Čtu teď na všelijakých internetových serverech a blozích různé úvahy například o tom, jak budeme díky vědě nesmrtelnými, či o tom, jaké skupiny lidí si zaslouží dobrou péči a že je snad lépe nechat slabé a nezdravé jedince pomřít (prý, aby se zajistila budoucnost lidské rasy). Je mi z toho smutno. Všechny tyto články, ač jsou na první pohled zcela odlišné, spojuje jeden shodný prvek – jsme to my, lidé, kdo rozhodujeme o tom, co je pro nás dobré a zlé na základě toho, co pokládáme za výhodné či nevýhodné. Jsme to my, kdo vytváří normy a definuje, kdo je hoden života a kdo nikoli (a hledí jen k pomíjivému prospěchu). A takové myšlení se přitom vydává za nevyhnutelný pokrok. Až donedávna se přitom mělo zato, že existují určité zcela základní hodnoty, které není možné zpochybnit, aniž by došlo k demontáži lidství. Tyto hodnoty byly sdíleny v celé historii člověka.
Gustav Doré: Kain a Ábel. Zdroj: Internet
To, k čemu inklinují svým myšlením lidé dnes, je příkladem nahrazení uvažování, založeného na hodnotách, myšlením, založeným na ideologii. Moudrost je vytěsněna sobeckou účelovostí. Aristoteles říká, že s užitkem studují etiku pouze ti, kdo byli dobře vychováni. Člověk zkažený vůbec nevidí počátek této vědy. Může mít nepřátelský postoj, ale nemůže kritizovat: neví, o čem se diskutuje. Proto také bylo řečeno: „Lid, který nezná zákon, ať je proklet“ a „Ten, kdo uvěří, bude spasen.“ Pokud lidstvo rezignuje na své základní hodnoty, výsledkem je sebedestrukce člověka.
Bible přitom v prvních kapitolách Genesis ukazuje, že tento soudobý trend není vůbec nic nového pod sluncem. Morální úpadek člověka rychle postupoval už od Adamova a Evina porušení smlouvy s Bohem. Prvním důsledkem bylo rozbití vztahu člověka k Bohu a také muže a ženy a člověka ve vztahu ke stvoření. Následovalo vyhnání z ráje a nutnost „dobývat svůj chléb v potu tváře“. Eva, když Adamovi porodí Kaina sice doufá („Získala jsem muže a tím Hospodina“), že tento syn už bude tím zaslíbeným semenem (potomkem ženy který rozdrtí hadovi hlavu), ale její očekávání je marné a nenaplněné. Stane se pravý opak:
Kain, jehož jméno lze vyložit jako „tepající“, se záhy vyznačuje tím, že prahne po sebeprosazení. Zatímco jeho bratr Ábel (neboli „opar“) se stane pastýřem, Kain obdělává zemi. Když se mu podaří ze země svou dřinou vydobýt úrodu, hrdě z ní přináší Bohu úlitbu. Bůh však nepřijímá takovou oběť, která mu chce dát najevo: „pohleď Bože, jak jsem dobrý, co jsem dokázal sám svým úsilím a svými schopnostmi vydobýt z dosud neplodné země“. (vždyť Bohu náleží celá země a vše co je na ní – Kain nemá žádnou zásluhu na tom, že žije, že má své schopnosti a důvtip – to vše je dar od Hospodina). Naproti tomu Bůh přijímá oběť pastýře Ábela, toho, který „chrání a živí ovce a přijímá od Boha požehnání shůry“. Kain toto požehnání Ábelovi závidí a jeho závist postupně přerůstá v nenávist. Kain není ani v této situaci ponechán bez pomoci a rady. Bůh je vůči němu velmi trpělivý a hovoří přímo s ním: „Kaine, nepodléhej své sebelítosti, nehledej chyby u druhých. Jestliže svou mysl otevřeš zlým myšlenkám, nakonec se tě zmocní a ty se staneš služebníkem hříchu. Ty ale máš nad hříchem panovat!“ Jako říká apoštol Jakub: „Vzepřete se ďáblu a uteče od vás.“ Kain to nedělá, „pokušení porodí hřích“ a na poli dojde k vraždě Ábela.
