Člověk se tomu prostě nevyhne. Ať chce, nebo ne, musí se volbami zabývat. Ačkoli jedinec má velmi malé možnosti cokoli zásadněji ve své zemi ovlivnit, či změnit (chování politiků ho o tom dnes a denně přesvědčuje), jsou přesto volby demokratickým nástrojem pro vyjádření jeho přesvědčení, kdo by měl v příštích letech vládnout. Jak se ale rozhodnout? Podle volebního programu, politického směřování, nebo podle osobností, které danou stranu reprezentují? Či snad mají rozhodnout předvolební preference?
1) Podle volebního programu:
Vyzkoušel jsme si „Volebního rádce“ v Idnes, abych zjistil, který (stranický) program je mi nejbližší - je tu ale nabízeno k volbě jen z 8 prý největších stran. Výsledkem bylo, že tu jsou pouze 2 strany, jejichž program je mi zcela cizí, a zbývajících šest u mne dosáhlo mezi 11 a 22 procenty volebních preferencí. K mému překvapení byli mezi nimi i Zelení a Zemanovci.
Co je ale významnější, v praxi je nám velmi dobře známa disproporce mezi předvolebními sliby a povolební realitou, zvláště, když dojde k nějaké povolební koalici (jež při poklesu preferencí „velkých“ stran je téměř jistá).
Přesto musím, tak jako mnoho dalších, odmítnout snahu jisté strany být zařazen do množiny „obyčejných lidí“. Mám totiž velmi silný dojem, že za tohoto obyčejného člověka je pokládán takový člověk, který se spoléhá na to, že vše za něj vymyslí a zařídí ti moudřejší, kteří budou tento stát řídit. Ještě více se ovšem vtírá myšlenka, že „obyčejný člověk“ má zvolit „obyčejné lidi“ (tedy takové, kteří mu jsou natolik podobní, že dokonale rozumí jeho potřebám). Jak ale mohou mým potřebám rozumět lidé, kteří jsou totálně odděleni od reality všedního života? Pobyt v parlamentních lavicích totiž evidentně způsobuje (zcela všeobecně, napříč celým politickým spektrem) naprostou neschopnost si uvědomit, že život „obyčejného člověka“ je na hony vzdálený od doslova „virtuální a mediální reality“ v níž žijí politici. Jak jsem si totiž všiml, bývají politici často závislí na informacích, distribuovaných médii, jejich životní styl a úroveň zabezpečení je pak od problémů a starostí lidí rovněž zcela odděluje.
Ještě více je nutno odmítnout představu, že stát je nutno posilovat na úkor svobody a odpovědnosti jednotlivce, tím spíše, že všechny sliby, které obsahují zvětšování státních výdajů, nás vlastně činí účastníky všeobecné korupce (když nás zvolíte, dostanete od státu, námi řízeném víc peněz). Pokud někdo přitom prohlašuje, že např. v Praze „zlikviduje korupci“ a přitom otevřeně ohlašuje, že hodlá za svou přízeň korumpovat celý národ, něco mi na jeho rétorice nehraje. Nehledě na to, že určitá míra korupce existuje všude (i v zemích, s jejím velice nízkým indexem – je to prostě daň lidské přirozenosti), takže slibovat, že ji „zlikviduje“ může pouze někdo, kdo ví, že tento slib je nesplnitelný – přitom tento slib dává strana, která se celou uplynulou dobu aktivně podílela na všech rozhodnutích, která zkorumpovaný (nejen) pražský magistrát učinil.
V souvislosti s mírou a množstvím slibů v době, která rozhodně není příznivá pro zvyšování zadlužování státu, je mi tedy sympatičtější program, který upřednostňuje spíše „utahování opasku“, než zadlužování na úkor příštích generací. Nechci, aby naše děti dopláceli na naši „rozežranost“.
2) Podle politického směřování:
Velkým problémem dnešních zavedených politických stran je, že jejich skutečné politické chování má málo společného s „pravicovostí“ či „levicovostí“. Jejich největším společným jmenovatelem je populizmus. Dnešní standardní politik významné strany se neřídí nějakými ideály či idejemi, ale výzkumy veřejného mínění. Záleží pak více na charakteru politika, než na „barvě“ jeho strany. Z toho mi vychází, že se budu nejvíce řídit ...
3) Podle osobností, kterou v mém volebním obvodu danou stranu reprezentují (přesto zde zcela otevřeně oznamuji, že komunistická strana je pro mne zcela nepřijatelná, a že se v mých očích zcela zdiskreditovala i sociální demokracie). I když nerad, nemohu zcela nepřihlédnout ke skutečnosti, že strana, jejíž
4) Předvolební preference se limitně blíží k nule, je opravdu (pokud se týká voleb do parlamentu) ztrátou hlasu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že okruh mnou preferovaných stran se začíná značně zužovat. Jak je patrné z mého profilu, dalším sítem je pro mne také hledisko respektu k hodnotám, které zastávám, které křesťanské a konzervativní. Ačkoli je mi jasné, že se praktická politika neobejde bez kompromisů, nechci takové kompromisy, které znamenají vzdát se toho, co je pro mne podstatné.
