Pro rodiny toho vláda moc nedělá

Pod tímto titulkem uveřejnily čtvrteční (6.1.2010) Hospodářské noviny rozhovor s Alexandrou Jachanovou ze společnosti Gender Studies. Co podle této dámy nejvíc pálí dnešní rodiny? Prý to je nedostatek školek a jeslí, nedostatek flexibilních pracovních úvazků a diskriminace žen vracejících se po rodičovské dovolené na trhu práce. Pokud Hospodářské noviny chtěly získat pokud možno objektivní názor a seriozní hodnocení situace rodin v naší společnosti, stěží si mohly zvolit nevhodnějšího partnera pro rozhovor. Jak plyne ze samotného názvu Gender Studies a především toho, na co se tato společnost zaměřuje (stačí se mrknout na jejich webové stránky), je už od samého počátku zřejmé. že tomuto dogmaticky feministickému hnízdu neomarxistek nejde o nic jiného, než o likvidaci tradiční rodiny.

Jen se letmo dotknu toho, proč nemohu přijmout argumentaci p. Jachanové:

– k nedostatku školek: pokud nějaký takový nedostatek vznikl, jeho řešení (výstavba nových) je plně v kompetenci měst a obcí a nikoli vlády – v našich městech bylo donedávna školek dost a dost, vzhledem k silným populacím za socializmu. Bohužel, mnohé z nich města a obce v uplynulých letech rozprodala většinou soukromým subjektům, nebo v nich provozuje jiné aktivity a teď čelí jejich deficitu. V každém případě je jejich nedostatek záležitost místní samosprávy.

- k otázce jeslí: na základě dlouholetých studií dětských psychologů (u nás jsou na tomto poli zásadní výzkumy a publikace např. světově proslulého Mudr. Matějčka) bylo jednoznačně zjištěno a vědecky prokázáno, že děti do 3 let v kolektivních zařízeních nesmírně citově strádají a jejich zdravý duševní vývoj je touto formou nemateřské péče zásadně ohrožen. Pokud to je jen trochu možné, děti do 3 let by měly zůstávat v mateřské péči. Nejlepší alternativou pak je rodičovská výpomoc – když se matka, starající o své dítě, za úplatu stará o 2-3 další – tak se např. u svobodných matek vyřeší jejich finanční tíseň.

- otázka nedostatku flexibilních pracovních úvazků by měla být směřována spíše na adresu soukromých firem – domnívám se, je to dáno spíše jejich konzervatizmem v tomto ohledu – nicméně znám ze svého okolí mnoho příkladů, kdy zaměstnavatel byl ochoten flexibilní pracovní úvazek svému zaměstnanci poskytnout. A pokud se týká návratu žen do práce po rodičovské „dovolené“? To mi připadá jako úplný nesmysl. Copak není ženám ze zákona zajištěna?

Vraťme se ale k otázce postavení rodin v naší společnosti. Podle mého názoru nátlakové feministické myšlenkové žumpy typu Gender Studií jsou největšími škůdci rodin svými nesmyslnými požadavky na to, aby postavení žen bylo zcela symetrické k postavení mužů. Jak plyne ze samotné biologické podstaty věci, z faktu, že člověk je stvořen jako muž a žena - jejich úlohy ve společnosti i v rodinách jsou odlišné, specifické. To, o co jde je, aby se muž a žena komplementárně doplňovali a vzájemně podporovali, nikoli aby byli stavěni proti sobě v jakési „válce pohlaví“ – jak tuto otázku často podávají feministky. Mateřství a výchova dětí po narození jsou jednou z největších výzev v životě žen – a jsou v této úloze zcela nezastupitelné. Předat dětem např. schopnost milovat, vstupovat do sociálních interakcí, je do značné míry úloha žen – vzhledem k tomu, že základní charakterové rysy člověka se formují do 3-4 let. Je naopak prokázáno, že dítěti hrozí těžká deprivace a poškození jeho charakteru např. zvýšenou agresivitou, pokud nemá láskyplnou péči, kterou mu může poskytnout pouze vlastní rodič, a v první řadě matka). Je tedy velmi žádoucí, aby naší společností byla tato možnost matek pečovat o děti v prvních létech jejich života zaručena.

