Proč je na světě hlad: Mýty a skutečnost

Můj přítel Martin Voráč napsal zajímavou úvahu na závažné téma, kterou s jeho dovolením přetiskuji. Píše v ní: Naše mysli jsou stále znovu a znovu, po léta, masírovány a indoktrinovány myšlenkami, že příčiny hladu mají kořeny v přelidnění, přírodních katastrofách a v nedostatku potravin. Ano, to jsou nejčastější, a jim podobné, odpovědi na otázku, proč je na světě hlad.  Jsou však většinou nepravdivé! Pojďme se na ně podívat podrobněji:

1. mýtus: Hlad je důsledkem přelidnění. 

„Proč mají lidé v Indii a v mnoha dalších afrických a asijských zemích tolik dětí? Copak nevědí nic o kontrole porodnosti? Musíme je poučit, rozdávat ve velkém kondomy, případně sterilizovat ženy… jen tak jim můžeme pomoci.“ (pozn.: tak např. smýšlí OSN a různí „dobrodinci“ jako Bill Gates) Tyto otázky a odpovědi jsou však jen následkem naší neinformovanosti, necitlivosti a předsudků. 

Skutečnost je taková,  že lidé v chudých, tzv. rozvojových zemích, musí mít pět a více dětí, pokud chtějí přežít. Více členů rodiny zastane více práce a znamená i zajištění rodičů ve stáří, případně jiných členů rodiny v jejich nemohoucnosti, např. po úrazu. Musíme mít na paměti, že v těchto zemích neexistuje sociální, důchodový ani zdravotní systém! Děti jsou tak jedinou nadějí rodin pro budoucnost. Šestileté dítě je zde již schopno se samo uživit a starší děti se mohou postarat i o ty členy rodiny, kteří jsou nemocní nebo jinak postižení. Jediné dítě na západě spotřebuje více potravin než stačí k životu mnohačetné rodině v tzv. rozvojové zemi. Navíc toto západní dítě způsobuje svou spotřebou asi padesátinásobné znečištění přírody, než jeho chudý protějšek(!)

Dalším důkazem je fakt, že hustota osídlení nemá žádnou souvislost s výskytem hladomorů. Indie má dvakrát více  zemědělské půdy na obyvatele než Čína, přesto jsou hladomory  v Indii mnohem častější. Stejné je to např. u Jižní Korei nebo Taiwanu v porovnání s Bangladéší, která má dvojnásobek zemědělské půdy na obyvatele a lidé tam trpí hlady pravidelně. Můžeme vzpomenout strádající Honduras a slušnou životní úroveň v Kostarice. A nelze nesrovnat prosperitu Nizozemí, kde je velmi vysoká hustota obyvatelstva a zemědělská půda je zde spíše vzácností. 

Přelidnění  naší planety nám skutečně  nehrozí! Pokud bychom nechali všechny obyvatele naší krásné planety nastoupit do vojenského tvaru, všichni se vejdou na území velké zhruba jako Praha, tj. čtverec o straně 40 km… Pravdou je, že populační  růst a extrémní chudoba jsou dva důsledky stejného problému. Populační růst je způsob, jak se s hrozbou hladomoru vyrovnat – nikoli naopak.   

2. mýtus: Může za to příroda 

Sledujeme-li masmédia, tak to, co vidíme a slyšíme, co je nám předkládáno a jak je to komentováno nás svádí k dojmu, že přírodní katastrofy jako zemětřesení, sucha, povodně apod. jsou příčinou hladomorů. Ano, jistá souvislost tu pochopitelně je. Ale musíme si položit otázku, třeba: „Proč nedochází k hladomorům, když velké zemětřesení postihne Kalifornii nebo rozsáhlé povodně zničí domovy a celou úrodu ve Francii nebo na Moravě?" 

Vidíme, že v případě přírodních katastrof nerozhoduje příroda ale jednání lidí: K hladomorům dochází, když bohaté státy, skupiny či jednotlivci začnou shromažďovat a zadržovat potraviny (léky, potřeby k životu,…) pro sebe, spekulanti uměle mnohonásobně zvyšují ceny a vládnoucí vrstva hluboko pod cenou vykupuje půdu od chudých rolníků.  

3. mýtus: Na zemi není  dost jídla pro všechny 

I tomu mnoho lidí věří a propaganda mnohých národních vlád a mezinárodních organizací tuto hloupost záměrně šíří a podporuje. Na světě je však potravin veliký přebytek. Jen samotných obilovin se produkuje tolik, že na každou osobu připadá 3 600 kalorií na den! To by bylo tlustých lidí…! A to se lidé ještě živí masem ryb, ptáků a savců, ovocem a zeleninou. K zamyšlení je, že Indie patří mezi největší exportéry potravin s obrovským přebytkem pšenice a rýže. Přesto se odhaduje, že 300 milionů Indů hladoví. Naše planeta je dokonce schopna vyprodukovat mnohonásobně více potravin, které by stačily k uživení mnoha desítek miliard lidí. Někteří badatelé mají za to, že efektivní rybolov v africkém jezeře Tanganika by dlouhodobě uživil všechny obyvatele Afriky, kteří by už jiný zdroj potravin nepotřebovali. Nebo stát  Súdán. Má dostatek kvalitní orné půdy, jejíž využitím by bylo možno uživit celou Afriku. Přesto právě v Súdánu jsou hladomory na programu dne a každou minutu tam lidé umírají hlady. Dalším příkladem nevyužitého potenciálu orné půdy nám může být blízká Ukrajina, dříve nazývaná obilnicí Evropy. 

