Odkud se bere převrácenost lidského myšlení a proč všechny snahy o nápravu „věcí veřejných“ se znovu a znovu hatí? Proč lidé sice chtějí dobro, ale nakonec činí zlo? Učení o prvotním hříchu je jedním z klíčových míst pro pochopení příčin trvalého sklonu lidského pokolení tíhnout ke zlu, přesto (nebo možná právě proto) kolem něj panuje veliké zmatení. Jako už několikrát, výborným zdrojem pro porozumění tomu, o co se v tomto zlomovém bodu dějin lidstva podle Bible jednalo, jsou pro mne myšlenky starozákonního badatele prof. Jana Hellera z knihy Hlubiné vrty. Doufám, že budou přínosné i pro čtenáře, jimž se je pokusím předat. Zcela zásadní pak je od samého počátku jasné vymezení biblických pojmů a jejich významu.
Michelangelo Buonarotti: První hřích a Vyhnání z ráje - Sixtinská kaple
První lidé, Adam a Eva, žili podle Gen.1 v ráji. Tento pojem označuje v hebrejštině slova gan´eden, zahrada rozkoše. Tedy určitým způsobem vymezené místo, jež dostal člověk od Boha. Spolu s ním obdržel úkol – měl obdělávat a střežit to, co zde Bůh zasadil. Jak tomuto úkolu porozumět? Toto poslání může člověk s úspěchem naplnit, jestliže má k němu osobní vztah – tedy pouze v případě, když je vykonává s láskou. Člověk je totiž stvořen k Božímu obrazu – aby se v něm zrcadlil Boží charakter a především Boží láska ve vztahu k celému stvoření. Protože je Božím obrazem, je stvořen k životu v obecenství, v němž potřebuje rovnocenného partnera. Člověk nemůže být pro sebe: „Není dobré, aby byl člověk sám“, proto mu Bůh dává ženu. Samota totiž svádí k životu v soběstřednosti a sobectví. Člověku je požehnáním hranice, která mu je dána v partnerovi (muži v ženě, ženě v muži), a tato hranice je zároveň výzva a možnost služby – nejen obdělávání rajské zahrady, ale i její střežení.
Strážná služba je skryta ve výrazu „podmanit si zemi“. Znamená to ne její exploataci, jak se často toto místo chápe, ale zabránění tomu, aby bylo stvoření zaměněno za Stvořitele. Panování nad zemí a zvířaty v původním znění a původním slova smyslu je tedy jejich demýtizace. Hebrejské výrazy podmaňte a panujte nade vším živým (jak dokládá Jan Heller) znamenají čelit nároku země na božské uctívání. Země je Boží stvoření a nemá být zbožněna (viz představu Matky země ztotožněnou v mnoha kultech s bohyní plodnosti). Člověk ovšem současně nemá právo svým panováním přírodu ničit, má být správcem, pastýřem stvoření a také jeho knězem.
Jak bylo již řečeno, ráj je místem, které vzniklo a trvá kvůli obecenství. Toto obecenství se uskutečňuje jednak v horizontální rovině (muž – žena), ale také v rovině vertikální (Bůh – člověk – stvoření). Je také psáno, že v tomto stavu rajské nevinnosti se muž a žena nestyděli, přestože byli nazí. Je totiž důležité vědět, že nahota v Ráji nemá vůbec nic společného s dráždivou sexualitou. Je opisem pro bezelstnou bezprostřednost vztahu, ve kterém se nic nezakrývá. Nebo pro bezbrannou vydanost, v níž člověk není ničím zastírán a chráněn. Je to postoj naprostého spoléhání na Boha.
Gen.3: „Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“ Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“
Jak se ocitl v ráji had? V symbolice pisatelů Bible (a celého starého Orientu) je had bytost, která bydlí pod zemí a ze země vychází, a proto komunikuje mezi povrchem a podsvětím. Protože přináší zprávy z pod povrchu země, je to tvor věštebný. Hebrejsky nácháš je had a sloveso n-ch-š znamená hádat a věštit (všimněme si, že čeština se v tomto pojmu hebrejštině velmi podobá: had, hádat, podobně je tomu i v jiných jazycích, např. v řečtině). Had je označen jako „nejchytřejší ze všech živočichů polních“ nemá tedy v ráji co pohledávat. Pole je totiž z hledisky biblické symboliky protiklad ráje. Eva, která spolu s Adamem (jenž asi odpočívá někde pod keřem) měla ráj střežit, nejen, že nic neudělá, aby vetřelce z ráje vypudila, ale dá se s ním do řeči. Had jí podle své přirozenosti lže: „Hospodin vám zakázal že nesmíte jíst že žádného stromu v zahradě?“ Jinými slovy: „Bůh vám zakázal všechnu radost? Hospodin vám určil život chmurný, bez jakéhokoli potěšení?“, Eva v odpovědi zpočátku sice cituje Boží nařízení, ale neodolá tomu, aby si něco svévolně nepřidala („Ani se ho nedotkněte“). Had vidí, že Eva není přesná, s Božím příkazem si hraje. Boží slovo se jí stalo něčím, s čím si jde hrát.
A tak had přichází s pozoruhodnou nabídkou (parafráze): „Víte, Bůh si to nejlepší schoval pro sebe. To vám nepřikázal proto, že by vás měl rád, a že by vás chtěl před něčím chránit. Chce vám něco odepřít, a navíc si vás drží od těla, má od vás distanc.“ Převrácené myšlení vždy hledá opak pravdy – když se Bůh sklání dolů, vykládá to jako povýšený odstup. Eva již reaguje podle návodu hada: „Tak on nám Bůh opravdu něco pěkného zakázal. Co je to doopravdy?“ Had na to říká: „To je strom vědění dobrého a zlého. „Když z něho pojíte, budete jako bohové a budete znát dobré i zlé.“ Ale nejen znát, ale také rozhodovat. Vyzkoušet si (hebrejsky poznat je totéž co zkusit), co je dobré a zlé.A pak se můžete toho, co si vy sami určíte jako zlé, vyvarovat a toho co si stanovíte jako dobré, se přidržovat. Vy sami si budete normou. Od této chvíle už nebudete potřebovat, aby vás někdo „vodil za ruku“ a říkal, co je dobré a zlé. A určitě nezemřete.
