Mnoho lidí ho nazývalo „Hlasem podzemním církve“ a jiní o něm mluvili jako o „Svatém Pavlu za Železnou oponou“. V době, kdy evangelický pastor Hromádka zakládal v Československu "Křesťanskou mírovou konferenci", organizaci, která sloužila komunistům jako výkladní skříň, předstírající náboženskou svobodu v komunistických státech, byl tento pastor vězněn jako "privilegovaný vězeň" na samotce a mučen rumunskou tajnou policií.
Richard Wurmbrand byl nejmladší ze čtyř synů židovské rodiny, žijící v hlavním městě Rumunska, Bukurešti. Narodil se 24. března 1909, brzy se projevil jeho talent na cizí jazyky, v mládí byl záhy aktivní jako levicový politik a živil se jako burzovní makléř. Brzy po svatbě, v roce 1938. Richard a Sabina konvertovali ke křesťanství, hlavně pod vlivem prostého německého křesťana, tesaře Wölfkese. O svém obrácení vypráví sám Richard takto:
„Psal se rok 1937. U moci byl Hitler.V malé vesničce v Rumunsku dožíval zbývající léta svého stáří jeden německý tesař. Jmenoval se Christian Wölfkes.Během evangelizační kampaně evangelické luterské církve, kterou vedl pastor Scherg, se obrátil na křesťanství. Později se připojil ke sboru bratří, kteří se nazývali „křesťané podle evangelia“.Wölfkes si uvědomoval, že křesťan, který není alespoň do malé míry misionářem, neplní své poslání být světlem světa. Jedné noci, když byl vážně nemocný, bděl u jeho postele jeden křesťanský Žid. Z vděčnosti si nyní z hloubi srdce přál být použit k tomu, aby přiváděl Židy ke Kristu. Denně se modlil: „Pane, sloužil jsem ti na zemi a zde na zemi toužím získat svou odměnu. Prosím, nenechej mne zemřít, dokud neobrátím nějakého Žida na víru. V tomto okolí však žádní Židé nejsou a já jsem příliš starý, nemocný a chudý. Nejsem schopný jít a někde je hledat. Ty jsi všemohoucí. Přiveď nějakého Žida do mé vesnice a já ti slibuji, že udělám všechno, abych ho obrátil na víru.“ První Žid, který toho jara přišel do vesnice, jsem byl já. Nevím, zda se kdy někdo více dvořil nějaké dívce, než se tento stařec dvořil mně. Viděl ve mně odpověď na svou modlitbu.
Wölfkes nechal Bibli a své modlitby působit na mé srdce. Téměř se mnou nemluvil. Instinktivně věděl to, co mnozí školení misionáři nevědí, že nejúčinnější misijní metoda spočívá v mlčení, tichosti, soustředěném rozjímání, abychom dopřáli pokoj duši, kterou chceme získat, abychom nevyvolali lásku předčasně. Spočívá také ve vytrvalosti na modlitbách a ve spokojenosti s tím, že jsme zasadili malé semínko a nechali ho, aby zakořenilo a vyrostlo ve svůj vlastní čas. Uplynula dlouhá doba. Jednoho večera se mě ten stařík zeptal: „Co si myslíte o Bibli?“
Odpověděl jsem: „Když jsem byl dítě, vyrůstal jsem jako sirotek a byli jsme velmi chudí. Někdy jsem stával v extázi celé hodiny před pekařstvím a dychtivě jsem zíral na koláče. Říkal jsem si: ‚Ty nejsou pro tebe. Nikdy nebudeš smět jíst nic takového.‘ Bible mi vrací tyto vzpomínky. Kdysi jsem také viděl nádherné věci, ale věděl jsem, že nejsou pro mě, protože jsem Žid. Vím, že jsou Židé, kteří se obrátili ke křesťanství, aby si mohli vzít rumunská děvčata, nebo aby unikli pronásledování Židů. Ale ještě jsem nepotkal Žida, který věří v Ježíše.“
