Mezi příznivci a odpůrci židovského státu zuří argumentační válka, která se z velké části týká otázky, odkud plyne právo Židů na existenci jejich státu v Zaslíbené zemi. Odpůrci státu Izrael nejčastěji argumentují tím, že Židé obsadili zemi, kde dosud žili místní obyvatelé, většinou Arabové. Většina okolních arabských států je mezi sebou politicky znepřátelená, pozoruhodně se ovšem shodují v jedné otázce: v úsilí zničit stát Izrael.
Zdroj: Internet
I naše média informují v poslední době o tom, že stále více slyšitelným hlasem v tomto konfliktu jsou tzv. křesťanští sionisté. Pokud se k němu vyjadřuje například Vatikán nebo jiné velké církve, většinou vyzývají ke kompromisům a podporují práva Palestinců. Křesťanští sionisté ale stojí rozhodně na pozici obhajoby práva Izraele na Zaslíbenou zemi v celém jejím bilbickém rozsahu:
Z rozhovoru zpravodaje Českého rozhlasu Břetislava Turečka, který navštívil jejich tábor v Jeruzalémě:
Tureček konstatuje, že křesťanští sionisté nijak neskrývají automatickou podporu Izraele, bez ohledu na jeho počínání. Pokud už ho kritizují, pak jen proto, že jeho politiku považují za příliš smířlivou.
„Jestli mám odpovědět stručně, tak mírový proces samozřejmě odmítáme. Mír nikoli, ale to je něco jiného než mírový proces, který nutí Izrael, aby se vzdal své země. Hebron nebo Nábulus jsou místa výslovně zmíněná v Bibli, že Bůh je dal Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi. My tedy naprosto odmítáme nároky Palestinců na tuto zemi!“
Ačkoli už i izraelské vlády přistoupily na myšlenku založení palestinského státu, pro rozhodující část křesťanských sionistů je tedy tato idea stejně nepřijatelná jako pro radikální židovské osadníky. Zástupci zavedených církví ve Svaté zemi včetně katolíků považují své prosionistické souvěrce za extremisty a distancují se od nich. Velmi podezíravě sledují aktivity křesťanských sionistů i mnozí přední rabíni a izraelští politici.
„Ti v podstatě říkají, že v zájmu míru je potřeba jednat, že pokud se Židé nevzdají nějaké země, budou války s Araby jen pokračovat. A my, křesťanští sionisté, jsme pro ně skupinou, která konflikt a problémy naopak rozdmýchává," popisuje ideové odpůrce Stan Goodenough, který přijel do Izraele z Jižní Afriky a dodává proč:
„Přišli jsme sem udělat, co nám nařídil Bůh, tedy modlit se za mír Jeruzaléma a stát po boku židovského národa.“
Je možné v situaci, kdy na obou stranách konfliktu jsou ve hře nesmírné emoce, nenávist, hořkost, zoufalství a pocit ohrožení nalézt nějaké rozumné řešení? A jak lze vůbec vymezit právo nějakého národa na obsazení nějakého území z hlediska standardního politického uvažování? Do něj lze stěží zahrnout otázku nějakého náboženského nároku z doby před tisíci lety.
Chceme-li tedy o této věci uvažovat zcela střízlivě, tak nakonec rozhodujícím politickým faktorem v každém takovém sporu je schopnost uhájit si svůj „životní prostor“ silou. Lze poukázat na nároky jiných národů, které historicky obývaly určitá území, ale přesto v nich nevládnou. či z nich byly donuceny odejít – připomeňme maloasijské Řeky, kteří museli opustit území dnešního Turecka, Armény, jejichž dnešní stát je zlomkem území, které po tisíciletí obývali, nebo třeba Kurdy, poměrně početný národ, který neměl nikdy šanci vytvořit vlastní stát. Izrael má tedy natolik legitimní právo na své území, nakolik je schopen na tomto území udržet státní suverenitu.
Jako křesťan se ale vnitřně ztotožňuji s tím že izrelský národ má historický nárok na území, jež je známo jako biblická Zaslíbená země, již Bůh označil jako dědictví Abrahama, Izáka a Jákoba. Toto Boží dědictví je nezrušitelné. Uvědomuji si ovšem, že politickými prostředky se tento nárok vymoci nemůže.
