Minulý týden jsme se dvěma přáteli – spolužáky - ze školy architektury na AVU Davidem a Pavlem - projížděli na kolech křížem krážem Horní Lužicí. Tahle tradice letních cyklistických výletů je stará téměř třicet let – zatímco já jsem z pelotonu na 25 let vypadl a vrátil se do něj až před čtyřmi lety, David a Pavel se poctivě vypravolali každoročně 1. srpnový týden na nové a nové výpravy po našich krajích i blízkém cizozemsku. Jedním z našich hlavních letošních cílů (kromě různých architektonických skvostů, památek a pěkných krajinných oblastí) bylo útočiště moravských exulantů v 18. století v Horní Lužici, Ochranov – Herrnhut. Je to úžasné místo, které vzniklo především zásluhou dvou mužů: českoněmeckého exulanta Kristiána Davida a zdejšího zeměpána – hraběte Mikuláše Zinzendorfa. Přespali jsme tam v Ježíšově domě, což je místo, kde se obnovuje stará modlitební tradice obnovené Ochranovské Jednoty bratrské. Další den jsme strávili návštěvami památných míst a budov městečka a pociťovali přitom pozoruhodnou a silnou duchovní atmosféru tohoto místa.
Pohled na HerrnhutMartin Pinc
David mi pak po návratu poslal kázání z Branického sboru, s přípisem, že ho trochu inicioval jako pokračování naší pouti. Protože se mi velice líbilo, dovolím si z něj ocitovat:
„Na sobotu 13. srpna připadne jedno výročí ... totiž 284 let od tradičního data vzniku obnovené Jednoty bratrské v Ochranově... (Co se tehdy dělo?) Už několik let se sem ze všech stran schází desítky lidí. Přicházejí ze všech stran. Zdaleka nejen z Moravy a zdaleka nejen lidé tak či onak se hlásící k tradici Jednoty bratrské. Pověst o „ochranném městě“ přilákala nespokojence z mnoha dalších oblastí – luterány tradiční i pietisticky orientované, kalvinisty, ale také novokřtěnce a spoustu sektářů nejrůznějších směrů. Aby byl klid, tak místní hrabě Zinzendorf dal městu jakési světské zásady – velmi jednoduché – poslušnost augspurské (luteránské) konfesi a poslušnost jeho rozkazům. Pak začal organizovat Ochranov po duchovní stránce, protože to byl jeho hlavní cíl – krásná, ba dokonalá malá křesťanská obec.
Luteránům to připadalo normální, kalvinisté se podřídili, ale bratří z Jednoty nechápali, co má co světská moc – byť v tak laskavé podobě, jakou představoval hrabě Zinzendorf - co mluvit do uspořádání církve! Sehnali Zinzendorfovi Komenského knihu o historii Českých bratří (pozn. MP: nalezl ji sám Kristián David v zámecké knihovně psanou v latině a požádal Zinzendorfa o její překlad do němčiny) – a Zinzendorf byl tak pokorný křesťan, že je neposlal ne-li že do háje, tak zpět na Moravu, ale knihu poctivě přečetl (a byl také Komenským velmi hluboce dotčen a inspirován – pozn. MP) a byl tak rozumný člověk, že z ní vybral to, co bylo použitelné ze starých řádů Jednoty i o staletí později...“
Mezitím začalo docházet mezi jednotlivými křesťanskými skupinami k prudkým sporům a hádkám o věroučné „otázky“. Hrozilo, že se tato nově vzniklá obec jejich vlivem zcela rozpadne. Když se zdálo, že rozklad je neodvratitelný, byli zuřiví diskutéři pozváni Zinzendorfem do kostela s tím, že budou společně hledat smíření prostřednictvím slavení Večeře Páně.(vsuvka MP)
„Tak – na znamení usmíření a lásky. Byla středa 13. srpna 1727, návrh byl s nadšením přijat a lidé vyrazili. A najenou se začalo dít něco, co nikdo nečekal a neznal. Lidé se (smiřovali) už po cestě do kostela, se slzami v očích prosili vzájemně o odpuštění, vyznávali své hříchy a slibovali nápravu. Po bohoslužbách se rozcházeli po domech a zůstávali v malých skupinkách. Zinzendorf ve svých pamětech po letech popisuje nepochopitelnou atmosféru, která uchvátila i jeho, tedy člověka velmi hluboké osobní zbožnosti, jako něco, co neznal a jindy a jinde neviděl. (Této události je věnována kniha „Moc z výsosti“, kde je autorem popsána jako vylití Ducha svatého v moci, připomínající Letnice, jež prožili první apoštolové – pozn. MP). Viděl v tom jasné působení Krista... Jeho přítel a velká osobnost počátků budování Jednoty v Ochranově – Kristián David – byl v té době na misijní cestě v Maďarsku. Lidé se za něj modlili a Kristián David pak vyprávěl, že měl neodbytné nutkání se v maďarském Soaru v tu samou chvíli modlit za Ochranov. Citát: Je to vpravdě zázrak Boží, že tolik způsobů a konfesí, jako katolíci, luteráni, reformovaní, separatisté, gichteliáni a jim podobní jsme mohli být spojeni v jedno.“
Ve světle této tradice je potřeba si povšimnout, že tento den si vybral Bůh, aby „hýbal lidskými srdci, aby si uvědomovali sami sebe, aby si uvědomovali, co je s jinými spojuje a co jej od jiných odděluje, aby si uvědomili, co je spojuje s Bohem a co je od Boha odděluje – a aby v tom všem hledali smíření. Ne prosazení sebe, ale mír a pokoj. Ten ochranovský příběh je tu na ilustraci toho, jak vypadá nové stvoření.“ (Tolik J. Pechar ve svém kázání)
Zcela aktuálně si pak můžeme povšimnout, ža toto výročí bude právě zítra 13. srpna v Praze hrubě pošlapáno, protože určitá skupina lidí se domnívá, že právě ona má právo na sebeprosazení a tak se světu pochlubí nikoli tím, že by se chtěla smířit s Bohem a podřídit jeho autoritě, ale právě naopak – doslovným porušením jeho zákonů. Chtěl bych na tomto místě zcela jasně říci, že Bůh miluje všechny lidi bez rozdílu – muže i ženy, malé i velké, bohaté i chudé, heterosexuály i ty s různými sexuálními odchylkami. Bůh nás všechny miluje, i když jsme všichni hříšníci. Bůh nás miluje, to ale neznamená, že miluje naše hříchy. Mnozí známe příběh o Ježíši a cizoložnici, kterou zachránil, když vyzval dav, který ji chtěl kamenovat, slovy: „Kdo jsi bez hříchu, hoď první kamenem!“ Načež se všichni vytratili, starší první... Ale většinou se zapomíná, co řekl této hříšnici: „Jdi a nehřeš víc!“
Jak ale nalézt sílu dál nehřešit? Tuto sílu nenajde v sobě nikdo – i když to leckdo o sobě tvrdí. Je to totiž možné jen skrze Boží lásku a milost, skrze vnitřní obnovu - nové stvoření v Kristu, skrze moc Ducha svatého...
citáty jsou z kázání J. Pechara v ČCE Braník, Praha 4 v neděli 7. srpna 2011
O Kristiánu Davidovi lze najít zajímavé informace zde: http://www.ceskestudny.cz/kristian-david/