Co stále velmi pokulhává v našem milieu, v prostředí naší společnosti, je celkově přátelský a vstřícný pohled na děti ve veřejném prostoru – něco, s čím se člověk zcela samozřejmě setkává v zemích na západ od našich hranic. Na děti se u nás ve veřejnosti stále pohlíží jako na narušitele klidu či obtíž a břemeno. Jsem přesvědčen, že děti do veřejného prostoru patří – stejně jako lidé fyzicky, či mentálně postižení, senioři apod. Obávám se, že jsme v tomto směru stále ještě určitým způsobem "mentálně postiženi" tím, že za socializmu byly všechny tyto „odlišné“ skupiny umisťovány do nějakých státních ústavů a zařízení a separovány od běžné společnosti. Totéž se týká otázky stále ještě převažujícího umisťování dětí do dětských domovů a podobných zařízení, místo aby se – tak jako ve všech civilizovaných zemích - podporovala jejich adopce a pěstounská péče. Dětské domovy by se měly z velké části zrušit a ponechat jen ty, které budou sloužit jen pro skutečně narušenou mládež.

Rodina a péče o děti obecně by podle mého názoru měla na vládní úrovni zahrnovat pohled, o kterém se dosud přemýšlelo jen teoreticky (ale je zahrnut např. v pro-rodinném programu KDU-ČSL). Lze ji totiž pojmout jako investici do budoucnosti. Z ekonomického hlediska jsou děti tou nejlepší dlouhodobou investicí – tak byly vždy vnímány i v tradiční společnosti. Tím nemyslím to, že se stanou „zdrojem sociálních dávek pro početnou a jinak si nevydělávající komunitu“. Pro rodinu jsou děti investicí, protože zajišťují budoucí příjmy rodiny. Současný přístup státu dosud nepočítá s rodinou jako s rovnoprávným ekonomickým subjektem. Rodiny s dětmi mají „dodat na trh“ potřebnou pracovní sílu a vychovat lidský kapitál. Ale nikdo se nezabývá tím, jaké náklady rodina vlastně má, stát je daňově vůbec nezohledňuje. Současná daňová sleva na dítě je nízká, nákladům neodpovídá, a přesto je chápána jako forma „zvýhodnění rodin“.

Pro společnost tyto děti znamenají investici do růstu domácí ekonomiky,  pro náš stát znamenají investici do budoucích příjmů sociálního a důchodového systému a do daňových výnosů státu. Vzhledem k demografickému vývoji naší společnosti je možno říci, že dnes už je tak jako tak skoro pozdě – ale otázka fatálního nedostatku mladších věkových skupin a praktického vymírání našeho národa bude v příštích desetiletích stále naléhavějším společenským problémem, který může vyústit až v mezigenerační válku. Pokud se nezmění tento trend pak nastane pokles budoucích příjmů státního rozpočtu o cca 29,3 miliardy Kč na dani z příjmu fyzických osob a 55,8 miliardy Kč na odvodech do systému důchodového zabezpečení ročně (dle expertizy KDU-ČSL). To nepočítáme ztráty na spotřebních daních a zdravotním pojištění. Tato neúprosná čísla odhalují opravdové příčiny našich dnešních i budoucích problémů. Ekonomové tomu říkají tikající bomba. Mají pravdu, tahle bomba, pokud ji necháme vybuchnout bude mít mnohem vážnější důsledky pro naši ekonomiku, než má dnešní ekonomická krize.

Doplnění:

Jaký je tedy můj závěr ohledně státní rodinné politiky? Když pominu hlouposti dámy z Gender Studií, které jsem komentoval výše: Moje zkušenost jako otce velké rodiny je taková, že náš stát dlouhodobě dělá velice málo pro normální a funkční rodiny (zvláště pro ty velké), z nichž přicházejí nové generace, které mu v budoucnosti přinesou ekonomický přínos. Tradičně ovšem podporoval ty skupiny, které chronicky zneužívají sociálních dávek a jejichž děti byly často umisťovány do státních zařízení, kde znamenají jen další zátěž pro stát. Na tomto přístupu se v podstatě stále nic nezměnilo, s jediným rozdílem – nová vládní politika „utahování opasků“ dopadá na běžné a příjmově podprůměrné rodiny často s drtivou vahou, aniž by vláda např. daňově funkční rodiny skutečně zvýhodnila. A taková politika je velmi špatná, nesystémová a krátkozraká.