Náměstkyně pražského primátora paní Kousalíková rozproudila na svém blogu diskuzi, zda je „lepší, když bude žít dítě s matkou, byť v nevyhovujících životních podmínkách, nebo v hmotně příjemném prostředí dětského zařízení, ale bez matky?“ Co mě na této otázce zarazilo, je skutečnost, že jaksi samozřejmě se předpokládá, že pro dítě bezdomovkyně neexistuje jiná alternativa. Nejsem žádný odborník v oblasti sociální péče, ale jako architekt jsem se docela dost této oblasti věnoval, a tak mám určité povědomí o alternativních možnostech, jak situaci řešit, aniž by dítě muselo být umístěno ve státním (či soukromém) ústavu. Jednou z možností je např. azylový dům pro matky s dětmi. Další např. umístění dítěte do pěstounské rodiny. Nevím, proč u nás se stále jako jediná alternativa prosazuje neosobní instituce dětského domova či kojeneckého ústavu.
Systém dětských domovů byl rozvinut komunistickým režimem v 50. letech, kdy převládl názor, že stát se o děti bez domova postará nejlépe, protože jim zajistí určitý standard toho, co se v tehdejší době pokládalo za nejdůležitější – hygieny, stravy a dalšího hmotného zajištění. Zároveň tyto ústavy sloužily jako zařízení, kam byly zhusta umisťovány děti „ideologických nepřátel“ (zavřených v kriminálech), aby mohly být převychovány v budovatele socializmu. Všeobecně se ale mínilo, že i dětem, které mají rodiče, se nejlépe vede v předškolních zařízeních typu týdenních jeslí a mateřských školek. Teprve film Děti bez lásky (1963) alarmujícím způsobem analyzoval příčiny deprivačního syndromu malých dětí: Všechny tyto děti vyrůstaly v týdenních jeslích a podobných ústavech. Režisér se dotkl jednoho z tehdejších tabu. V zájmu státu bylo totiž převzít všechnu péči o dítě, aby jeho matka mohla nastoupit co nejdříve do práce. Film byl proto nejprve zakázán Svazem žen, později však vyvolal širokou diskusi, která nakonec vedla k prodloužení mateřské dovolené a zákazu noční práce žen.
Na tento film svým způsobem před několika lety navázal dokument „Děti bez lásky...i s láskou“, který ukazuje absurdní systém v dnešních kojeneckých ústavech, kde jsou děti drženy zbytečně dlouho kvůli nesmírně zdlouhavým soudním procedurám, které znemožňují rychlou adopci a pěstounskou péči v nejcitlivějším věku dětí a způsobují tak jejich nevratné citové strádání.
Málokdo ale ví, že existovala krátká doba, kdy alespoň některé dětské domovy v naší zemi znamenaly opravdu záchranu dětí před téměř jistou smrtí. To ale byly skutečné domovy plné lásky a hlubokého soucítění s nevinně trpícími dětmi. Ano, mám na mysli Přemysla Pittra a jeho „Akci zámky“. Pamětnice této doby vzpomíná: „Když se blížil konec 2. světové války uvažoval Přemysl Pitter, jak pomoci dětem, vracejícím se z koncentračních táborů. V květnu 1945 si vyžádal od revolučního Národního výboru čtyři zkonfiskované zámky v jílovském okrese (Štiřín, Olešovice, Lojovice a Kamenice) a se svými přáteli z nich zřídil zotavovny pro děti, pro které si jezdil do Terezína, nebo které se z jiných táborů vracely. Posléze v těchto zámcích umístil děti německé, které velice strádaly v internačních táborech českých. Byla jsem jedním z mnoha dětí, které (před válkou) prošly jeho láskyplnou výchovnou péčí v Milíčově domě. V porevolučních dnech v roce 1945 jsem jako mladá dívka přijala jeho výzvu pomoci dětem z koncentračních táborů. Po tři měsíce jsem pak ošetřovala s doktorem Voglem židovské a později německé děti v lékařském domě v Olešovicích. V roce 1946 mě strýček Přemysl přizval k výchovné činnosti v Milíčově domě, kde jsem setrvala 5 let, až do nuceného odchodu všech výchovných pracovníků v březnu 1951. Bylo to nejkrásnější období v mém životě...“ O tom, co se tehdy dělo, napsala dojemnou knihu též Olga Fierzová (Dětské osudy).