Kde je tedy problém? Ačkoli je na potravin dostatek, chudí světa k nim buď nemají přístup nebo nemají dostatek prostředků, aby si je vypěstovali nebo koupili. Proč je tedy ve světě hlad? 

Není pochyb, že  za to mohou lidé a jejich sobectví, strach, lenost, bezbožné zvyky a „kultury“. V největší míře za výše uvedené problémové skutečnosti mohou náboženství, která nejsou založena na lásce k bližnímu. Většina hinduistů má za to, že lidské utrpení je důsledkem špatného života (i minulých životů) trpících a proto jim není třeba pomáhat. Muslimové jsou většinou ochotni pomoci pouze muslimům. I další náboženství, která se obracejí k jiným bohům než k Bohu, který je láska, nepřikládají pomoci bližnímu velký význam, nebo nedefinují bližního jako člověka potřebujícího pomoc. (různé „–ismy“ jsou ve své podstatě také náboženstvími) 

Praktické,  živé a žité křesťanství  je řešením: Všude tam, kde je, nebo v minulosti byla živá křesťanská víra, tam vidíme prosperitu. Biblická moudrost nás na mnoha místech Bible učí o principech setí a sklizně, o dávání a rozsévání. „Co člověk, zaseje, to sklidí. Co naopak nezaseje, to sklidit nemůže.“ Motivem a hnacím motorem je zde pouze a hlavně Boží láska k bližnímu, k člověku. Co je mimo to, byť by se i za křesťanské vydávalo, křesťanské není, ale pochází z tábora Božího nepřítele. Ano, je to ďábelské. A Ďábel přišel, aby kradl, zabíjel a ničil. Ježíš Kristus přišel, abychom měli život v hojnosti. Zamysleme se jen nad prosperitou národů. Tam, kde bylo protestantské probuzení, kde došlo k nějaké konkrétní, život dávající a zlo ukončující, duchovní obnově, reformaci, tam, přes všechny chyby a lidské nedokonalosti a selhávání jednotlivců i skupin jsme v těchto národech svědky toho, že se naplňuje Boží Slovo, zapsané v Exodu 20. kapitole: „…stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mne nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mne milují a má přikázání zachovávají.“ 

A tak je na nás, tak je na tobě, vážený čtenáři, jestli se zúčastníme jediného efektivního způsobu boje proti hladu. Jak? Vezmi jídlo a evangelium a jdi k hladovějícím národům. 

Martin Voráč, zpracováno dle zahraničních pramenů:

Dr. Lester Sumrall: „Temná  jáma světového hladu a křesťanské řešení“

F. M. Lappe a J. Collins: „Světový  hlad: 12 mýtů“

Moje poznámka – ačkoli se zcela ztotožňuji s výkladem příčin chudoby a hladomorů, jsem hluboce přesvědčen, že předkládané řešení, tj. dovoz potravin (produkovaných "bohatým Severem") hladovějícím národům Jihu, je nesprávné a neefektivní, protože neřeší příčinu problému, ale pouze jeho důsledky. Má význam jen jako krátkodobá pomoc. Je mnohem více třeba hledat způsoby, jak podpořit produkci kvalitních potravin a dalších výrobků v zemích, kterých se to týká, a především, umožnit těmto producentům přístup na trhy v bohatých zemích (je známo, že produkce potravin v zemích EU, USA, Japonsku, atd., je nesmírně dotována, takže dovoz potravin třeba z Afriky naráží na nemožnost uplatnit odbyt potravin a dalších produktů v těchto bohatých zemích). Zde vidím hlavní příčinu tohoto problému, tj. v absenci mezinárodní solidarity. Je nezbytné mnohem více podporovat také např. Fair trade, systém mikropůjček, a především podporovat růst vzdělanosti (včetně působení Kristova evangelia) v chudých zemích. Zde je klíč ke změně. Je třeba si uvědomit, že „bohatý Sever“ by měl mít zájem podporovat růst prosperity „chudého Jihu“ - když už z žádných jiných důvodů, pak alespoň z těch zcela sobeckých – bude-li růst ekonomika chudých zemí, nebudou jejich obyvatelé v takových zástupech emigrovat do bohatých zemí, v nichž už nyní způsobují jen obtížně řešitelné problémy, vzhledem k jejich absenci vzdělání a malé schopnosti a ochotě přizpůsobit se kultuře hostitelských zemí.

M. Pinc