„A potom se Hospodin ptá Kaina: Co jsi to učinil? A ještě předtím klade otázku, která by vlastně měla znít do svědomí i nám: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ Tam v těch prvních kapitolách Bible jsou dvě otázky, ve kterých je vlastně opsán celý lidský úděl. Bůh se Adama: „Kde jsi?“ I nás se ptá: Kde jsi? Kde stojíš, jak si stojíš? Kam ses přede mnou skryl? A druhá otázka zní: „Kde je tvůj bratr?“ Tyto dvě otázky nejsou nic jiného než staré dvojí přikázání lásky k Bohu a k bližnímu... Kain ovšem řekne vzpurně: „Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ Jsi, jsi strážcem svého bratra.“ (J. Heller, Člověk, pastýř stvoření)
Nicméně Kain tím, že opět odmítá všechnu odpovědnost za svůj zločin, nutí Boha k soudu: „Cos to učinil!“ Jako by otec litoval, co mu provedl syn: „Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země. Budeš nyní proklet a vyvržen ze země.“ A Kain opět reaguje vzdorem a říká: „Můj zločin je větší, než mohu odčinit.“ Jan Heller toto místo komentuje: (jakoby Kain říkal) „Co já bych se nějakým způsobem zasazoval, hledal odpuštění, má nepravost, můj zločin je stejně větší. Já jsem alespoň v něčem nepřekonatelný. Ve své nepravosti. Kolik z lidské zpupnosti koření v tomto úsilí o nepřekonatelnost v nepravosti! Můj zločin je větší.“ Kain nelituje svého činu, jen sebe: „Hle, vypudil jsi mne dnes ze země. Budu se muset skrývat před tvou tváří. Stal jsem se na zemi psancem a štvancem. Každý, kdo mne najde, bude mě moci zabít.“
Tady vidíme padlé lidství v celé jeho ubohosti. Za všechno vlastně může Bůh! Poněvadž Kaina proklel. Co na tom, že Kain ze žárlivosti a nenávisti zabil svého bratra – Bůh je ten zlý!... Ale Hospodin opět projevil svou svrchovanou milost darem ochranného znamení. Tím zastavuje krevní mstu: „Nikoli, kdo by Kaina zabil, bude postižen sedmeronásobnou pomstou“. Proto vložil Hospodin na Kaina znamení, aby ho nikdo, kdo by ho nalezl, nezabil. Heller píše: „Z jiného starozákonního místa můžeme rekonstruovat, a to celkem spolehlivě, jak Kainovo znamení vypadalo: byl to šikmý kříž na čele. Tento kříž je totiž hebrejské táv a písmeno táv má zároveň význam znamení.“ (viz prorok Ezechiel).
Kain tedy odešel od tváře Hospodinovy „a usadil se v zemi Nódu, východně od Edenu“. Životním programem Kaina se stala soběstřednost, naprostý odvrat od Boha (Bůh je mrtev!). „I když to třeba někdo nemá jasné a zatím neví, je-li nad ním laskavý nebeský Otec, měl by vědět, že duchovně se nehne kupředu, pokud bude trvat na tom, že je sám svůj, pokud bude chtít zůstat svůj. Ale nadějné je, když chce alespoň trochu patřit svým bližním. To může být první krok k Bohu.“ Vydal se ale touto cestou Kain? Naprosto ne. Cesta padlého lidství pokračuje jen dalším sebepotvrzováním a „sebeoblažováním“.
„Když Kain odešel od tváře Hospodinovy a když poznal svou ženu a ona mu porodila Enocha, dal se do stavby města a to město nazval Enoch, podle svého syna“. Bible tyto jeho činy konstatuje bez jakéhokoli komentáře, je ale nanejvýš nutné pochopit, co znamenají. (Heller): „Vypadá to jakoby nic, ale založení města je sebeopevňování... Hradby města jsou obdobou oblohy (při aktu stvoření země), poněvadž mají vytvořit chráněný prostor. To není tak zlé. Zlé je, když Kain nazve to město jménem Enoch (zasvěcení). Tím Kain toto sebezajišťování zposvátňuje. Jako by řekl: „Posvěť se mé dílo a mé jméno“ a nikoli „Posvěť se jméno tvé“... Když je pud sebezáchovy v mezích, které mu vykazuje jeho biologická funkčnost, je to v pořádku. Ale v tom okamžiku, kdy jej člověk začne zposvátňovat, je to zlé. Poněvadž v tom okamžiku jeho sobecké zacházení s ostatními dostane religiózní gloriolu. Tady někde začínají ideologie.“
A tak se už v první generaci po pádu člověka rozvíjí všechny prvky lidské svévole, která nevyhnutelně ústí do zlořádu a zkázy. Několik generací po Kainovi se lidstvo tak zvrhlo, že Bůh vyvolal celosvětovou potopu, v níž se zachránil jen dobrý Noe a jeho rodina. Dnešní společnost se liší od Kaina a činů jeho následovníků jen ještě mnohem větší multiplikací těchto jevů. Co bude čekat nás?
Zdroje: Bible, J. Heller: Člověk, pastýř stvoření, C.S. Lewis: Zničení člověka
