeho teta na procházku. Chlapeček se díval z kočárku, když tu najednou „beeee….“ Spustil pokřik takové hlasitosti, že by mu i Viktorka z knih od Boženy Němcové záviděla. Neviděl svoji mámu. A brečel a brečel, dokud nakonec nešla před kočárkem, aby ji měly jeho modré oči neustále v zorném poli. A to je teprve začátek. V době oběda je přece lepší prohlížet si knížku, a ne jíst. A proč by vlastně měl sedět v židličce, když může lézt nahoru po schodech? Jeho máma je mu v patách, a přece stejně nakonec půjde tam, kam on chce. A tak to zkouší. Každý den. Každou hodinu ji provází svým neustálým křikem. „Máma“…a ona poslouchá. I když samozřejmě ne vždycky. Ale to on si ji ještě vytrénuje. Má na to dost času. Od ráda do večera, pořád je u ní. Když telefonuje, visí na ní a chce tu malou věc, kterou drží u ucha. A když mu ji máma odmítne dát, spustí křik takový, že už není slyšet vlastního slova. Natož do telefonu. Co se týče jídla, může si vybrat, co chce do bříška. „Chceš jogurt, nebo Lipánek?“ Ptá se jeho máma a čeká, že ji snad odpoví. Myslím čtenáři, že pokud si dočetl tyto řádky až do konce, je ti jasné, kdo koho poslouchá. Nechci ale, aby z těchto vět vyznělo, že je to chyba toho malého kloučka s blonďatými vlásky. Ne. Je to chyba rodičů, kteří teprve časem poznají, že hranice a mantinely ve výchově, nejsou vůbec špatná věc. Že změna tónu hlasu dokáže zázraky a že někdy tu „jednu výchovnou přes zadek“ si pak dítě pamatuje po celý život. Stejně jako já ten červený obtisk ruky na mé levé půlce, který mi způsobila moje sestra, když jsem byla malá a zlobila ji. Snad, to časem pochopí.