Konečně jsme se dočkali! (Jásají zřejmě genderoví reformátoři.) Na světě je první pohádková kniha, která likviduje dosavadní monopol heterosexuálů na pohádkové příběhy. Jejím hrdinou je princ, který si jako svou nevěstu nevybere princeznu, ale jejího bratra. Jejími autorkami jsou dvě ženy – Linda de Haanová a Stern Nijlandová a „Norsko ji minulý rok společně s jinými „genderově progresivními“ pohádkami zařadilo do učebních osnov v mateřských školách. Název jiné je Maminka Malin si bere za ženu Lisu. Další je o chlapci, jenž je týrán agresivním otcem“ – píše se v dnešní víkendové příloze Lidových novin Pátku.
Ilustrace k pohádce Král a král. Zdroj: Pátek LN
V této víkendové příloze také citují toto zdůvodnění „progresivních“ pohádkových příběhů: „Moderní pohádkové příběhy mají předejít tomu, aby děti od plenek čelily výhradně genderovým vzorcům tradičních pohádek“ Nad takovým vysvětlením zůstává rozum stát. Máme devět dětí a v průběhu 25 let jsme četli dětem tisíce pohádek z celého světa – pohádky české, německé, maďarské, francouzské, italské, ruské, eskymácké, arabské, indické, čínské, indiánské, (atd., atd.), stromy pohádek z celého světa. Četli jsme jim i všelijaké novodobé pohádky, třeba od J. Lady, nebo J. Wericha. Tyto pohádky, dá se říci, představují jakousi kolektivní moudrost lidstva, nebo „archetypy chování“, s nímž se mohou děti ztotožnit. Dnes nám ale někdo chce nabulíkovat, že tyto pohádky jsou vlastně všechny špatné, protože jejich hrdinové jsou zcela přirozeně heterosexuálové, mužští hrdinové se chovají jako muži a ženské hrdinky jako ženy a vnucuje našim dětem „politicky korektní“ vnímání světa „už od plen“.
Běžné pohádky prý totiž dětem pletou hlavy – získávají falešnou představu, že „ženy mají reálnou šanci vdát se jen v případě, že budou nejhezčí ze všech princezen“ či „muži jsou opravdovými muži, jen když mají 190 cm, jsou stateční, tvrdí a za žádných okolností je nesmí být vidět při nějaké domácí práci“. Dodnes čtu dětem pohádky před spaním, jako po celých 25 let – a mohu odpřisáhnout, že většina pohádek není o nejkrásnějších princeznách a tvrdých chlapech. Většina pohádek je spíše o tom, že se i chudý člověk má v životě šanci, pokud je pracovitý a poctivý, o tom, že člověku více prospěje skromnost, než pýcha, o tom, že chce-li člověk dosáhnout štěstí, musí jít vytrvale za svým cílem.
Za těmito snahami nevidím nic jiného, než infikovat děti už od nejútlejšího věku jedem mravního relativizmu a připravovat půdu proto, aby se již co nejdříve narušila jejich biologicky přirozená pohlavní identita. A to je předkládáno jako pokrok. V článku je i citováno z reakcí dětí a je z nich zřejmé, že jsou z této pohádky zmatené a zklamané:
Učitelka: „Víte, co se v pohádce král a král stalo?“
Děti: „Ano, zamilovali se do sebe“. Jeden z hochů: „Jsou to gayové!“
(Neumím si představit jediný rozumný důvod, proč by např. čtyřleté dítě mělo mít znalost o tom, že někteří lidé jsou homosexuální. V takovém věku ani nemůže mít ponětí o tom, co to znamená. Ale pochopitelně, zde se jde na ruku neutuchající snaze homosexuálů vychovávat děti).
Učitelka: „Líbil se vám ten příběh?“
Holčička: „Mně se nelíbil... Chtěla jsem, aby si vzal tu princeznu. Je tak hezká.“
Reakce toho děvčátka ukazuje, že děti mají víc rozumu, než ideologové „genderové rovnoprávnosti“. Děti totiž instinktivně chápou, co je „správné a nesprávné“. V tomto případě jsou jim vnucovány vzory jednání, které vůbec nepřispívají k pocitu bezpečného světa, kde věci „fungují, jak mají“ a také lidé se „chovají jak mají“. Právě to je nezastupitelná úloha pohádek a pokládám za skandální zvrhlost, že se na dětech provádějí experimenty, aby tento bezpečný svět nahradili genderovým vymytím mozků – v Norsku dokonce se státním požehnáním. Hlavně že to je ve jménu pokroku a lepšího světa...
