O náboženském i jiném pokrytectví

Přečetl jsem si včera zajímavý rozhovor s Mariuszem Szczygiełem (Jožín z bažin je pro Poláky obraz typického Čecha), autorem knihy Gottland, který touto knihou přibližuje polským čtenářům povahu českého národa a snad i trochu boří předsudky, které si o nás vytvořili. Mě ale zaujala v tomto rozhovoru jiná věc. U nás jsou Poláci známí jako velmi nábožensky založení lidé, jako velmi oddaní katolíci, kteří jsou hrdí na svého (již zesnulého) papeže Jana Pavla II. Bylo proto pro mne překvapením, když Szczygieł otevřel problém, který se za touto fasádou ukrývá:

„A ještě bych řekl, že v Polsku platí nějaký postoj, který bych srovnal s chováním Čechoslováků za totality. Hodně lidí vnitřně nepodporovalo komunismus, ale vstoupilo do strany, protože byli toho názoru, že „život se má prožít." Často toho člověka nikdo nenutil, aby do strany vstoupil, ale on to přesto udělal; a to samé máme dnes v Polsku. Nejedná se ovšem o politickou stranu, ale o katolickou církev. Velké množství Poláků jsou nevěřící, ale chodí do kostela, křtí děti a mají svatbu v kostele a tak dále. Zároveň se chovají jako liberální ateisté. Používají prezervativy a modlí se jen naoko. Já tomu říkám tlak vzoru. Nejde o to, že by jim například maminka říkala: „Musíš jít do kostela!" Tlačí na ně společnost. Člověk cítí, že se tak musí chovat a předstírá, že je katolík. To je to pokrytectví, které se mi na Polsku nelíbí.Sám mám ve svém životě takovou epizodu. Jako nevěřící jsem šel za kmotra syna mých známých, kteří mě o to poprosili. Z pošetilosti jsem jim vyhověl. Adina Mandlová nazvala svou autobiografii „Dneska už se tomu směju". Já se tomu už také dneska směju, ale tento jev v Polsku existuje“.

Když se nad tímto jevem zamyslím, musím přiznat, že je zřejmě velmi rozšířený – a byl takto rozšířený po celou dobu v historii, po kterou znamenalo navštěvování bohoslužeb zachovávání dekora, správného, společensky přijatelného chování. Pokud je pro zachování určitého společenského statusu v dané společnosti nevyhnutelné konat nějaké rituály – ať už jsou náboženské povahy, nebo jakékoli jiné, většina lidí se této nezbytnosti přizpůsobí. Často jen naoko, aby se neřeklo, plní požadavky společnosti, a svoje skutečné mínění si nechává pro sebe. Pokud se jedná o zmiňované náboženské pokrytectví mnoha Poláků, sám za sebe dávám přednost situaci u nás, kdy být křesťanem neznamená žádnou společenskou výhodu, spíše naopak. V takové situaci se ukáže, kdo to s vírou myslí vážně. Jsem samozřejmě vděčný za to, že pro aktivní víru není nikdo pronásledován státními orgány, jako za vlády jedné strany, ale pokládám situaci u nás za prospěšnější pro evangelium, než je-li víra pouze formální a je pouze vstupenkou do přijatelné „politicky korektní“ společnosti.

Poláky jednou z velmi vysmívaných vlastností Čechů je absence statečných postojů, zejména ve vypjatých okamžicích národních dějin. Co způsobilo tento český defétizmus, tuto ochotu přizpůsobit se? I to je vlastně forma přetvářky. A kde je vlastně původ té náboženské vlažnosti Čechů? Jsou příslušníci našeho národa skutečně tak zarytí bezvěrci, jak se to jeví podle nízké návštěvnosti církevních zařízení? Hodně jsem o tom přemýšlel – i v souvislosti s pojmem „víra v něco“ – „něcizmus“, který razí Tomáš Halík. Když zkoumám historické příčiny tohoto fenoménu, znovu a znovu se musím vracet docela daleko do české historie. Jsem totiž přesvědčený, že tím historickým předělem, který způsobil obecně rozšířenou malou osobní odvahu a nechuť Čechů k náboženství a zvláště k církvi, nemá původ jen ve vymývání mozků za vlády komunistů, i když mnoho zlého bylo tehdy rozseto. Jsem přesvědčen, že je spojen s mnohem dřívějšími událostmi - tragédií našeho národa po prohrané bitvě na Bílé Hoře a s následnou protireformací, znamenající totální rekatolizaci českého národa. Málokdo (a nejméně čeští monarchisté, kteří tak podlézají Habsburkům), si je dnes vědom, jaké utrpení obyvatelstvu Českého království způsobila rekatolizace a hrůzy třicetileté války.

