Několik týdnů před 1. přímými volbami prezidenta České republiky uvedl Petr Hájek na přednášce „Křesťané v obklíčení médií“, že (jak psaly zprávy Idnes 3. ledna) Václava Klause na Hradě vystřídá člověk, na němž se dohodnou právě vlastníci médií. Hájkova předpověď se zdála v té době být naplňována bezbřehou mediální podporou Jana Fischera. Když se ale při převolebních debatách ukázalo, že lidem velmi vadí jeho komunistická minulost, bezpáteřnost a nedostatek charismatu – jeho strnule působí projev nezastřel dlouhotrvající úřednickou kariéru - začala tatáž média masivně podporovat Karla Schwarzenberga. Do značné míry díky jim tak ve druhém kole stojí jako protikandidát Miloše Zemana.
Podle mého názoru je jednoznačný úspěch „jezevce z Vysočiny“ v 1. kole voleb svým způsobem mnohem větším překvapením, než zdánlivě zázračně rychlý vzestup aristokratického předsedy strany TOP 09. Chtěl bych v souvislosti s úspěchem Kalouskova stranického druha poznamenat, že až příliš mnoho známých i méně známých osobností předem vytrubovalo, že pro ně Karel Schwarzenberg v žádném případě není první volba, ale že se obávají, že jejich favorizovaný kandidát (byla jím velmi často Zuzana Roithová) nemá šanci postoupit do 2. kola. O příklonu k Schwarzenbergovi tak nakonec nerozhodlo jejich přesvědčení, ale svým způsobem zbabělost, jako důsledek podlehnutí psychologickému nátlaku médií. Někteří z kandidátů (minimálně Franz, Fischerová a Roithová) si také během poslední předvolební debaty v televizi stěžovali, že byli přesvědčováni příznivci „knížete“, aby z volebního boje odstoupili a hlasy svých příznivců dedikovali jemu. Tyto jevy svědčí přinejmenším o naprostém nedostatku slušnosti a férového jednání v řadách těchto příznivců.
Mediální masáž mezitím pokračuje v přípravě na 2. kolo voleb, tištěná i internetová média, televize a sociální sítě dál s velikou převahou argumentují ve prospěch „knížete“, jako jediné rozumné alternativy „populisty“ Miloše Zemana. Já ale mám možná až příliš vyvinutý soucit pro lidi s určitými handicapy, možná se mi hluboce protiví, když mi někdo strká pod nos, koho bych měl volit, proto na tyto tlaky nedám. Musím ale přiznat, že i moje rozhodování v této fázi je spíše věcí volby „menšího zla“, než přesvědčení, že zvolený kandidát bude muž mého srdce.
Koho bych tedy měl volit, nezávisle na „svodech světa“ v tomto případě tlaku médií? Chtěl bych v této souvislosti upřednostnit tradiční hodnoty a zamyslet nad tím, jaké jsou biblické požadavky na člověka, který stojí v autoritě. Přestože je zřejmé, že naše země je do značné míry „odkřesťanštěná“, jsem hluboce přesvědčen, že Boží principy a zákony jsou ve skutečnosti jediným legitimním zdrojem vší lidské zákonnosti a spravedlnosti. V Bibli lze najít například tato dvě místa, (1. ve Starém zákoně, 2. v Novém) v nichž se jednoznačně definují požadavky na ty, kdo stojí v autoritě nad lidmi kolem sebe.
1. místo - ve Starém zákoně je spojeno s osobou Mojžíše a jeho tchána Jitra (v 18. kapitole Exodu): Mojžíšův tchán mu odpověděl: „Není to dobrý způsob, jak to děláš. Úplně se vyčerpáš, stejně jako tento lid, který je s tebou. Je to pro tebe příliš obtížné. Sám to nezvládneš. Poslechni mě, poradím ti a Bůh bude s tebou: Ty zastupuj lid před Bohem a přednášej jejich záležitosti Bohu. Budeš jim vysvětlovat nařízení a řády a učit je znát cestu, po které mají chodit, i skutky, které mají činit. Vyhlédni si pak ze všeho lidu schopné muže, kteří se bojí Boha, milují pravdu a nenávidí úplatek. Dosaď je nad nimi za správce nad tisíci, sty, padesáti a deseti.
2. místo – v Novém zákoně o výběru vedoucích tehdejších místních církví (1. Tim, 3. kap): Nuže, biskup má být bezúhonný, jen jednou ženatý, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit, ne pijan, ne rváč, nýbrž vlídný, smířlivý, nezištný. Má dobře vést svou rodinu a mít děti poslušné a počestné; nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev? Nemá být nově pokřtěný, aby nezpyšněl a nepropadl odsouzení ďáblovu. Musí mít také dobrou pověst u těch, kdo jsou mimo církev, aby neupadl do pomluv a ďáblových nástrah.
