Právě probíhající referendum v Jižním Súdánu je doprovázeno krvavými srážkami s desítkami mrtvých. V Súdánu ostatně nic nového. Naše média však až na výjimky neposkytují o pozadí celého tohoto dění mnoho relevantních informací. Podle jejich zpráv se rebelové z jihu Súdánu chtějí odtrhnout od severu hlavně kvůli bohatým zásobám ropy na území jihu. Takový výklad je ovšem velmi daleko od skutečného jádra problému. Ve skutečnosti se až po třiceti letech krvavého konfliktu, během kterého přišlo o život kolem 2 milionů převážně křesťanského obyvatelstva jižního Súdánu vinou islamistů ze severního Súdánu, podařilo dosáhnout naplnění jeho práva rozhodnout o svém osudu – práva na referendum.
Mapa Súdánu Zdroj: Internet
Dosud existující stát Súdán je jako mnoho jiných států vzniklých z bývalých kolonií uměle vzniklý slepenec, jehož životaschopnost byla pochybná od samotného vzniku v roce 1956. Severní a jižní části Súdánu se vyvíjely až do onoho roku odděleně - jejich spojení do jednoho státu přineslo zákonitě závažné problémy, neboť se jedna od druhé odlišují nejen etnicky, ale i nábožensky. Sever země obývají Arabové hlásící se k islámu, kdežto na jihu žije černošské obyvatelstvo vyznávající z velké většiny křesťanství a malá menšina je animistická. V Jižním Súdánu tak probíhaly ve 2. polovině 20. století téměř nepřetržitě boje s islamistickými Araby ze severní částí Súdánu. Dvě občanské války měly za následek devastaci jeho území stejně jako vyvraždění a vysídlení miliónů obyvatel – a to z převážné části černošských, většinou křesťanských obyvatel Jižního Súdánu. Na tomto území tedy po několik desítek let probíhalo brutální vyhlazování, unášení a zotročování jIhosúdánského obyvatelstva. Dá se říci, že mělo charakter genocidy.
Vláda Súdánu nadto poskytovala různým mezinárodním teroristickým organizacím, pocházejícím především z blízkovýchodních zemí, možnost využít své území jako jejich bezpečné útočiště, místo setkání či cvičiště. Podle nedávných amerických a egyptských zpravodajských informací se po celém území Súdánu nalézalo 10 až 13 výcvikových táborů teroristických skupin, ačkoliv súdánská vláda toto tvrzení odmítala. Nemůže však popírat fakt, že poskytovala azyl militantním muslimům. Nejhanebnějšími příklady byl jak zhruba pětiletý pobyt Usama bin Ladína na území Súdánu, tak i odmítnutí vydat teroristy z Džamá´a Islamíja odpovědné za útok na egyptského prezidenta Mubáraka v Addis Abebě v červnu 1995.
Po dlouhá léta referovaly o zoufalé situaci obyvatel Jižního Súdánu jen křesťanské humanitární organizace – světovou veřejnost tento konflikt v podstatě nezajímal. Ani nikoho z našich novinářů také nenapadlo se před určitou dobou byť jen pozastavit např. nad faktem, že francouzská tajná služba předala koncem 90. let islámské vládě Súdánu letecké snímky pozic jihosúdánských křesťanských milicí výměnou za vydání mezinárodně hledaného teroristy Ramíreze Sánchéze vulgo Carlose zv. „Šakal“ a obětovala tak za něj tisíce životů jihosúdánských křesťanů.
