Přestože se mnozí tváří, že toto téma je pro současného člověka v postmoderním světě dávno pasé, ve skutečnosti mají všichni lidé v svém nitru více či méně hluboko ukrytu touhu po nesmrtelnosti. (Kazatel: Bůh „lidem dal do srdce touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná“) Této touze vycházejí vstříc nejrůznější náboženské či duchovní představy, včetně těch všelijak mysteriózních či „hermetických“. Mnozí lidé tak i dnes spekulují na základě rozmanitých, často velice starobylých textů o tom, jak je to se smrtelností člověka a zda je možné nějak dosáhnout překonání tělesné smrti (Egyptská kniha mrtvých, Epos o Gilgamešovi, Tibetská kniha mrtvých, atd. ,atd.). Vyskytuje se v nich obraz stěhování duší (reinkarnace), vzkříšení těla či opětovného rození, jež je opět v jiné (kanánské) tradici viděno jako přírodní proces, jenž je všelijak kulticky podporován (Baal).
Nebeský JeruzalémV. Lamr
Další představa, která je pevně zafixovaná dokonce i v dogmatu církve, je řecká představa nesmrtelné duše. Je to ona představa, kterou filosoficky rozvinul Platón ve spise Faidón přibližně takto: člověk má duši a tělo – duše je neviditelná, nehmotná; tělo viditelné, hmotné. Duše je „příbuzná jsoucnu“ – božskému, nesloženému, nesmrtelnému; tělo naopak. Tělo se po smrti rozloží, kdežto duše se uvolní a odchází do Hádu (aides – neviditelný svět). Duše těch, co se zabývali filosofií, jsou lehké a stoupají k bohům. Duše zlé, poskvrněné tělem, jsou těžké, zůstávají při zemi, stávají se duchy nebo se znovu rodí jako zvířata. „Slast i strázeň jako by měla hřeb a tím přibíjí duši k tělu.“ Duše se pak domnívá, že jen tělesné je pravdivé a tím se špiní. Po smrti „proto brzy padá zpět do jiného těla“.
Přestože tedy i křesťané mají tendenci předpokládat, že lidská duše je nesmrtelná a přijímají mnohdy tuto původně řeckou představu (jež mimochodem jeví zřetelné styčné body s hinduistickými naukami o reinkarnaci), odhaluje kromě mnoha jiných i starozákonní exeget Jan Heller, že takové nazírání na duši naprosto neodpovídá jejímu pojímání z pohledu Bible. Bibické pojímání chápe duši spíše jako nádobu – není to tedy řecká fluidická, nehmotná součást člověka, která toto tělo opustí po jeho smrti, ale mnohem spíše vnitřní podstata člověka, kterou lze naplnit různým – dobrým, či špatným – (duchovním) obsahem. K tomuto pojetí duše se jasně hlásí i Ježíš Kristus, když mluví o nečistém duchu v lidské bytosti (Luk, 11,24-26): „Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale když je nenalezne, řekne: ‚Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.‘ Přijde a nalezne jej vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede sedm jiných duchů, horších, než je sám, vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší než začátky.“
Bible také ukazuje, že lidskou bytost (na rozdíl od představ řecké filozofie) tvoří nejen tělo a duše, ale také duch. „Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista”, píše apoštol Pavel Tesalonickým (1Te 5,23). Jedině v tomto kontextu lze totiž porozumět Ježíšovým slovům z Janova evangelia (Jan 3. kap.): „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ Apoštol Pavel, kterému byla dána skze Ducha svatého mimořádná moudrost, dodává – takovému novému narození (= obnově duchovního „nového člověka“) musí nezbytně předcházet smrt staré lidské přirozenosti, jinými slovy „starého člověka“: „Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem. Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě.“ (Koloským 3:1-4)
Biblické poselství o vzkříšení (Kristově i našem) i o tzv. nesmrtelné duši chce říci něco zásadně jiného, než naznačuje řecká představa věčné duše v pomíjivém těle – totiž to, že jak tělo, tak duše podléhá zániku (šeolu), avšak Smrt nad námi nemá poslední slovo. Má je Bůh sám. Z toho plyne velmi zásadní důsledek: „Ti, kdo chtějí odvozovat překonání smrti od něčeho z člověka, co si nosíme sami v sobě (tj. nesmrtelnou duši – pozn. MP), pro to v Písmu potvrzení nenajdou. To ovšem zdaleka neznamená, že tu proti smrti stojíme bez naděje: naopak, je pevnější a hlubší, protože není zakotvena v křehkém člověku.“ ... „Krátce řečeno: Do života otevírá cestu jen smrt, totiž smrt starého člověka... To je ovšem úzká cesta, cesta Kristova, na které nás bere s sebou ze Smrti do Života a na které lze duši zachránit, jen když ji ztratíme.“ (Jan Heller)
Tato naděje tu je tedy pro všechny, kdo věří, že sám Hospodin nás může „znovuzrodit“, či znovustvořit vzkříšením „duchovního“ člověka, dosud mrtvého v důsledku lidského hříchu. Opravdová víra pak znamená odevzdat Bohu všechny své představy (opět J. Heller): „A to i představy o budoucnosti včetně své vlastní, a v ní skryté nároky, aby to Bůh přece jen jednou – když už ne teď, tedy alespoň v budoucnu – zařídil „po mém“... To neznamená, že už nepřijde nic, ale to znamená, že když jsme se spolehli na Boží milost, odevzdali se jí, nemůžeme si nic nárokovat.“ Pravé pokání, jež zároveň znamená, že člověk již nechce nic dělat na základě vlastních schopností a představ, tedy znamená v první řadě zříci se nároku na vše, včetně svého života. Až teprv poté – po smrti „starého člověka“ může nastat to, co Bible nazývá nový život v Kristu a co zároveň značí průlom věčnosti do lidského života. Jinými slovy: Je-li člověk „nové stvoření v Kristu“, nemusí již žít v pouhé naději v posmrtný život (který je nutno si „odpracovat dobrými skutky“) – protože má-li Krista, má v něm věčný život.
Zajímavý odkaz na toto téma je zde: http://www.apostolskacirkev.cz/view.php?cisloclanku=2004012501
