Jeden čtenář a diskutér na mém blogu (s nickem Vlad IV) se mne zeptal, proč jsem protestant. Protože v diskuzích je omezený prostor, odpovím článkem, kde se nemusím tolik omezovat. Tak tedy proč jsem protestant? – protože jsem uvěřil (v dospělosti) prostřednictvím přítele, který byl členem protestantské církve, dal se pokřtít a vstoupil do téhož sboru, jehož byl členem. Pokud bych byl přivedem do jiné církve, byl bych pravděpodobně jejím členem – třeba i katolické církve (moc rád jsem občas zašel na kázání p. Reinsberga). Nejsem tedy protestantem proto, že rád protestuji. Tak, tady bych mohl skončit, ale to by bylo příliš stručné a neřekl bych o sobě příliš mnoho.
Nalezl jsem totiž také na diskuzích u svého blogu všelijaké komentáře, obsahující troufalá tvrzení, že každý, kdo dosáhne (alespoň) středoškolského vzdělání, nutně musí nahlédnout, že proti víře v Boha je tolik přesvědčivých důkazů, že rozumný člověk prostě nemá jinou volbu, než být ateistou (event. agnostikem – pokud je trochu vzdělanější). Jen na okraj tohoto názoru musím poznamenat, že současné středoškolské vzdělání ponechá studenty tak zanedbané z hlediska důkladnosti vzdělání např. historie, znalosti klasických i moderních jazyků, ale i přírodních věd, že právě proto, že je tak mizerně vzdělaný, může snadno uvěřit v atheismus. (Vím o čem mluvím, již 6 našich dětí navštěvovalo, nebo navštěvuje střední školy, takže mám docela dobrý přehled o jejich učivu). Nemohu sice mluvit z vlastní zkušenosti, ale od generace svých rodičů vím, oč kvalitnější vzdělání poskytovala např. gymnasia první Československé republiky. Troufám si tvrdit, že bylo v některých ohledech na vyšší úrovni, než jsou znalosti, které poskytují dnešní univerzity. Ale to jen na okraj – chtěl jsem tím prostě jen naznačit, že o tom, zda člověk věří, nerozhoduje úroveň dosaženého vzdělání. Já jsem studoval na dvou vysokých školách a uvěřil jsem v Ježíše Krista krátce po jejich absolvování, jako mladý člověk, který žil v příznivých životních okolnostech.
Jak jsem uvěřil? Budu o tom tedy vyprávět. Takovému vyprávění říkají křesťané svědectví, takže zde je příběh mého života:
Narodil jsem se rodičům, kteří byli oba žurnalisty a aktivními členy komunistické strany. Můj otec byl dokonce voják z povolání, politruk působící mezi československými vojenskými sbory, které byly vyslány jako součást mírových vojsk OSN do Koreje a šéfredaktor vojenského periodika. Patřili k opravdové komunistické elitě (vila na Hřebenkách, k dispozici auto, domácnost někdy v roce 1955 vybavená vším tehdejším myslitelným komfortem, včetně televize, rádia s gramofonem, pračky, lednice a vysavače – domácí pomocnice byla také samozřejmostí, jen se jí tehdy neříkalo služka)... Někdy si říkám, jestli by můj otec spáchal sebevraždu, kdyby věděl, že mne s mojí maminkou právě před několika týdny počali. Moje máma se po zprávě o smrti otce psychicky zhroutila a strávila několik měsíců v blázinci. Pak se z toho nějak dostala, ale vzpomínala na těch pár let svého manželství jako na dobu vrcholného štěstí ve svém životě, štěstí, které se již nikdy nevrátilo. Pracovala v rozhlase ve zpravodajství na docela odpovědné funkci a své práci do značné míry podřídila rodinný život – svěřovala mou starší sestru a mne do péče „tety Fanynky“ – paní na hlídání. Na své dětství a dospívání vzpomínám jako na nepříliš šťastné období – byl jsem neprůbojné dítě, navíc postižený silnou koktavostí, takže jsem byl hodně zamindrákovaný a bez sebevědomí. Maminka žila v divokém vztahu s jistým fotografem a výtvarníkem, který, jak jsem později pochopil, tohoto vztahu zneužíval, a nechával se od ní vydržovat. Na oplátku ji přivedl k alkoholizmu a tabakizmu, což bylo pro rodinu, závislou pouze na jejích příjmech dost zničující – doma jsme často měli k jídlu jen chleba a hořčici, ale na pivo a cigarety se peníze vždycky našly. Vztah s bohémským umělcem, plný výstupů, opileckých hádek a jeho uražených odchodů k mamince na Žižkov dospěl ke svému konci, když se máma dozvěděla, že její přítel má paralelní vztah (a dvě děti) s jinou ženou. Maminka se stala ještě více závislá na alkoholu, začala ho míchat s prášky, a nakonec nám nezbylo, než jí přinutit, aby začala protialkoholní léčbu. Poté s pitím opravdu přestala, ale silné kouření způsobilo, že předčasně zemřela na rakovinu (ve věku 53 let).
