Když jsem před časem otevíral autobiografickou knihu ženy, známé jako Ultra Violet „Moje léta s Andy Warholem", měl jsem o této umělkyni s výstředním chováním jen velmi mlhavé představy. Ani představení knihy na záložce přebalu mne však nepřipravilo na nečekané rozuzlení, které čtenáři připravuje její životní příběh.
Kniha začíná i končí zádušní bohoslužbou za Andyho Warhola v katedrále sv. Patricka v New Yorku. Přesto tu samou událost událost, o které čteme na začátku i na konci knihy, vnímáme diametrálně odlišně – mezi začátkem a koncem jsou vloženy zvraty životního příběhu ženy, známé, jako Ultra Violet a Andy Warhola, které na ně vrhnou docela jiné světlo, než jak se jeví na začátku.
Ultra Violet, vlastním jménem Isabelle Collin Dufresne měla všechny předpoklady žít spokojený, i když možná trochu nudný život vyšších buržoazních vrstev v rodné Francii. Narodila se ale s nepokojnou duší, která se vzpírala citovému chladu formálně katolického prostředí svého domova. Prožila citové odmítnutí ze strany rodičů (marně toužila po projevech otcovské lásky), které jí zatvrdilo srdce a způsobilo její touhu po nezávislosti. Ventilovalo se divokým sexuálním životem, podníceným pobytem v školním ústavu, který vedly zhýralé a kruté jeptišky. Postupně překračovala všechna společenská tabu měšťáckého světa, utekla před jeho příkazy a zákazy za starší sestrou do Ameriky a rychle vklouzla do mondénní umělecké společnosti New Yorku. Sbližuje se s Salvátorem Dalím a přejímá jeho touhu po slávě (a spolu s ním opakuje bonmot o tom, že člověk žije, jen pokud se o něm píše v novinách). O životě s Dalím píše:
„Sdílíme umění, slávu, ideje, názory na politiku, literaturu, lidi. naše milování je ve stylu Dali – teatrální, vynalézavé, ale neuskutečněné nikdy normálním způsobem. Nakonec docházím k názoru, že má hrůzu před oplodněním, hraničící s paranoiou“.
Po několika letech, strávených s Dalím se stává postupně milenkou různých umělců (s jedním z nich, sochařem Chamberlainem čeká dítě, ale poté co zjistí jeho nezájem o tuto skutečnost, jde na potrat) a paralelně metressou jistého milionáře (pana XYZ). Získává si jméno i jako umělkyně, její kreaitivita z ní dělá módní ikonu a záhy proniká do umělecké komunity v ateliéru Andy Warhola, známé jako Factory. Její první setkání s Warholem ale proběhlo dříve, než věděla, o koho se jedná (a v jejím líčení získává ráz cimrmanovské anekdoty): Ptá se jakéhosi mladíka, který je vedle ní u pultu ve snack baru na 88. ulici, co dělá: "Jsem malíř" ,odpovídá.. "Já taky maluju. Co malujete?". "Moc toho není. Hledám nápady".. „Ukážu na plechovky Campbellovy polévky, seřazené úhledně na polici – proč nenamalujete plechovky od polévky? - zeptám se jen tak. Ta slova mi prostě ujedou“...
Andy Warhol, v příkrém protikladu k vynikajícímu postavení rodiny Ultra Violet, se narodil v dělnické kolonii chudých přistěhovalců v PiIttsburgu, původem z východního Slovenska. Byl velmi neduživý, ale jeho zjevná bezmocnost způsobila, že jeho matka se o to víc k tomuto slabému dítěti upnula a rozhodla se, že pro ně jeho právo na život vybojuje. Andymu nikdy nechyběla mateřská láska a zdá se, zkušenost toho, že celé jeho okolí bylo vždy připraveno být mu nablízku, ochraňovat ho zbožňovat, ho zcela samozřejmě a přirozeně naučila přijímat jako holou skutečnost fakt, že je středem světa... Záhy se projevil jeho mimořádný výtvarný talent, který uměl velmi dobře zhodnotit jako reklamní výtvarník a návrhář dámské obuvi („Leonardo dámského střevíčku“). Andy se ale chtěl proslavit jako tvůrčí umělec ve volném umění, a to se mu nějakou dobu nedařilo – což bral jako vrcholnou nespravedlnost.