Eva poslechne hada a jí plod stromu „vědění“. Adam stále jen pasivně přihlíží a do děje nezasahuje. Vezme si od Evy ovoce a jí také. Plodem stromu vědění ovšem nebylo jablko – to se sem dostalo až s překladem Bible do latiny (Maltus = špatný, zlý, Malum = jablko). Bible nijak neurčuje druh stromu, ani, když pak první lidé poznali, že jsou nazí a spletli si z listí „věníky“ neříká, že si je udělali z fíkovníku. Když Adam s Evou pojí ovoce stromu poznání, opravdu nepadnou na zem mrtví. Znamená to, že had měl pravdu? Ne, neměl pravdu, protože v tom okamžiku, kdy se člověk (před Bohem) skrývá „mezi stromoví rajské“, kdy je rozrušeno ono původní samozřejmé obecenství s Hospodinem, „stává se smrt hranicí, na kterou naráží a za kterou už nemůže rozhodovat, co pro něho bude dobré i zlé. Člověk hříchem naráží na smrt.“ (Heller) Zároveň ono přerušení obecenství s Bohem znamená pro člověka smrt duchovní.
K otázce lidské nesmrtelnosti před prvotním hříchem je zajímavý následující Hellerův poznatek: „Už staří církevní otcové a celý středověk a reformace i sněm tridentský a moderní vykladači většinou tvrdí, že člověk před pádem byl nemrtelný. To ale v Bibli není nikde psáno. A nikde není psáno, že byl dokonalý.“ Jediné místo je Kaz 7,29, že „Hospodin stvořil člověka dobrého“ (v hebrejštině je „člověka přímého“), „ten však vyhledává samé smyšlenky“, vydal se křivou cestou. „O stavu člověka před pádem Bible nespekuluje,“ pokračuje Heller: „Všechno o něm jsou dogmatické konstrukce“. Co mne v této souvislosti napadá, je skutečnost, že člověk měl v ráji přístup ke všem stromům a jejich ovoci (jedinou vyjímkou byl strom Poznání dobrého a zlého), tedy že mohl jíst ovoce ze stromu Života. Jestli lze o něčem spekulovat, tak je to myšlenka, že lidé mohli mít nesmrtelnost prostřednictvím plodů stromu Života. Ale to jen na okraj.
Hříchem se tedy smrt stává součástí lidského života a vyhnáním z ráje ztrácí člověk přístup ke stromu Života. To, co potom říká Bůh: „Prach jsi a v prach se obrátíš“, není nějaké prokletí člověka, ale slovo, které demaskuje jeho situaci. Nehledejme v tom naše odsouzení. Pokud vidíme ve smrti jenom soud, tak se opět stavíme do situace těch, kdo tvoří normy dobra a zla. „Řečeno ostře: hřích – nejen jeho podstata, hřích sám – není jen jednotlivý skutek, nýbrž hřích je orientace, kdy si nechci nechat od Boha do svých věcí mluvit.“ Nás, kteří jsme uvěřili v Krista, odlišuje od ostatních našich blližních vědomí, že nejsme pány svého osudu. Vírou nemáme nic „v kapse“ - ani svatost. „Jediné, co nám bylo dáno, či dovoleno odložit, je zalíbení v hříchu.“ Svatost nikdy není naše vlastnictví, nebo něco, co bychom mohli nějakým svým úsilím ze sebe vytvořit silou svého „pozitivního myšlení“. Biblicky řečeno, svatost je odevzdanost Bohu. „Máme jí přesně tolik, nakolik patříme Bohu a nakolik si nás on užívá ke svému dílu. Jinak ne. V tom okamžiku, kdy jsme „naroubováni na olivu“, kdy skrze nás pokračuje Boží dílo, tak se děje dílo svatosti. Ale v tom okamžiku, kdy chceme být sami svoji, jsme docela jinde.“
Jaké jsou další důsledky hříchu? Pro hada: „Polezeš po břiše, po všechny dny svého života budeš žrát prach.“ Prach je symbol smrti – čili je znovu určen k podsvětí. Pak přijde muž – tam je to určení obživy „v potu tváře“ a pro ženu zbolestnění mateřství. „To je naše situace. To není kletba. Je to popis toho, v čem jsme, do čeho jsme vstoupili a nebo do čeho vstupujeme v tom okamžiku, kdy se rozrušuje obecenství s Bohem. A na konci jsou kožené suknice.“ Podle mnoha vykladačů odkazují na nutnost oběti (prolití krve nevinného zvířete), jež umožní pokračování života Adama a Evy, když byl spáchán hřích. Mzdou hříchu je smrt, další život je možný jen z moci oběti a pod její ochranou.
Další život lidí se už pak neodehrává v zahradě Eden, ale mimo ni. Vstup do ráje střeží cherubíni s plamennými meči. „Zůstává-li hranicí ráje oheň, zůstává hranicí ráje láska, která dokáže sama na sebe zapomenout, jakoby se spálit. Že ovšem takovouto lásku můžeme obdržet shůry v ohni Ducha, že ji sami ze sebe nevykřešeme, to nám s poslední zřetelností ukazuje teprve zvěst Nového zákona a 2. kap. Skutků apoštolských.“
