Ve své knize Proměň svůj strach s podtitulem „Cesta k nové chuti do života“ zařadil německý psychoterapeut Anselm Grün také kapitolu Strach z Boha. Hned v úvodu otevřeně přiznal, že lidé z nábožensky orientovaných rodin trpí poměrně často neurózami (mají dokonce odborný název „ekleziogenní neurózy“), které vznikly vštípením nesprávného obrazu Boha během církevní výchovy, nebo způsobem, jak zprostředkovali jeho představu dětem během výchovy rodiče.
Podobně i americký psychoterapeut M. Scott-Peck, píše v knize „Nevyšlapanou cestou“ o případech těžkých depresí a neuróz, jejichž příčinou byl obraz zlovolného Boha. K tomu, jak takový obraz vzniká, píše na základě své dlouholeté praxe toto: „Základní složkou naší kultury je naše vlastní rodina a její kultura, v níž vyrůstáme a v níž jsou „vůdčími osobnostmi“ naši rodiče. Největší roli ovšem nehraje to, co nám rodiče o Bohu a podstatě světa říkají, ale to, co dělají – jak se chovají jeden k druhému, k našim sourozencům, ale především k nám samotným... Větší vliv než slova rodičů mají na vznik světonázoru jejich skutky, jimiž utvářejí ten jedinečný a neopakovatelný svět kolem nás. ´Připouštím, že mám tuhletu představu vraždícího Boha´, řekl jeden z jeho pacientů´ale kde jsem k ní přišel? Rodiče určitě v Boha věřili – taky o tom od rána do večera mluvili – ale jejich Bůh byl láskyplný. Říkali stále - Ježíš nás miluje´“... Když se ho ale Scott-Peck zeptal, jestli bylo jeho dětství šťastné, ukázalo se, že jeho rodiče znali jediný výchovný prostředek – výprask: „Div ze mě nevymlátili duši. Neexistovalo nic, za co bych si nezasloužil výprask. Kam nechodí rákoska, tam chodí výprask. Jeden výprask denně udělá z dítěte správného křesťánka.“
Tento pacient nebyl jediný, kdo uvěřil v existenci „nestvůrného boha“ na základě kruté zkušenosti z dětství. Lidí s takovou zkušeností bývá, vzhledem k neblahým rodinným poměrům a výchovně selhávajícím rodičům, velmi mnoho. Nemusí jít vždy o fyzické násilí. Spoustě lidí byl Bůh v dětství rodiči nebo v církvi představován jako permanentní dozorce a pozorovatel, který sleduje všechny jejich činy a myšlenky, aby je zaznamenal do své velké knihy jejich hříchů, která je nakonec přivede do zatracení. Tak se v dítěti vytváří pocit zavrženosti a neschopnosti před tímto Božím soudem obstát. Většinou však šlo o selhání rodičů, kteří takovým způsobem kompenzovali svou neschopnost při výchově dětí. Bůh byl prodlouženou rukou trestajícího otce.
Scott-Peck píše: „Naše první (a bohužel často jediná) představa o povaze Boha je pouhou extrapolací povah našich rodičů, prostou směsicí vlastností otce a matky, nebo jejich náhradníků. Jestliže máme milující a odpouštějící rodiče, budeme nejsíše věřit v milujícího a odpouštějícího Boha a svět se nám bude v dospělosti zdát docela přátelský, podobný mikrokosmu našeho dětství. Naopak ty děti, které měly přísné a krutě trestající rodiče, nejspíš vyrostou s představou přísného, krutě trestajícího a hrozivého boha. Jestliže se o nás rodiče nestarali (nebo vyrůstali v ústavech a nepoznali osobní rodičovskou lásku – pozn. MP), je pravděpodobné, že nám podobně chladný a bezcitný bude připadat celý vesmír.“
V této souvislosti – zvláště s přihlédnutím k tomu, že se jedná o výsledky zkoumání moderní psychoterapie – není bez zajímavosti poznámka starozákonního badatele Jana Hellera o duchovním významu přikázání Desatera „Cti otce svého i matku svou“. Rodiče podle něj nesou zodpovědnost za to, aby svým dětem zprostředkovali pravý obraz Boha: „Otec i matka v biblickém smyslu nejsou jen tělesní rodiče, nýbrž i ti, v nichž se dítě poprvé setkává s Božím slovem. Teprve splněním svého úkolu stát se dítěti Božím svědkem se mu jeho rodiče stávají „otcem a matkou“ v plném biblickém smyslu, těmi, skrze které se naplňuje věčné otcovství Boží“.
Poznámka: V příštím článku na toto téma napíšu o možnostech terapie této neurózy (podle A. Grüna)