Z těchto definic můžeme odvodit všeobecné požadavky pro všechny lidi stojící v autoritě na jakékoli pozici, a tím spíše na pozici hlavy státu – chce-li totiž být někdo v čele, měl by být ostatním vzorem. Vzorem svým jednáním osobním životě i v práci, měl by rovněž mít určitě spořádanou rodinu a dobře vychované děti. Samozřejmý je požadavek morální bezúhodnosti a neúplatnosti, důležité jsou také komunikační schopnosti a nekonfliktní povaha. Správná autorita by měla být schopna především lidi spojovat, ne rozdělovat. K těmto morálně volním vlastnostem pak přistupuje osvědčenost v dosavadních funkcích, konzistence názorů a postojů v minulosti a v neposlední řadě schopnost vůdcovství.
Pokud vztáhnu výše zmíněné pozadavky na zbylé prezidentské kandidáty, zejména v morálním ohledu, tak musím konstatovat, že žádný z nich jim příliš nevyhovuje. Zejména přihlédneme-li k požadavkům na střídmost, vlídnost a nezištnost. O ani jednom z nich se nedá s jistotou říci, že by byli neúplatní (a je jedno, jsou-li míněny úplatky, které dávají, či přijímají), Naopak ke cti obou lze poznamenat (a jsou v tomto směru snad jediní kandidáti z původní devítky), že oba mají velmi vyhraněný smysl pro humor, třebaže ovšem často sklouzávají k hulvátství. Zejména aristokrat Schwarzenberg je v tomto směru zcela nezdrženlivý – a kupodivu, česká média vítají jeho častá sprostá slova jako roztomilé projevy knížecí nespoutanosti – zřejmě proto, že na rozdil od Zemana - cílem jeho vulgarit nejsou média, ale často osoby, které jsou tak jako tak terčem mediální kritiky.
Pokud jde o hodnocení jejich osobností a politické kariéry, zatímco Miloš Zeman konzistentně po celou svou politickou kariéru zůstává na levici sociálně-demokratického typu a jeho ideálem je skandinávský sociální stát, Karel Schwarzenberg je naopak politicky zcela nečitelný a nekonzistentní, pohyboval se prakticky po celém politickém spektru zleva doprava (nechal se zvolit do různých funkcí za Zelené, ODA, US-DEU, TOP 09), zřejmě v závislosti na tom, co pro něj v dané chvíli bylo nejvýhodnější. Tento apsekt osobně pokládám za velmi závažný – i charakterový - nedostatek, který se nedá snadno odbýt a už vůbec ne přetavit v inzerovanou výhodu jakési „nadstranickosti“. Já jej pokládám za čiré prospěchářství a výraz touhy udržet se u politické moci za každou cenu.
Nejednoznačně také vyznívá porovnání obou kandidátů z hlediska jejich víry či náboženství. Miloš Zeman vyznává víru v ateismus (je prý „tolerantní ateista“, který však denně čte Bibli), kdežto Karel Schwarzenberg o sobě prohlašuje, že je křesťan – ale s výhradami: ,,jsem špatný křesťan, ale obstojný katolík". (Proč tedy katolický klér nazývá „černoprdelníci“?). Především bych potřeboval vysvětlit, v čem se morálně liší křesťan od katolíka. Někdo by možná také namítl, že ani jako katolík by neměl být angažován v různých nečitelných nadnárodních uskupeních s vazbami na svobodné zednáře (Bilderberg, Trilaterální komise), které sdružují světové mocenské elity a svým zacílením jsou evidentně protidemokratické. Otázky náboženství se týká také vztah obou kandidátů k hrozbě islamizace Evropy. Miloš Zeman, na rozdíl od Karla Scharzenberga, velmi zřetelně tento problém vnímá, má jasné postoje vůči islámskému terorismu a nebojí se je projevit. Oba kandidáti sdílejí pozitivní vztah k Izraeli, ačkoli jejich pohnutky se mohou lišit.
Pokud jde o obraz dvou soupeřů v boji o prezidentský post v médiích, nelze přehlédnout skutečnost, že jejich pozice je v této oblasti zcela asymetrická. Miloš Zeman, který z aktivní politiky odešel před mnoha lety, nemá v této oblasti dnes prakticky žádný mocenský vliv. Naproti tomu Karel Schwarzenberg je dlouholetým majitelem (dnes spolumajitelem) velmi vlivného politicky orientovaného časopisu Respekt a nepochybně má přátelské vztahy s řadou novinářů (novináři to také dali bezpracedentně najevo ve většině nejvýznamnějších tiskovin svým příklonem k němu). Navíc jako stále aktivní politik má mnoho příležitostí být v médiích „viděn“ a slyšen. Různý je i pohled na sympatizanty kandidátů z řad prominentních osobností. Když s podporou Zemana vystoupí herečka J. Bohdalová, postaví ji bulvární tisk hned na pranýř otázkou „Kolik za to dostala“. To se ovšem nestane desítkám známých herců a jiných celebrit, které vehementně podporují Schwarzenberga. Navíc, Zeman ke své škodě dlouhodobě proslul svými dehonestacemi novin a novinářů (přičemž si opravdu nebral servítky), na druhou stranu často oprávněně kritizoval jejich nekompetentnost a neobjektivitu.
