Téma, které bylo po staletí ústředním bodem konfliktu mezi Židy a křesťany a způsobilo mezi nimi dlouho nepřekročitelnou propast, je námětem knihy konzervativního židovského myslitele Davida Klinghoffera. Autor ve své knize snesl mnoho velmi vážných (ale někdy i poněkud směšných a ne vždy zcela korektních*) argumentů, opírajících se o židovskou tradici a způsob myšlení, proč k tomu došlo. Přesto nakonec přichází s velmi odlišným, až provokativním závěrem, kterým svým způsobem předchozí argumentaci zpochybňuje a ocitá se překvapivě blízko novozákonním východiskům apoštola Pavla.
Obálka knihy Davida Klinghoffera
Jaké jsou tedy základní racionální argumenty, jež Židy v historii vedly k odmítnutí Ježíše a Kristovy zvěsti? Vlastně se dají zhustit do několika vět – tím nejzásadnějším argumentem proti Ježíši je námitka, že jeho působení bylo velmi nenápadné a zasáhlo příliš nepatrný zlomek židovské populace – Ježíš měl stěží více, než několik stovek následovníků a jeho veřejné působení tak minulo většinu národa Židů – na rozdíl od působení Mojžíše, jenž vyvedl z egyptského otroctví celý národ Izraele a na hoře Sinaj hovořil s Bohem a pak před zraky všeho lidu přinesl Židům na kamenných deskách Boží smlouvu. Dále, pokud by Ježíš opravdu byl Mesiáš, tak jak je prorokován starozákonními proroky, mělo jeho veřejnému vystoupení (podle všeobecného očekávání) předcházet několik dalších zřetelných jevů a znaků (podle proroka Ezechiele):
1. vyhnanci z Izraele budou shromážděni do své vlasti. 2. mesiášský král se chopí vlády, 3. bude přijata nová smlouva a s ní i závazek svědomitě dodržovat náboženské příkazy, 4. nastane věčný mír, 5. postaví se nový Chrám, 6. národy poznají Boha. V případě vystoupení Ježíše z Nazaretu se ovšem tyto znaky nevyplnily (rozhodně ne způsobem, jenž byl předpokládán).
V neposlední řadě pak v neprospěch Ježíše hovořila jeho soustavná kritika „nepsané Tóry“, tj. židovskými rabíny vyučovaným doplňkům a vysvětlením „Tóry psané“ - Ježíš se značnou brutalitou tyto doplňky, komentáře a „prováděcí předpisy“ nazýval „lidskými nálezky“ a upíral jim Boží inspiraci. Poslední a vpravdě fatální překážku pro přijetí křesťanství pro Židy pak představovalo Pavlovo odmítnutí Tóry samé, když mluvil o „prokletí Zákona“. Tedy učení, že Tóra, která byla dána Židům, jim zároveň měla ukázat, že její požadavky jsou pro člověka nesplnitelné a tudíž žádný člověk neobstojí před Božím soudem. Taková teologie byla pro Židy s jejich tradičním pochopením Tóry naprosto nepřijatelná, protože Pavel tak zaútočil na samé nejposvátnější jádro židovského náboženství.
Toto a další věci (např. pro židovské učence zavádějící interpretace starozákonních proroctví křesťany, hluboký mravní úpadek církve v době, kdy získala nejen moc nad dušemi lidí, ale i světskou moc, a ovšem také otevřené pronásledování Židů křesťany a zejména institucionální církví) vedly ke staleté hluboké ráně mezi Židy a křesťany, která se začíná zacelovat teprve v poslední době, kdy oba tábory začínají více, než kdykoli dříve vidět své společné duchovní kořeny a směřování. Autor k tomu podotýká (a trochu fabuluje s „co by stalo kdyby“):
„Židé svým zavržením Ježíše položili základy západní civilizace, Pokud by totiž přijali poselství křesťanů kdykoli mezi Ježíšovou smrtí a osudným jeruzalémským koncilem – na němž Petr a Jakub odsouhlasili názor apoštola Pavla, že je načase vyškrtnout židovské náboženské zákony z požadavků kladených na křesťany – muselo by Ježíšovo hnutí zůstat pouhou židovskou sektou a bojovat se všemi překážkami, které by s sebou podobný vývoj přinesl. Judaismus nikdy neměl (na rozdíl od křesťanství nebo islámu) ambice a předpoklady stát se masovým náboženstvím. Kdyby se Židé v širším měřítku otevřeli Kristovu evangeliu, neexistovala by dnes žádná křesťanská Evropa. V sedmém století by se zrodil islám, druhá dceřinná víra judaismu, a jeho armády by Evropu nalezly ve stavu duchovního vakua, jež by s velkou pravděpodobností vyplnilo právě učení proroka Mohameda. Jím sestavený Korán by – stejně jako dnes – obsahoval příležitostné obdivné zmínky o Ježíšovi coby židovském prorokovi. Křesťanská víra by se nikdy nerozšířila za Atlantik do Ameriky. Spousta věcí by byla nemyslitelná – mimo jiné dějiny Spojených států, jak je dnes známe.
