Jsem otec velké rodiny, mimo jiné i dcery zhruba ve věku Kristýny Kočí. Můj pohled na ni tedy berte jako pohled „otcovský“ - nikoli prvoplánovitě odsuzující. Představuji si v její roli svou dceru a přemýšlím, jak by se asi zachovala (předpokládám samozřejmě, že mnohem lépe). Na rozdíl od slečny Kočí ale moje dcera ukončila své vysokoškolské vzdělání a svůj život nejprve zaměřila ke skutečným hodnotám – stala se manželkou a matkou. To ji zcela určitě uchránilo před všelijakými svody světa, jimž se naopak zákonitě neubránila velmi ambiciozní slečna Kočí.
Kristýna Kočí v kalendáři Věcí veřejných Zdroj: Internet
Její příklad ukázal názorně, jak je nešťastné, když něčí ambice mnohonásobně přesahují jeho schopnosti a způsobilost. Jako mladá žena, či spíše ještě dívka (studentka vysoké školy) prostě nemůže mít životní zkušenosti a moudrost, potřebnou k tomu, aby si v prostředí politického „kolbiště“ byla schopna uchovat určitý nadhled a především nepodlehla našeptávání všelijakých licoměrníků či vlastní touze po vyniknutí. Pokud jde o její morální základ – (zde ovšem má otázka směřuje i k jejím rodičům – k jakým hodnotám jste směřovali výchovu své dcery?) zdá se být velmi, ale velmi neúnosný. Mohl bych v této souvislosti pokračovat a ptát se, k jakým etickým hodnotám ji vychovala škola, dále jakým druhem přátel se obklopovala („špatná společnost kazí dobré mravy“), atd. Přesto odpovědnost za její morální pád spočívá na samotné Kristýně Kočí – za svá rozhodnutí a jednání jako dospělý člověk plně odpovídá ona sama. V tomto smyslu platí jednoznačně - každý svého štěstí strůjcem.
Zdá se, že její situace nyní vypadá zcela bezvýchodně – má z ostudy kabát, stala se předmětem kabaretu, její jméno se zakrátko stalo synonymem politické prodejnosti. Na druhou stranu, možná jí to zachránilo od ještě horších věcí: zkušenost je jednoznačně nejlepší učitelkou a nikomu není na škodu padnout v pravý čas opravdu „na zadek“ či dostat pořádnou „facku“. Jde jen o to, vzít si ze svého pádu dostatečné ponaučení. Především – nevinit ze svého selhání svoje okolí a řečeno možná starosvětsky, (ale jinak to ani nejde), činit ze svých hříchů pokání. V jeho rámci by asi bylo vhodné, aby se omluvila všem, které svým jednáním poškodila. Součástí jejího pokání by zcela jistě měla být i rezignace na poslanecký post. Jinak své naprosté selhání ani politicky řešit nemůže. Další kroky ať koná nikoli pod vlivem momentálních emocí, ale raději po zralé úvaze. Asi by bylo dobré, kdyby dokončila své vzdělání na FF UK, pokud jí zbývá poslední semestr, a poté odjela někam hodně, hodně daleko, nejlépe tam, kde stále ještě existuje zdravá společnost. Možná někam do Skandinávie, nebo snad ještě raději k protinožcům – do Austrálie či na Nový Zéland a zde nalezla společnost slušných lidí a žila mezi nimi dostatečně dlouho, aby „nasála“ dobré mravy. Možná, že se pak ani nebude chtít vrátit do naší země...