To už jsem absolvoval střední (SUPŠ) a vysokou školu (4 ročníky FA ČVUT a další 3 na škole architektury AVU), oženil se, a byl zrovna na vojně. Na vysoké škole jsem měl několik vynikajících přátel (málem bych se zapomněl zmínit, že přijetí na fakultu architektury mi tak zdvihlo sebevědomí, že jsem – aniž bych o to nějak vědomě usiloval – spontánně přestal koktat), mezi nimi skvělého znalce historie Tomáše, který byl již jako student VŠ pokládán ze jednoho z nejlepších odborníků na raně středověkou architekturu. Tomáš se vždy vyznačoval velmi pronikavým intelektem, ale i břitkým humorem a inklinací k dekadentnímu umění, a nebál se ani dávat najevo své náboženské cítění, ale nikdy o svém křesťanském smýšlení nemluvil. Pak se to najednou změnilo. Temné struny jeho povahy zmizely a začal nás zvát na různé křesťanské programy, hlavně do „mládeže“ ve sboru v Kobylisích. To bylo v době, kdy už jsme měli před svatbou, a na některé programy, kam nás zval, jsme zašli.
Byl jsem tehdy člověk s dost podobnými názory, jako kdokoli z dnešní mladé generace. Zajímal jsem se o ekologii (tehdy byly hodně diskutované „Meze růstu“ - šířily se ale tajně - „samizdatem“), byl znechucený politickou situací, ale na osobní rovině vlastně spokojený – prožíval jsem velmi příjemné životní období. Když jsme poprvé navštívili ty programy mladých křesťanů, hned mě něco na nich zarazilo. Jako většina lidí jsem pokládal Bibli za mýtus, připadalo mi, že historky v ní zapsané (které mě nikdy v životě nezajímaly a tak jsem o nich neměl ponětí) mají pro ně úplně jiný význam. Mluvili o těch biblických postavách ne jako o pohádkových bytostech, ale přemýšleli o tom, co dělali, jak reagovali na situace, ve kterých se ocitli – a mimoděk mne přitom zahanbovali svou hlubokou znalostí Bible a jejího dobového pozadí. Začínal jsem si uvědomovat, že jsou schopni o spoustě věcí uvažovat velmi nezávisle a originálně, nespokojují se povrchními soudy. Přestože někteří z nich byli třeba jen vyučení zahradníci, měli jakousi zvláštní vnitřní hloubku... která mi chyběla. Můj příznivý dojem z první návštěvy mládeže byl ale téměř smazán snahou nějakého mladého horlivce nás na odchodu ze sboru přimět k vyznání víry v Krista.
Na nějakou dobu jsme do sboru téměř přestali chodit, ale Tomáš jako můj důvěrný přítel mi byl za svědka na naší svatbě. Brzy poté se nám narodil Vojtíšek, úspěšně jsem dokončil studia diplomním projektem a státnicemi, a narukoval na vojnu. To byla pro mou ženu doba velikého trápení, já jsem prožil nesmírný smutek, když jsem se dozvěděl (při nástupu do služby „dozorčího v autoparku“) o smrti své maminky. Cítil jsem nesmírnou prázdnotu a lítost – také proto, že jsem věděl, že odcházela z tohoto světa zcela rezignovaná, opuštěná, sama v nemocnici a bez jakékoli naděje...
Vrátil jsem se po roce z vojny a byli jsme šťastní – měli jsme vlastní byt (to bylo za komunistů terno) a svou malou domácnost, narodila se nám Barunka, a vše vypadalo skvěle. Náš přítel Tomáš nás stále navštěvoval, četli jsme spolu Bibli a diskutovali o tom, co čteme. Také se za nás modlil. Jednou večer přišel s tím, že chtěl sice jít na jakousi evangelizaci u baptistů, ale něco ho táhlo k nám. Začal nám tehdy číst pasáž z proroka Izajáše, 53. kapitolu, na kterou už nikdy nezapomenu:
„Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova? Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu. Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel , ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti. Ale Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu. Spatří potomstvo, bude dlouho živ a zdárně vykoná vůli Hospodinovu. Zbaven svého trápení spatří světlo , nasytí se tím, co zakusil. „Můj spravedlivý služebník získá spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme. Proto mu dám podíl mezi mnohými a s četnými bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky.“ On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných.“
Najednou mi to došlo. To byly moje nevěrnosti a nepravosti, které nesl. To kvůli mně musel zemřít. Byl to večer, kdy se nás – mé ženy i mně - Duch svatý hluboce dotkl a Tomáš nás bez jakéhokoli nucení, nebo přemlouvání, vedl v modlitbě pokání a přijetí Ježíše Krista jako našeho Pána a Spasitele. Začali jsme pravidelně chodit do sboru, který navštěvoval, a za několik týdnů poté jsme byli pokřtěni, vyznali veřejně svou víru v Ježíše Krista – a tak „přešli ze smrti do života“ a připojili se k tělu Kristovu. Za několik měsíců poté, na nezapomenutelné dovolené v Jeseníkách, jsem prožil své osobní Letnice a přijal dary Ducha svatého....
(co se dělo potom – snad někdy příště)
