Podíval jsem se na část debaty pod článkem redaktora Idnes se zkratkou „ash“, který v den 65. výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi Rudou armádou pokládal za vhodné publikovat článek s názvem „Holokaust si přivlastnili Židé, cituje italský web polského kněze“. Pod tímto textem je (v době psaní tohoto článku) 752 komentářů, jejíž charakter je – jak už to je v naší zemi zvykem u anonymních přispěvovatelů – často možno označit za slovní průjem.
Židé byli jako národ prakticky od konce 4. století po Kristu předmětem většího, či menšího pronásledování křesťanů, jež vyvrcholilo snahou nacistů tento národ vyhladit z povrchu zemského. Zabránila tomu jen jejich porážka v 2. světové válce. Pro jejich utrpení jim bylo přiznáno OSN právo návratu do jejich prastaré vlasti, Izraele. Toto rozhodnutí narazilo na vášnivý odpor arabského obyvatelstva Palestiny a okolních států (jež v zásadě rovněž vznikly jako samostatné státy až po 2. světové válce). Vznik i další existence státu Izrael je jim neustále trnem v oku, nikdy se s touto skutečností nesmířili a v několika neúspěšných válečných taženích se pokoušeli „zahnat Židy do moře“. Některé okolní státy již opustily státní doktrínu zničení státu Izrael, jiné (např. Írán) tento postoj k Izraeli stále zastávají.
Jako křesťan cítím lítost a spoluvinu za chování svých předchůdců a Kristových vyznavačů v minulosti. Je mi také líto, jak mizernou historickou paměť dávají najevo všichni, kteří pokračují v hanobení Židů, zlehčování jejich utrpení a naprosto nechápu návrat ke xenofóbní rétorice, jež v době mezi 1. a 2. světovou válkou nakonec vedla k tragédii židovského národa.
Člověka až zaráží, jak zavilá bývá nenávist vůči tomuto národu. Nelze ji vysvětlit racionálními důvody. Nacisté např. důsledně likvidovali všechny příslušníky této komunity, včetně těch, kteří byli zcela asimilováni mezi Němci, ty, kdo přijali křesťanství, i ty, kdo se odvrátili od rituálních zvyklostí svého národa a víry (třeba obřízky).
Když se podíváme na historii pronásledování Židů křesťany, vidíme, že to nebyli oni, kdo se nějak proviňovali proti principům své víry – byla jim vyčítána jejich „jinakost“, která ovšem znamenala pouze to, že se drželi víry svých předků. Naopak křesťané, včetně svých náboženských vůdců, úplně zapomněli na slova Ježíše o lásce ke svým bližním a apoštola Pavla, který připomínal, že Židé přesto, že nepřijali Krista, zůstávají dědici Božích zaslíbení.
Když myslím na ty, kteří přejí Židům zlé, maně mne napadají slova izraelské hymny, jež jsou převzata z Numeri 25:
5Jak skvělé jsou tvé stany, Jákobe, tvé příbytky, Izraeli!
6Rozprostírají se jako úvaly, jako zahrady nad řekou, jako vonné stromoví vysázené Hospodinem, jako cedry při vodách.
7Z jeho věder se řinou vody, jeho símě je hojně zavlažováno, jeho král bude vyvýšen nad Agaga, jeho království bude povzneseno.
8Bůh, který ho vyvedl z Egypta, je mu jako rohy jednorožců. Zhltne pronárody, své protivníky, rozhryže jim kosti, protkne je svými šípy.
9Stočil se a lehl jako lev, jak lvice. Donutí ho někdo, aby povstal? Kdo ti bude žehnat, buď požehnán, kdo tě bude proklínat, buď proklet.“
Málokdo ví, že podle Bible to nejsou slova Izraelského vladaře, nebo kněze, ale slova pohanského věštce Bileáma, kterého najal moábský král Balák, aby Izrael proklel. Bůh ale zbránil Bileámovi, aby pronášel slova prokletí, místo toho mu vložil do úst slova požehnání. Poté, co pronesl několikeré požehnání Izraeli, místo kleteb, se Balák na Bileáma rozhněval. Příběh pokračuje takto:
Bileám odvětil Balákovi: „Což jsem neříkal už tvým poslům, které jsi ke mně poslal: I kdyby mi Balák dal svůj dům plný stříbra a zlata, nemohl bych přestoupit Hospodinův rozkaz a učinit z vlastní vůle něco dobrého nebo zlého. Budu mluvit, co řekne Hospodin! A teď tedy jdu ke svému lidu. Ale ještě ti sdělím, co tento lid v budoucnu učiní tvému lidu.“
I pronesl svou průpověď: „Výrok Bileáma, syna Beórova, výrok muže jasnozřivého, výrok toho, jenž slyší řeč Boží, jenž má poznání od Nejvyššího, jenž mívá vidění od Všemocného; když upadá do vytržení , má odkryté oči. Vidím jej, ne však přítomného, hledím na něj, ne však zblízka. Vyjde hvězda z Jákoba, povstane žezlo z Izraele. Protkne spánky Moába, témě všech Šétovců. Bude podroben i Edóm, podroben bude Seír , Jákobovi nepřátelé. Izrael si povede zdatně. Panovat bude ten, jenž vzejde z Jákoba, a zahubí toho, kdo vyvázne z města.“ Když uviděl Amáleka, pronesl svou průpověď: „Amálek je prvotina pronárodů, ale skončí v záhubě.“ Když uviděl Kénijce, pronesl svou průpověď: „Tvé sídlo je mohutné, tvé hnízdo leží na skalisku, stejně však přijde vniveč, Kajine, jen co tě Ašúr odvede do zajetí!“ Pak pronesl svou průpověď: „Běda! Kdo zůstane naživu, až to Bůh vykoná?
Všechny tyto Bileámovy předpovědi o zániku národů, které škodily Izraeli, se do puntíku vyplnily....
Podobně, jako za snahou moábského krále Baláka, i za jakoukoli jinou, často iracionální nenávisti vůči Izraeli a Židům je nutno vidět prastarý duchovní zápas – boj mezi Bohem, a jeho protivníkem ďáblem. Týká se to tedy i křesťanů – právě na jejich postoji k Židům v historii i současnosti lze vidět, nakolik jsou v souladu s Božími záměry i nakolik se od nich odchýlili. Nemám samozřejmě na mysli nekritický obdiv (tak, jak byl typický pro socialistické Československo, v němž vše, co přicházelo ze Sovětského svazu, bylo velebeno jako náš vzor), ale postoj, uvědomující si společné duchovní kořeny (i my, jako Boží děti, jsme duchovní potomci Abrahamovi). ale respektující i své odlišnosti.