Od toho okamžiku se Wölfkes stal Božím nástrojem, který strhl závoj z mých očí. Mluvil ke mně prostými slovy, slovy, která vycházela ze srdce. Mluvil o věcech, které jsem jako Žid měl znát, ale neznal: o naplnění zaslíbení Mesiáše v Ježíši, o Ježíšových láskyplných vybídnutích, kterými povolával svůj lid, o lásce, kterou Bůh stále chová k Židům kvůli jejich předkům, kteří byli nositeli víry… Bůh otevřel moje srdce, abych mohl uvěřit evangeliu. Wölfkes mě seznámil s několika křesťanskými Židy, kteří byli již od pohledu natolik čistí, že jsem o existenci takových lidí předtím ani nesnil. Tento pokorný tesař mi dal první podnět k mému obrácení. Později se k víře připojila i má žena. Přivedla další duše, které přivedly další a další, až v Bukurešti vznikl sbor křesťanských Židů, který po mnoho let aktivně vzkvétal. Existence sboru, která byla ovocem práce tohoto tesaře, představovala zdroj útěchy pro poslední léta jeho života. Během války zemřel. Musel jsem bojovat dále a později jsem strávil mnoho let ve vězení. Mezitím téměř všichni křesťanští Židé emigrovali a v několika městech v Izraeli vytvořili sbory.“ (výňatek z knihy R.W. „Kristus na židovské cestě“)
Manželé Wurmbrandovi začali navštěvovat Anglickou misii mezi Židy v Bukurešti. Richard byl potom ordinován nejprve jako anglikánský, později, po skončení 2. světové války, jako luteránský pastor. Během 2.světové války nalezli Richard a Sabina příležitost pro zvěstování evangelia i mezi okupačními německými vojsky. Kázali v protileteckých krytech a zachraňovali židovské děti z ghet. Richard a Sabina byli za svou činnost opakovaně vězněni a biti, a nejméně jednou málem popraveni. Celá rodina Sabiny zahynula v koncentračních táborech...
V roce 1945 se moci chopila rumunská komunistická strana a milion „pozvaných“ ruských vojáků se nahrnul do země. Pastor Wurmbrand sloužil svým utištěným krajanům a neohroženě kázal i mezi ruskými vojáky. Ve stejném roce se Richard a Sabina Wurmbrandovi zúčastnili shromáždění zástupců církví, které uspořádala rumunská komunistická vláda. Mnoho náboženských vůdců neváhalo, aby u řečnického pultu velebili komunizmus a přísahali věrnost novému režimu. Sabina řekla: „Richarde, vstaň a setři tuhle poskvrnu z Kristovy tváře!“, Richard ji varoval: „Když to udělám, ztratíš svého muže!“ Ona odpověděla: „Nechci, aby můj muž byl zbabělcem!“ A tak Richard deklaroval 4.000 delegátům, jejichž projevy byly rozhlasem vysílány do celé země, že jejich povinností je oslavovat jen a jen samotného Boha a Krista. Během let 1945 až 47 Richard distribuoval milion traktátů s evangeliem ruským vojákům, knih, které byly často maskovány jako komunistické letáky. Richard také tajně vyjížděl kázat evangelium do Ruska. 30. prosince 1947 byla vyhlášena Rumunská lidová republika (a začaly být uplatňovány represe vůči všem, kdo nesouhlasili s doktrínami komunistické strany – pozn. překladatele).
Richard Wurmbrand unesen
29. února 1948 tajná policie zatkla Richarda na jeho cestě do kostela a odvezla jej na své velitelství. Byl uzamčen na samotce a označen jako „Vězeň č. 1“. V roce 1950 byla uvězněna také jeho žena Sabina. Byla nucena pracovat jako dělnice na výstavbě Dunajského kanálu, přičemž musela zanechat 9 letého syna Michala opuštěného a bez domova.. Po jejím propuštění v roce1953 ji rumunské úřady sdělily, že Richard zemřel ve vězení.