Pokud jde o „politické řemeslo“, oba kandidáti jsou nepochybně v současné době nejzkušenější možnou volbou na naší politické scéně a budou schopni tuto funkci zastávat na vysoké úrovni z hlediska odborné připravenosti, vzdělání, jazykové vybavenosti atd. Otázkou je, zda je jejich vyšší věk nebude v této funkci limitovat. Karel Schwarzenberg má přednosti v tom, že je dlouhodobě ministrem zahraničí a mezinárodně uznávanou prominentní osobností, na druhou stranu Miloš Zeman byl schopen téměř z ničeho v obtížných podmínkách vybudovat úspěšnou politickou stranu a byl relativně dobrým ministerským předsedou. Pro Miloše Zemana dále hovoří fakt, že vůbec není zapojen do všelijakých známých, ale i nečitelných mezinárodních mocenských struktur, takže nelze předpokládat, že bude jejich exponentem v případě svého zvolení, jak by tomu zřejmě bylo v případě K. Schwarzenberga.
Pokud jde o jejich názory na různé citlivé otázky, těžko někoho z nich mohu jednoznačně preferovat. Protože s naší rodinou žijeme v Jáchymově, můžeme na vlastní kůži každodenně prožívat, jak negativní důsledky mělo uplatnění principu kolektivní viny nejen na německé obyvatelstvo Čech, Moravy a Slezska, ae i na české (hluboký mravní úpadek), na stav zdejší krajiny, ale především na zdejší duchovní klima. Ještě horší pak byl způsob, jak bylo vysídlení Němců provedeno, protože byli skutečně brutálně vyhnáni a mnoho z nich zemřelo násilnou smrtí. Z tohoto hlediska v zásadě souhlasím s postoji K. Schwarzenberga – pokud nejsou oprávněné spekulace, že takto připravoval půdu pro majetkové vyrovnání sudetských Němců. Naopak dost dobře nemohu pochopit, proč takto „národnostně citlivý“ politik tak vehementně stál o uznání Kosova Českou republikou, čímž vlastně naše země odsouhlasila vyhnání historického srbského obyvatelstva z oblastí, které lze označit za „srdce“ Srbska. Zde souhlasím s postojem M. Zemana. Na rozdíl od obou jsem „eurorealistou“ a nepokládám za prospěšné pro naši zemi, aby byla její státnost „rozpuštěna“ v připravované Evropské federaci – nové Římské říši. Řekl bych ale, že v této oblasti lze očekávat nezávislejší postoje od M. Zemana. Pokud jde o vztahy na domácí politické scéně, lze mít naději, že ve chvíli, kdy by TOP 09 přestala mít jako předsedu K. Schwarzenberga, mohlo by to vést k oslabení či možná brzkému zániku této podivné strany-nestrany a doufejme i skončení politického angažmá jednoho z nejhorších dinosaurů na naší scéně – M. Kalouska. Miloš Zeman by naopak velmi pravděpodobně jako prezident sociální demokracii nepoškodil – na to je příliš zkušený a inteligentní.
Z výše uvedého je zřejmé, jak nejednoznačná je naše přímá volba prezidenta. Skoro se přikláním k názoru Petra Hájka, že k volbám nemá cenu chodit, protože je vše již rozhodnuto těmi, kdo „tahaji za nitky“, na druhou stranu bych tím ale vlastně přitakal této hře. Jen je mi líto, že v zemi s tisíciletou křesťanskou minulostí stěží řekne příští český prezident při své inauguraci to, co při svém projevu 29.12.2012 pronesl Rupiah Banda, prezident jihoafrického státu Zambie:
„Vášnivě toužím, aby má vláda mohla nastoupit cestu prosperity, která pramení z živého Boha,“ prohlásil preziden Banda na oslavách 18. výročí prohlášení Zambie křesťanským státem. „Plní mě nadějí fakt, že vy, moji zambijští spoluobčané, sdílíte se mnou víru, že v tomto Božím závazku je uložena Boží moudrost, díky které, pokud si zachováte královskou pozici, jakou mám já jako prezident Zambijské republiky, se můžete se ztotožnit s Božími sliby, jako to udělal král David.“ Banda také řekl, že lid jeho země nemá brát mír, který zavládl po letech občanské války v Zambii, považovat za něco garantovaného, ale že si ho má vážit jako Božího daru. „Musíme být praktickými a zodpovědnými občany, kteří budou dostatečně ostražití, aby mohli chránit tu jedinou zemi, kterou nám Bůh milostivě dal, abychom v ní pracovali a starali se o ni,“ pokračoval Rupiah Banda. Jeho projev podpořili někteří političtí a církevní představitelé, mezi jinými i Godfrey Miyanda, předseda zambijské strany Heritage (Dědictví). „Musíme pochopit, proč máme s některými dobrými věcmi problémy,“ řekl. „To, že jsme křesťanský národ, neznamená, že jsme perfektní, ale že musíme tvrdě pracovat, abychom prezidentovu deklaraci uvedli v život. Jinými slovy máme následovat Krista.“
(citováno z „Křesťan dnes“, zdroj www.ecumenicalpress.com)