Pokud se historik Rodney Stark nemýlí, když pokrok západní vědy přisuzuje Bibli a jejímu systému víry, byl by náš svět chudší a vědecky zaostalejší (jak tomu bylo i v případě současných muslimských zemí, kdyby do nich Evropa a Severní Amerika – kultury odkojené Biblí – nedovážely své technologie).“
Jinými slovy, autor naznačuje, že odmítnutí Ježíše Židy bylo dílem Boží prozřetelnosti, jež umožnila pohanským národům poznat Boha Bible. Aniž by to výslovně přiznal (nebo si byl vědom?), jeho názor na důsledky tohoto Ježíšova zavržení se v určitém smyslu velmi blíží jím jinak velmi kritizovanému apoštolu Pavlovi a jeho prorockým slovům, jež vyslovil v listu k Římanům (11. kap.):
„Chci tím říci, že Bůh zavrhl svůj lid? Naprosto ne! Vždyť i já jsem Izraelec, z potomstva Abrahamova, z pokolení Benjamínova. Bůh nezavrhl svůj lid, který si předem vyhlédl. Nevíte z Písma, jak si Eliáš Bohu naříká na Izrael? ‚Hospodine, proroky tvé pobili a oltáře tvé pobořili, já jediný jsem zůstal, a také mně ukládají o život!‘ Jakou však dostal odpověď? ‚Zachoval jsem si sedm tisíc mužů, kteří nesklonili kolena před Baalem.‘ A tak i nyní je tu zbytek lidu vyvolený z milosti. Když z milosti, tedy ne na základě skutků – jinak by milost nebyla milostí. Co z toho plyne? Izrael nedosáhl, oč usiluje. Dosáhli toho jen vyvolení z Izraele, ale ostatní zůstali zatvrzelí, jak je psáno: ‚Bůh otupil jejich mysl, dal jim oči, aby neviděli, uši, aby neslyšeli, až do dnešního dne.‘ A David praví: ‚Ať se jim jejich stůl stane léčkou a pastí, kamenem úrazu a odplatou, ať se jim oči zatmějí, aby neviděli, a jejich šíje ať je navždy sehnutá.‘ Chci tedy snad říci, že klopýtli tak, aby nadobro padli? Naprosto ne! Ale jejich selhání přineslo pohanům spásu, aby to vzbudilo žárlivost Židů. Jestliže tedy jejich selháním svět získal a jejich úpadek obohatil pohany, co teprve, až se všichni obrátí? Vám z pohanských národů říkám, že právě já, apoštol pohanů, vidím slávu své služby v tom, abych vzbudil žárlivost svých pokrevních bratří a některé z nich přivedl ke spasení. Jestliže jejich zavržení znamenalo smíření světa s Bohem, co jiného bude znamenat jejich přijetí než vzkříšení mrtvých!“
Doplnění:
O intelektuální poctivosti autora svědčí to, že na základě velmi pečlivého studia rozmanitých dostupných židovských pramenů, především Talmudu, nejen nepopírá důkazy o historické existenci Ježíše Krista z Nazaretu, ale potvrzuje i informaci, že v jeho ukřižování opravdu „měli prsty Židé“. Připouští také, že zpráva o jeho usmrcení, jak je popsána v evangeliích, se může zakládat na pravdě.
Poznámka:
*Autor např. dokládá na mnoha místech své knihy chybné čtení a interpretaci Starého zákona křesťany. Publikuje s velkou poctivostí také otevřeně dehonestující úryvky o Ježíši z Talmudu – které jsou ovšem na úrovni hospodského kecu a tak trapně ubohé, že je nehodlám citovat (mj. že Ježíš měl za své údajné hříchy skončit ve zvlášť ponižujícím trestu v pekle). V případě apoštola Pavla pak pokládá za hotovou věc, že podle všeho se za Žida jen vydával (nemůže to samozřejmě doložit žádnými důkazy – zde je jeho přání prostě otcem myšlenky) a že jeho znalosti hebrejštiny a Tóry byly jen omezené (dovozoval to tím, že Pavel ve svých listech citoval ze Septugianty – což by ovšem nestranný posuzovatel pokládal za celkem přirozené, když psal své dopisy řecky čtenářům z pohanského prostředí, kteří neměli šanci znát Starý zákon v originále) – hlavním důkazem ale pro něj byl fakt, že si prý málo vážil Tóry. V rozporu s výpověďmi Pavla také tvrdí, že se prý vůči Židům zatvrdil a svým způsobem mstil za své odmítnutí – výše uvedený úryvek z listu Římanům ovšem tento autorův předpoklad jednoznačně vyvrací – Pavel evidentně měl srdečný vztah a lásku ke svým "pokrevním bratřím".
Základní problém autorova přístupu je ovšem způsoben faktem, že nemá ani ponětí o působení Ducha svatého. Proto také nemůže porozumět hloubce konverze apoštola Pavla po jeho přemáhajícím nebeském vidění Ježíše Krista na cestě do Damašku. Do té doby byl mladý farizeus Saul rozhodným pronásledovatelem křesťanů. Po této zkušenosti, jež v jeho nazírání způsobila doslova revoluci, se jeho mysl otevřela zcela víře v Ježíše Krista. Vzhledem ke svému velmi hlubokému vzdělání a daru Boží moudrosti byl schopen velmi rychle pochopit všechny důsledky, které s sebou přináší. Sám Pavel o tom později napsal tuto otevřenou zpověď (Fil. 3kap):
„Zdá-li se někomu jinému, že může spoléhat na vnější věci, já tím víc: obřezán osmého dne, z rodu izraelského, z pokolení Benjamínova, Hebrej z Hebrejů; jde-li o zákon – farizeus; jde-li o horlivost – pronásledovatel církve; jde-li o spravedlnost podle zákona, byl jsem bez úhony. Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista – spravedlností z Boha založenou na víře, abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení. Beru na sebe podobu jeho smrti, abych tak dosáhl zmrtvýchvstání. Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš. Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.“