Jistý doktor, který předstíral, že je členem komunistické strany objevil, že Richard je stále naživu ve vězení. Wurmbrand byl pak propuštěn při všeobecné amnestii v roce 1956, poté, co strávil za mřížemi 8 a půl roku. Byl varován, aby už nikdy nekázal. Ve vězení prošel strašlivým mučením rukama příslušníků brutální státní policie. Navzdory tomuto zacházení a varování, které dostal od svých mučitelů, zahájil po propuštění Richard okamžitě svou práci v podzemní církvi. Byl poté znovu zatčen po zradě spolupracovníka a odsouzen na 25 let. Byl obžalován za kázání myšlenek, jež protiřečily doktríně komunizmu. Díky zvyšujícímu se politickému tlaku ze západních zemí se dostal na svobodu v roce 1964. V prosinci 1965 zaplatila Norská misie mezi Židy a Hebrejsko-křesťanská aliance rumunské komunistické vládě 10.000 dolarů, aby umožnila Wurmbrandově rodině opustit Rumunsko. Richard se zdráhal opustit svou vlast, ale byl přesvědčen dalšími vůdci podzemní církve, aby odjel a stal se „hlasem“ podzemní církve ve svobodném světě. Richard, Sabina a jejich syn Michal tedy odjeli do Norska a odtud cestovali do Anglie.
Zrození jedinečné služby
Richard začal svou službu „být hlasem pronásledovaných křesťanů“ v Anglii spolu s kazatelem Stuartem Harrisem. Harris pomohl Wurmbrandovi napsat jeho svědectví o pronásledování „Mučen pro Krista“. Později se Richard přestěhoval do USA a v roce 1966 stanul v Senátu před jeho podkomisí pro vnitřní bezpečnost, kde se svlékl do pasu a odhalil osmnáct hlubokých jizev po mučení na svém těle. Jeho příběh se rychle šířil, společně s růstem příležitostí pro veřejné proslovy.
Svou službu pronásledované církvi, nazvanou „Ježíš pro komunistický svět“ Wurmbrand zahájil v roce 1967 (později se přejmenovala na „Hlas mučedníků“). Ve stejném roce poprvé vyšla jeho kniha Mučen pro Krista. V říjnu téhož roku bylo v USA vydáno první číslo bulletinu „Hlasu mučedníků“. V polovině osmdesátých let byla již tato služba rozšířena do 80 utlačovaných národů a měla kanceláře ve třiceti zemích celého světa.
V roce 1990, po pádu Nicolae Ceausesca v prosinci 1989 se Richard a Sabina vrátili do Rumunska po 25 letech v exilu a byli srdečně přivítáni. V Buurešti byly otevřeny tiskárna a knihkupectví a vedoucí představitelé města otevřeli sklad pod palácem Ceausesca, na stejném místě, kde byl Richard vězněn na samotce.
Richard ukončil každodenní práci v Hlasu mučedníků v roce 1992, ale pokračoval jako konzultant a člen sboru ředitelů, a udržoval živý zájem o práci až do své smrti. Během své služby napsal Richard 18 knih v angličtině a další v rumunštině, některé z nich byly přeloženy do 38 různých jazyků. Nejznámější z nich zůstává Mučen pro Krista. Obdržel také během svého života bezpočtu ocenění a uznání. Richard bude připomínán jako mimořádný Boží muž, oddaný věci Kristově, mocný kazatel evangelia, vytrvalý v utrpení pro Ježíše, kterého miloval. Sabina, jež ho předešla na cestě k Pánu 11. dubna roku 2000, bude známa jako žena s velkou osobní integritou, pevnou vírou a čistou zbožností.
přeloženo z textu na http://www.torturedforchrist.com/?page_id=5
(Málokdo ví, že zdaleka největší počet křesťanských mučedníků nepoznal svět v době velkého pronásledování za vlády některých římských císařů, ani během islámské invaze do Evropy, Afriky a Blízkého Východu - třebaže jejich počet obětí byl tehdy mnohonásobně větší, než za prvotní církve, ani při pronásledování věrných křesťanů římskokatolickou církví.. Zdaleka největší počet obětí mají na svědomí komunistické režimy, vládnoucí v různých zemích Evropy ve 20. století – jejich počty jdou do desítek milionů. Přestože Železná opona padla v Evropě před 20 lety, naznamená to, že v mnoha zemích světa už nejsou lidé pronásledováni pro své náboženské přesvědčení. Tato zlá situace se stále nezměnila ve většině zemí islámských, v KLDR, Číně, Vietnamu, na Kubě i jinde. Hlas mučedníků je proto stále aktivní a potřebná služba utištěným lidem na celém světě. M. Pinc)