Několik dalších fakt a svědectví z trpícího jižního Súdánu:
Nuba - horská oblast v Súdánu, kde žili křesťané od šestého století, je místem plným hromadných hrobů. Ženy byly systematicky znásilňovány arabskými vojáky aby rodily nenubské potomky. Muži umírali přibiti na kříž. Muslimské hordy prodaly desítky tisíc křesťanských dětí a žen ze severu Súdánu do otroctví na jih. Tito nebožáci byli značkováni jako dobytek nebo mrzačeni, aby nemohli uprchnout. Mnozí z nich jsou dodnes mučeni a o hladu jsou přinuceni přijmout islám. Pro OSN, dokonce i pro mnohé lidsko-právní neziskové organizace otroci v Súdánu prostě neexistují. Představitelé církví mlčí, protože varování islámským otrokářům by mohla škodit mezináboženskému dialogu s islámem.
A média, hlídací pes demokracie? Ta zajímají jen skandály a teď se zabývají jinými tématy. Otrokářství a nucená islamizace jsou pro povrchní čtenáře příliš silnou kávou, přesto však v Súdánu denní realitou. Většina případů, které zaznamenala Křesťanská mezinárodní solidarita (CSI), dokládá vznik novodobého otroctví jako důsledek systematického decimování civilního obyvatelstva ve sporném hraničním pásmu mezi severní a jižní částí země za občanské války v letech 1983 až 2005. Vesnice afrických kmenů byly arabskými milicemi vypalovány, úroda zabavena nebo zničena. Muži byli většinou pozabíjeni, ženy a děti odváděny na sever a prodávány do otroctví arabským pánům. Dnešního otroka si můžeme představit jako člověka, který byl násilím vytržen ze svého přirozeného prostředí, prodělal trauma únosu a ztráty svých nejbližších. V zemi o rozloze pětkrát větší než Francie musel často absolvovat vyčerpávající pochod jen proto, aby se ocitl v nelítostném a nepřátelském prostředí bez naděje na návrat.
Velikost Súdánu zde není zdůrazněna zbytečně. Ubohá infrastruktura znemožňuje cestování a kontakt s okolím. Otrok se proto v nepřátelském prostředí nachází v naprosté izolaci a je zcela odkázán na milost a nemilost otrokáře. Identita zotročených je pošlapána nebo úplně zničena. Majitelé jim vštěpují identitu novou, otroci dostávají arabská jména a jsou násilím nuceni konvertovat k islámu. Jejich každodenní život charakterizuje špatné a bezcitné zacházení, musejí vykonávat nejhrubší práce, jako je nošení dříví a vody, úklid domácnosti, starost o domácí zvířata apod. Jsou vystaveni rasovým a náboženským urážkám. Za neuposlechnutí rozkazu nebo nesplnění úkolu hrozí otrokům tvrdé bití, často s trvalými následky. Ženy jsou sexuálně zneužívány a mnohé z nich otěhotní. Některé jsou dokonce donuceny podstoupit rituál ženské obřízky. Sexuální násilí se ale nevyhýbá ani chlapcům. Chlapce také otrokáři posílali do islámských škol nebo do výcvikových vojenských táborů, aby později bojovali proti vlastním lidem. Ani těm, kteří se z otroctví dostanou, strasti nekončí. Musejí se vyrovnat s fyzickými a psychickými následky utrpení a ne všem se podaří nalézt své rodiny.
Rozhovor s Mariou Atak, jednou z vysvobozených: ,,Pocházím z vesnice Wathok, kde jsem žila se svými rodiči. Vzpomínám si, že jsem jako dítě chodila do kostela a ještě dnes umím zpaměti Otčenáš. Když mě objevili arabští zloději lidí, byla jsem ještě malá. Přivázali mě na koně a společně s mnoha jinými mě odvezli pryč. Jeden z nich, Muhammad Ibrahim, mě velmi týral a zneužíval, ačkoliv jsem byla ještě dítě... Musela jsem bydlet u nich s jeho ženou a dětmi... Domnívám se, že otcem mého dítěte je Muhammad. Jistá si nejsem, protože dovolil také jiným, aby mě znásilňovali. Protože mě Muhammadova žena nesnášela, byla jsem poté, co se mi narodilo dítě propuštěna. Nevím jestli moji rodiče ještě žijí, ale zkusím je najít. Nikdy nezapomenu na Boží péči. Bůh mi pomohl zbavit se Muhammada Ibrahima. Bude při mě stát i nadále. Ve svém srdci jsem se svého křesťanského jména Maria nikdy nevzdala a nyní na svobodě je mi dražší, než kdy předtím."
