Vymítání ďábla?

Lucie Jarkovská, vyučující genderová studia na Masarykově univerzitě, uveřejnila nedávno pod titulkem Vymítání ďábla v Respektu text, na nějž si dovoluji reagovat. Rozčiluje se v něm nad tím, že ministr školství stáhl z webu svého ministerstva materiály o sexuální výchově dětí, na jejichž nevhodnost upozornilo sdružení VORP. Její způsob argumentace je pozoruhodný mírou demagogie a tím, jak překrucuje smysl celé této kauzy.

Paní Jarkovská naprosto ignoruje meritus věci, tzn. nezabývá se vůbec obsahem těchto studijních materiálů a pouští se do boje se zastánci tzv. ultrakonzervativních názorů, kteří podle ní jsou „netolerantní, mají odpor k pluralitě a snahu o zavedení církevních norem jako závazných pro všechny občany sekulerizovaného státu. V Česku jsme si tak dlouho užívali pověsti liberální a ateistické společnosti, že nejsme mnohdy připraveni dekódovat tyto tendence, které směřují k uzavřenosti, zvyšují napětí a nesnášenlivost.“

Článek paní Jarkovské obsahuje množství sociologických floskulí, pomocí kterých si tendenčně upraví terč své kritiky, aby se do něj mohla o to lépe strefovat svými „argumenty“. Jeden příklad za všechny je její vymezení pojmu tradice: „Jenže pozor. Tradice je jeden z nejproblematičtějších fenoménů současnosti, je to idealizovaná představa o minulosti, která je účelově využívána k posilování autoritářských přístupů... To, čemu dnes rozumíme pod pojmem tradiční rodina, je výdobytkem průmyslové revoluce a v masovém měřítku záležitostí západní společnosti druhé poloviny 20. století.“ Dokonce se nestydí účelově citovat ze školního řádu z počátku 20. století o povinnosti rodičů respektovat východné působení školy (přičemž záměrně ignoruje skutečnost, že tehdejší školství se naprosto nevměšovalo do rodinných záležitostí a respektovalo autoritu rodičů). Ve své zaslepenosti také výběrově cituje z výroků P. Hájka, přičemž se vyhýbá např. jeho rozhovoru v MFDnes, kde byl dotazován na iniciativu VORP a mj. zdůraznil, že pro zdravý vývoj dítěte je mnohem spíše, než sexuální výchova, potřeba zdravé a láskyplné prostředí v rodině (citováno jen zpaměti, článek už nemám k dispozici) – tedy instituci, která je podle mínění moderních volnomyšlenkářů přežitá a zastaralá, aniž by byli schopni nabídnout místo ní jakoukoli alespoň částečně funkční a smysluplnou alternativu.

V konzervativním pojetí je ale pojem tradice chápán zcela jinak, než si to přeje paní Jarkovská, která spíše přispívá k matení pojmů, než k jejich vyjasnění (zřejmě jí k tomu také chybí dobrá vůle). Míní se jím zachovávání správných principů a životních postojů, v užším smyslu tedy toho, o čem mluví např. apoštol Pavel: „Konečně, bratří, přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu.“ Nejedná se tedy o dogmatické lpění na nějakém přežitém modelu rodiny z doby průmyslové revoluce, ale o porozumění tomu, že funkční rodina potřebuje rodiče – otce a matku, kteří k sobě mají vzájemnou lásku, úctu a toleranci, respektují své úlohy a společně vychovávají své děti. Není vůbec bez zajímavosti, že hlavní útok totalitního státu i vychvalované „liberální“ společnosti byl a je veden právě na rodinu a její integritu a že je zřetelná zesilující snaha rodinu jako (kromě jiného) výchovnou instituci odstranit, protože pak je možno se bez jakéhokoli odporu zmocnit mladé generace a učinit z ní nástroj organizovaného násilí a zvůle.

Článek paní Jarkovské zcela pomíjí skutečnost, že v nedávné minulosti byla celá naše společnost po 40 let vystavena masivnímu vymývání mozků, když si komunistický stát s brutální arogancí přivlastnil výhradní právo na životy svých občanů, diktoval jim, co smí, či nesmí a prosadil bez možnosti jakékoli alternativy jediný model pohledu na svět, lidskou společnost i rodinu. Kupodivu, tento pohled na svět a rodinu byl ateistický a liberální, preferoval výchovnou úlohu státních zařízení – byl tedy takový, s nímž by zřejmě paní Jarkovská v zásadě souhlasila. Pokud ovšem měl někdo jiný názor na výchovu, byl nemilosrdně umlčen. Nemuselo přitom jít o církve – jakýkoli subjekt, který nebyl ideologicky napojen na komunistickou stranu – tehdy tzv. „vedoucí sílu společnosti“, která sebe sama pokládala za „apoštola nového bytí“ slovy levicového básníka – byl odstraněn. Jako jeden příklad za mnohé může sloužit Přemysl Pitter, (píši o něm jinde), který nebyl členem žádné církve, neprovozoval ani žádnou školu, vedl pouze útulek pro chudé, proletářské děti (dnes bychom řekli nízkoprahové komunitní centrum), Milíčův dům na pražském Žižkově. Poté, co na počátku 50. let vystoupil s přednáškou, na které vyjádřil pochybnost, že by jakýkoli ústav mládeže či státní zařízení mohlo výchovně nahradit rodinu, mu byl znemožněn přístup do jím vybudovaného útulku a on sám měl skončit jako M.U.K.L. v jáchymovských dolech.