Za krátkou dobu se někde setkávají znovu a Andy ji pomocí lichotky pozve, aby hrála v jeho filmu. Brzy ho navštěvuje v jeho tvůrčí dílně „Factory“ a je jím okamžitě uchvácena, Jde hned „tvrdě na věc“, ale přestože neměla problém získat jakéhokoli muže, jenž ji zaujal, Warhola sváděla marně – byl to homosexuál. Ultra Violet se nicméně během krátké doby stává jednou z nejjbližších spolupracovnic Andyho a pomáhá mu (také svými dobrými styky) budovat pověst jeho tvůrčí dílny a tím i uměleckou kariéru. Společně s ostatními se bez rozpaků vrhá do sexuálních orgií, pouze se straní bezuzdného užívání narkotik (dělá se jí po nich špatně), ale nevynechá žádné další zvrhlé věci, do nichž se umělecká komunita ve Factory v rámci „experimentů se svými těly“ pouštěla, aby tak manifestovala svou tvůrčí svobodu. Poté co, „heroické období“ Factory v roce 1968 skončilo těžkým postřelením Andy Warhola při pokusu o vraždu, spachaného šílenou feministkou, a po dalších odstrašujících zkušenostech (smrti mladé dívky na předávkování drogami) se rozhodla, že bude lépe mít od Warholovy Factory větší odstup. Svůj životní styl ale neměnila - zapletla se do mnoha dalších milostných románků (mimo jiné s Milošem Formanem), poté se opravdu vášnivě zamilovala do talentovaného malíře Edwarda Ruschy (a přitom rozbila jeho manželství). Nakonec ji dostihly důsledky jejího nevázaného života: Těžce, jak se jevilo, zřejmě nevyléčitelně, onemocněla – postihl ji trvalý krvetok, na který neexistoval žádný lék - zoufale hledela jakýkoli prostředek ke svému uzdravení, ale nic nepomáhalo. Začala se smiřovat s tím, že umírá.
„Když jsem vzůru, probírám svůj život a promítám si ho jako film. V duchu vidím domovy, které jsem rozbila, své lži, loupeže, potraty, cizoložství, krutosti, bezohlednosti, své hříchy. Čtu Bibli. S hrůzou si uvědomuji, že jsem porušila každé z deseti přikázání. Přemýšlím o psychických a společenských škodách, které ti, kdo sami sebe hrdě označili jako avantgarda, napáchali. Zmocňuje se mne pocit viny, výčitky svědomí... trápím se obzvlášť pro Edie. Jsem posedlá vzpomínkou na ni, na zářící jitřenku, a já jsem připustila, aby mi zhasla před očima. Mohla jsem zabránit její smrti?“
„Po roce bojů s ďábly, kteří mne nechtějí pustit ze svých spárů, dospěji k rozhodnutí, že si musím vybrat: Smrt, nebo změnu. Změnit se, nebo zemřít. Lékař mi sdělí, že mám vředy na trakčníku. Doporučuje mi, abych si trakčník nechala odstranit. Znamená to mít na celý život vývod bokem. Útroby mi propaluje nesnesitelná bolest, ale tu operaci odmítnu. Bolest se dále zhoršuje... Jednoho dne, sama v bytě, v mukách a slzách pochopím, že nemůžu dál. Za oknem jsem viděla projít čtyři roční období. Možná přišel čas odejít. Uvítám smrt. Smrt ukončí mé neodbytné vzpomínky na Edwarda. Pokouším se vylézt z postele. Kolena mě neunesou. Spadnu na zem... Nemám sílu vstát.
Mocným výkřikem se dovolávám Boha. Prosím o milosrdenství. Vzkřiknu hlasitě: ´modlím se k tobě, Bože Abrahamův, Izákův a Jákobův. Modlím se, aby mě tvůj syn Ježíš Kristus zachránil. Přijímám jej jako svého Spasitele.´
Tohle jsou ta kouzelná slova. Dlouho pláču. Potom do mne vstoupí klid. Vzdychám a vzdychám a vzdychám a vzdychám úlevou. Zaplavuje mne mír. Jsem osvobozena ode všech démonů, kteří ve mně sídlili. Nakonec vlezu do postele a klidně usnu...Předpokládám, že někteří řeknou, že jsem se nervově zhroutila. Psychicky jsem se určitě zhroutlia, což způsobil bolestný rozchod s Ruschou. Možná, že se mé tělo vzbouřilo proti životu, jaký jsem vedla; možná, že jsem se sama trestala za své hříchy. Jakmile jsem byla schopna přijmout Boha, nabíral můj imunitní systém síly a začala jsem se uzdravovat.“