Pastor Christopher Ogwetta Obua (navštívil před nedávnem Českou republiku): „Byl jsem dvakrát vězněn a mučen islamistickou policií, abych se odřekl své víry. Při následném útěku džunglí do sousední Ugandy jsem byl zajat zřejmě nejhorší africkou guerilou, Armádou božího odporu. Byl jsem nucen nosit na zádech jejich raněné a výzbroj, v podstatě nepřetržitě jsem byl ponižován. Každý den v zajetí byl jako rok. Nakonec jsem byl za dramatické přestřelky osvobozen jihosudánskými povstalci.“
Uvědomme si opět, že toto vše – toto nesmírné utrpení jihosúdánských obyvatel - se dlouhou dobu dělo za pasivního přihlížení pozorovatelů z vyspělého, dříve křesťanského světa. Až na čestné výjimky výše zmíněných křesťanských humanitárních organizací - tedy svět (především ale Evropa, která zde měla kolonie) - těmto trpícím lidem nepomohl. Obávám se, aby se tento postoj už záhy neobrátil proti nám. Obávám se, aby nebyla daleko doba, kdy se v nečinné a sekularizovane Evropě budou dít podobné věci, jako v Jižním Súdánu - včetně unášení lidí do novodobých forem otroctví muslimy. Tentokrát ale nepůjde o nějaké vzdálené černochy z pralesa, ale o Evropany - bílé obyvatele evropských zemí. Podle některých zpráv se to bohužel už opravdu začalo dít (viz reportáž v Týdnu z 10.1.2011):
"V Británii budí pozornost jedno dosud tabuizované téma s rasistickými podtóny. Jde o muslimské gangy, které nejprve svádějí a poté zneužívají bílé mladistvé dívky. Z oficiálních údajů lze vyčíst, že se tyto případy množí hlavě ve městech v severní Anglii. Jde v podstatě o jeden a týž scénář. Mladí muslimští muži, většinou členové muslimských gangů, popletou hlavu děvčatům ve stáří dvanáct až šestnáct let. Svedou je, když to nejde jinak, znásilní, měsíce zneužívají a poté z nich dělají prostitutky. Kvůli takzvanému „grooming for sex" bylo v uplynulých letech odsouzeno 56 mužů, z nichž je 50 pákistánského původu. Oběti, vesměs bělošky, se počítají na stovky. „Abychom tyto zločiny zastavili, musíme o tom mluvit," říká Aland Edwards, vrchní inspektor kriminálky z West Mercia, policejního ředitelství, které má na starosti tři hrabství (Shropshire, Herefordshire a Worcestershire). „Všichni se ale příliš strachují hovořit o etnickém faktoru," dodává Edward pro britský tisk"
Co nás přiměje k tomu, abychom se probudili? Jak píše Dan Drápal v článku na svém webu "Tři domy po sedmi letech": „Sekulární humanismus (dnešní evropské civilizace – pozn. MP) je přechodný fenomén. Vytváří vakuum, které volá po naplnění. A naplní ho buď falešný bůh, krvežíznivý a hubící konec konců jak své odpůrce, tak své vyznavače, nebo Bůh pravý, plný milosrdenství a lásky, otec Ježíše Krista, jenž položil svůj život za své přátele, ale i za své nepřátele.“
Odkazy:
http://www.csi-cr.cz/
http://mucednici.prayer.cz/pdf/hm_2003_4.pdf
http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/jsou-to-jen-devky-muslimove-zneuzivaji-bile-divky_190639.html
http://dan.drapal.org/index.php?id=308