Mezitím byl tedy v naší zemi důsledně uplatněn princip jednotného výchovného působení komunistické ideologie, jehož produktem měl být nový, lepší, socialisticky myslící člověk. Nic takového ovšem nenastalo, tento systém prostě nebyl schopen vyprodukovat „nového a lepšího člověka“. Naopak, se vší přesvědčivostí doložil, že v této oblasti zcela selhal. Dokonce i socialistický stát nakonec přijal doktrínu, že „základem socialistické společnosti je rodina“(Makarenko), pochopil tedy alespoň to, že úloha rodičovské, obzvláště mateřské výchovy, přinejmenším v v prvních třech letech života, je nezastupitelná a nastavil v tomto smyslu i poměrně nadstandardní pravidla pro tzv. „mateřskou dovolenou“ (absurdní to název pro velmi zodpovědnou práci, jež probíhá 24 hodin denně, 7 dní v týdnu a 365 dnů v roce). Přesto způsobil za desítky let své existence nesmírné škody v myšlení lidí, což dokazují i názory paní Jarkovské, jež, jak se mi to jeví, je stále hluboce uvězněna v zajetí komunistické ateistické a materialistické propagandy.

Vrátíme-li se k pojmu tradice a tradiční rodina, jsem hluboce přesvědčen, že Výbor na obranu rodičovských práv má na mysli něco zcela jiného, než se mu snaží podsouvat L. Jarkovská. Rozhodně se nehlásí k dobám před zavedením povinné školní docházky a před uzákoněním právní ochrany dětí a nepokládá děti za majetek rodičů. V této pasáži se p. Jarkovská ocitá v oblasti naprostých spekulací (co jí bránilo si tyto otázky s někým z tohoto výboru prodiskutovat?) a tedy mimo jakékoli hranice základní novinářské, neřku-li lidské slušnosti. Divím se, že se v redakci Respektu nenašel nikdo, kdo by ji na tento aspekt absence novinářské etiky v jejím „eseji“ upozornil.

Nejsem samozřejmě s to mluvit za jednotlivé členy V.O.R.P., ale myslím si, že zde panuje v mnoha ohledech názorová pluralita, a nikoli nějaká doktrína – nejedná se o nějaké homogenní sdružení, vyjadřující názory církve, jak se p. Jarkovská snaží podsouvat. Mohu ovšem v této souvislosti (nejsem člen V.O.R.P.) mluvit jen sám za sebe. Pokud se týká našich dětí, jsme samozřejmě pro povinnou školní docházku, přičemž si ale uvědomujeme její omezení. Příklad: V případě jednoho z našich dětí jsme se rozhodli pro vyučování v domácí škole, protože vzhledem ke své osobnostní struktuře nebylo schopno se vyrovnat s pobytem v kolektivu cizích dětí. Zjistili jsme přitom, oč efektivnější je výuka doma, než ve škole. Jiný příklad: V naší rodině není u dětí obvyklé mluvit vulgárně a chovat se divoce. Poté, co naše jiné dítě začalo chodit do 1. třídy, jeho slovník se velice proměnil – začalo mluvit velmi hrubě a i jeho chování nějak zhrublo. Evidentně to bylo důsledkem pobytu v třídním kolektivu a museli jsme na tento aspekt zaměřit výchovnou pozornost. V průběhu školní docházky naše dětí čelily šikaně i jiným nepěkným projevům některých spolužáků. Ve škole, nebo v jejím okolí se bohužel děti mohou setkat se spoustou dalších jevů, před kterými by měly být chráněny, jako jsou dealeři drog, dětští násilníci a zloději, apod.

Škola má zajisté poskytovat dětem vzdělání a osvětu, v případě sexuální výchovy tak, jak byla prezentovaná v dotčených materiálech MŠMT (o jejichž obsahu p. Jarkovská neucedila jediné slovo) jsem ale přesvědčen, že je to krok špatným směrem. Podobně, jako mají být děti chráněny před kriminalitou, měly by být chráněny i před pornografií a nikoli vybízeny k tomu, aby ve třídě sdílely své zkušenosti s jejím sledováním. Jakákoli distribuce informací v sexuální oblasti by pak měla být spojena s výukou k odpovědnému partnerství a rodičovství, a nikoli s předáváním poselství, že sex je především zábava, kterou mohu provozovat s kýmkoli, kdekoli a kdykoli se mi zachce (hlavně ale být vybaven kondomem!).

Pokud se týká závěru článku, mám pocit, že p. Jarkovská se propadla do úplné hysterie a neschopnosti objektivního pohledu, když obviňuje vládu z lnutí ke konzervativním organizacím. Obviňuje ji, že prý „slábne finanční podpora organizacím, které se tradicí neohánějí a realizují kupř. sociální práci na poli prostituce či mezi infikovanými HIV, tedy v oblastech, které se tzv. slušní lidé snaží nevidět.“ Tato témata jsou prý „stigmatizována a lidé vytlačováni na okraj společnosti“. Nevím, odkud autorka čerpá své informace, ale její tvrzení i v tomto směru je účelové a má daleko ke skutečnosti. Měla by také vědět, že to jsou právě křesťanské organizace jako je Armáda spásy, Diakonie, Naděje, Teen Challenge, aj., které se „tradičně“ lidem na okraji společnosti věnují – přestože také čelí slábnoucí finanční podpoře ze strany státu či měst. Měla by vědět, že to jsou právě tito jí nenávidění ultrakonzervativci (rozuměj = tradiční křesťané), kteří jsou si dobře vědomi toho, že největším nebezpečím pravého člověčenství (= následování Krista) je pokrytectví, absence soucitu a pýcha.

Esej L. Jarkovské Vymítání ďábla byl uveřejněn v časopise Respekt č.43/2010