Vrátím-li se k problematice automatického umisťování dětí do kojeneckých ústavů a dětských domovů, namísto všude ve světě převažující pěstounské péče či adopce, musím říci, že střídavě nechápu, proč nás stát tak tvrdošíjně lpí na tomto naprosto neefektivním a marnotratném způsobu péče o děti, střídavě vidím rudě a, řečeno obrazně „otevírá se mi kudla v kapse“, když si uvědomím, jak neblahé důsledky má uplatňování tohoto systému pro ty, koho se to týká nejvíce – samy děti.
Nejprve několik čísel (vytáhl jsem je z nějaké parlamentní interpelace z doby před několika lety): Náklady na děti v dětských domovech, jsou zhruba 230 tisíc korun na jedno dítě, počet dětí 4869, počet zařízení 150. Dětský domov se školou 337 tisíc, počet dětí v těchto zařízeních 815, počet zařízení 29. Ve výchovném ústavu náklady 350 tisíc korun, počet děti 1400, počet zařízení 34. Diagnostický ústav mládeže 495 tisíc korun, počet dětí 537, počet zařízení 14. Diagnostický ústav jiného typu, DDU, 489 tisíc korun. Zde se jedná o počty dětí zahrnuté i v rámci diagnostického ústavu mládeže. Pokud se týká kojeneckých ústavů, průměrné náklady na jedno díte jsou 285 tisic korun a počet dětí v kojeneckých ústavech 1565. Když to sečtete, je to počet dětí, který přesahuje 8 tisic. Celkové náklady na tyto ústavy jsou tedy zaokrouhleně 2.6 miliardy korun ročně.
Jaké částky oproti tomu vynakládá stát při pěstounské péči?: K 1.1.2008 činí odměna pěstouna za jedno dítě svěřené do pěstounské péče 3.126 Kč měsíčně, dále jsou vypláceny jednorázové příspěvky 8 – 10.000 Kč ročně v závislosti na věku dítěte + příspěvek na zakoupení dopravního prostředku (ale jen tehdy, když se pěstouni starají alespoň o 4 děti). Celkem se tedy jedná o ca 45 tisíc korun ročně na dítě, tj. přibližně jen 1/8 částky, kterou vyplácí náš stát na dítě v ústavu. Přestože všichni vědí, že ústavní péče vůbec nemůže nahradit péči o děti v rodině – ať už pěstounské, či rodině, která si dítě adoptovala, přestože stát by výrazně ušetřil, kdyby změnil toto „paradigma“ a jednoznačně preferoval pěstounství, přesto stále většina dětí, o které se biologičtí rodiče nechtějí, nebo nemohou starat, skončí v ústavech.
Když ponechám stranou tvrzení bývalého ministra vnitra Langera, že zhruba 50% chovanců dětských domovů skončí v kriminálech, protože nejsou schopni se zapojit do normálního života (s tímto tvrzením polemizovali někteří ředitelé dětských domovů resp. diagnostických ústavů), nelze popřít, že děti z dětských domovů opravdu nejsou a nemohou být připraveni na normální život. Jejich veliký deficit začíná už v tom, že jejich život v ústavech je zcela „proorganizovaný“ - vše, veškerý režim během dne mají nalinkovaný, takže je pro ně nesmírný problém se „postavit na vlastní nohy“, přijmout vlastní odpovědnost za svůj život ve chvíli, kdy dosáhnou plnoletosti a opustí svůj ústav. Vím, že v tomto směru začínají pomáhat všelijaké ty podniky „na půl cesty“ či jiné organizace snažící se připravit děti v ústavech na normální život. Přesto mi připadá tato situace absurdní a nedůstojná. Jsem naprosto znechucen z toho, jak jsou promarněny šance mnoha nevinných dětí prožít šťastný život už v zárodku vinou tuposti státních byrokratů, hlouposti politiků škromachovského ražení a lobby šéfů těchto ústavů...