Poté, co se jakžtakž postavila na nohy po své dlouhotrvající nemoci a duchovně znovuzrodila přijetím Ježíše Krista, je připravena se opět po velmi dlouhé době vrátit ke své rodině: „Když jsem byla teenager, odešla jsem z domova ve Francii jako černá ovce. V roce 1975 se vracím jako ovce churavá. Zpola očekávám, že zemřu, a ráda bych zacelila obrovskou trhlinu ve svém životě dřív, než bude pozdě.“ Setkává se a smiřuje s rodiči - podá ruku s otcem (“Nemá se mi dostat polibku, objetí v jeho náručí a nemám být vroucně přitisknuta na jeho prsa. To není jeho způsob a já na to musím přistoupit“)... Vítá se s matkou („Nastaví mi tvář. Políbím ji. Kéž bych mohla zabořit celé své tělo do jejího klína. Kéž bych mohla vklouznout zpátky do jejího lůna, setrvat tam dalších devět měsíců a začít všechno úplně znovu“). Konečně zakouší přijetí a sama se smiřuje a přijímá svou rodinu. Je trochu v šoku, když zjistí, že její příjezd je příbuznými vykládán jako přihlášení se k dědickému právu. V tom se však hluboce mýlí. Přijela opravdu proto, aby se rozloučila, než zemře. Situace se ale mění – „stačí měsíc jejich hojivé přítomnosti, jejich lásky (i když s odstupem) měsíc jejich dobrého jídla, slunce, matčina úsměvu a neměnnosti mého otce, jsem znovu zdráva.“
Andy Warhol, který přežil smrtelná zranění, způsobená vražedným pokusem šílené ženy, zemřel o mnoho let později v důsledku špatné pooperační péče po banální operaci. Získal vše, po čem toužil – slávu i bohatství. Žil až do konce života podivně schizofrenním způsobem, kdy formálně (o nedělích) dával najevo svou příslušnost ke katolické víře, ale nikdy nenalezl sílu opustit neblahé sklony, jimž propadl. Na konci knihy, během zádušní mše Ultra účtuje s Andyho životem:
„Bible, kterou držím v ruce, vypovídá o vzkříšení. Andy si vytvořil vlastní bibli, jak se ubíral kupředu; jeho bible není jako ta moje. Nic, co se týká Andyho, není jako u kohokoli jiného, protože Andy byl a vždy bude prvním skutečným člověkem z umělé hmoty. Umělá hmota, když byla prvně k mání, se vždycky vydávala za jiný materiál. V šedesátých letech se stala nestoudně umělohmotnou: stala se skutečnou. Když je umělá hmota skutečná, vyplývá z toho, že lidé z umělé hmoty mohou být také skuteční. To není podfuk – je to opravdové, nefalšované. Je to pravda o Warholovi.“
Přemýšlí také o běhu svého života:
„Vidím, jak chór jeptišek monotónně pěje – je posedlá, je posedlá, musí se podrobit vymítání. Ale jejich vymítání nemělo účinnek. Mé hříchy se násobily a mohutněly s vlivem Warhola. Teprve po Edieině smrti, teprve, když jsem se sama zhroutila, a po četbě Písma jsem zachráněna, ano, zachráněna milostí Boha samého... Prošla jsem mnoha nebezpečími, abych mohla vyprávět tento příběh: Abych vyprávěla o psychické i sociální devastaci, zbloudilých záměrech, skupinovém sexu, hedónizmu in excelsis, o filmech, jejichž účinkující byli sjetí drogami a byli v tomto stavu ochotni udělat cokoli. Potom, aby to bylo ještě horší, jsme vystavovali své ´hrdinské činy´před mládeží a povzbuzovali ji ke stejným věcem.“
„I když pro mne sexuální nevázanost znamenala pouze zoufalou snahu hledat citové jistoty, měla jsem si uvědomit, že se spolupodílím na počínání, které pomáhalo položit základ k rozmachu tvrdé pornografie, drogové morové rány a epidemie AIDS. Mnozí z nás zaplatili krutou daň, někteří životy, druzí zdravím, jiní promarněnými léty života. Uvědomuji si, že jsem měla větší štěstí, než většina z nás, neboť v sedmdesátých letech, když se mne dotkla smrt, jsem učinila pokání a našla jsem cestu k vnitřnímu míru“.
Poznámka MP
Pro mne osobně představuje tato kniha naprosto unikátní svědectví o Boží milosti. A je to výzva a ujištění pro každého: I když jsi zapletený v sebehroznějších věcech, i když jsi už ztratil jakoukoli naději ve svém životě, Bůh tě nezavrhnul.
Přes všechno zlé, co autorka knihy v životě způsobila sobě i druhým, mi bylo této ztřeštěné Ultra Violet nesmírně líto (a zároveň jsem si uvědomil svou nesmírnou otcovskou odpovědnost k vlastním dětem), když píše, jak toužila po tom, aby mohla vrátit čas, opět vstoupit do matčina lůna... Narodit se znovu, prožít dětství, ve kterém by se jí dostalo rodičovského přijetí, po kterém toužila, aby se tak mohla vyhnout všem excesům a neblahým zážitkům, které vyhledávala proto, že jimi chtěla vyplnit deficit lásky ve svém životě.