Jen několik suchých čísel: před Bílou Horou bylo nejméně 70% (podle některých údajů až 90%) obyvatel Čech nekatolického vyznání. Mezi nimi byla většina vzdělaných lidí, měšťanů, velká část šlechty, vynikající, především českobratrské (ale v německy mluvících oblastech i luteránské) školství, navíc v této pohnuté době byla vyznavačská Jednota Bratrská vedená jedním z největších géniů soudobé Evropy – Janem Ámosem Komenským. Ti, kdo se nechtěli podřídit diktátu Habsburků, museli odejít – a s nimi odešel výkvět národa. Vlivem emigrace, válečných událostí, morů a dalších neblahých věcí zbylo po Třicetileté válce v Českém království jen asi 20% původní populace. Některá dříve kvetoucí města byla zcela vylidněna (např. Jáchymov, v 16. století jedno z největších měst království, opustila prakticky veškerá populace poté, co do města přišli jezuité a jako argument pro přesvědčení zdejších luteránů si vzali žoldnéřské vojsko, které utábořili ve městě). Rovněž celé venkovské oblasti byly prakticky opuštěné a musely být znovu osidlovány – většinou německými imigranty (např. Mělnicko). Majetky české šlechty zabrala jako odměnu za „věrnost“ Habsburkům šlechta přišlá z Itálie, Německa, Rakouska, Španělska i jiných zemí. Český národ se ocitl na hranici své fyzické existence. Snad je z uvedeného zřejmé, že za těchto okolností převládl v národě, zbaveném většiny elit názor, že je důležitější přizpůsobit se a prostě nějak přežít... a počkat, až se poměry zlepší. Přesto jsem přesvědčen, že tato zkušenost všudypřítomného teroru, trvajícího 150 let měla devastující účinek na myšlení českého člověka, a své zhoubné ovoce nese dodnes. Tehdy v roce 1620 katolictví v Čechách triumfovalo, ale za jakou cenu? Lidé se přizpůsobili a své skutečné názory tajili – ale v jejich případě šlo opravdu o život. Ani za těchto okolností však neměli pokoj – zvláště jezuité neustále slídili a snažili se přistihnout někoho při takovém „zločinu“, jako bylo čtení české bible, nebo zpívání písní z bratrských kancionálů.

V této souvislost stojí za to připomenout „Incident ze Vsetínska“: V horách okolo Vsetína se, navzdory nesmírnému útlaku a pronásledování, vytvořila nebývale silná tajná organizační struktura evangelických církví – Jednoty Bratrské a luteránů. Jezuité již v polovině 18. století prohlašovali, že se jim podařilo „kacíře“ zcela vymýtit, netušili ale, co je v roce 1777 čeká za šok. Tehdy totiž tři z nich rozhodli ulovit podle svého mínění poslední skryté evangelíky a vyhlásili jakýsi podvodný patent, že poddaní se mohou beztrestně přiznat ke své víře, a že už nebudou muset platit desátky. Zpráva se rychle roznesla a k jiné než katolické víře se přihlásilo na 15.000 lidí, mezi nimi i většina tehdejší vsetínské městské rady. Následovaly kruté represe (včetně napadení vojskem) vůči „odpadlíkům“ (tj. tajným evangelíkům) a městská rada byla doplněna katolíky. Skrytá církev české reformace však už nemínila trpně čekat a tak vyvrcholením jejích aktivit bylo předání petice 36 obcí Josefu II, který Vsetín 28.4. 1780 navštívil. Na vydání Tolerančního patentu, k němuž se potom Josef II odhodlal, tak mají kromě statečných občanů dvou brněnských panství podíl i obyvatelé Vsetína a okolí. (podrobné vylíčení této historie viz: prlov.webpark.cz/historie.doc ). Tyto události také mimo jiné ukazují, že alespoň někteří Češi v minulosti dokázali být stateční... Nicméně, jejich důvěra k církvi, zejména katolické byla hluboce otřesena a raději své hlavní cíle směřovali k obrození národnímu, v němž naši předci zřejmě viděli možnost, jak dokázat, že i náš národ může zaujmout důstojné místo mezi národy světa (být tou malou hvězdou, „kol které ty velké se točí“). Nábožensky již od konce 19. století vlažní poměrně snadno pak podlehli lákadlu komunistického „ráje na dohled“... Po této fatální chybě nevěří teď Češi ničemu.

Vrátíme-li se k Polákům: Ani tam na počátku 17. století nebyla nějaká početní převaha katolíků nad protestanty. J.A.Komenský nalezl, jak známo, bezpečný azyl v polské Toruni. K postupnému přibývání katolíků v Polsku nedošlo násilným obracením na víru, ale spíše proto, že katolická církev v Polsku se stala velmi nacionalistickou a naplno se angažovala v boji Poláků za samostatnost. Poláci tedy mohli ztotožnit po tragickém „trojím dělení Polska“ svůj národností odboj s rezistencí církve vůči cizí nadvládě (to je zvlášť důležité, když si uvědomíme, že Polsko bylo rozděleno mezi pravoslavné Rusko, luteránské Prusko a jen malá část – Krakovsko a Halič – připadla katolickému Rakousku). Protože tedy katolická církev v trpícím rozděleném Polsku, na rozdíl od Čech, souzněla s národními zájmy, získala si většinu polského národa.

Když se zamyslíme ještě jednou nad pokrytectvím ve světle Bible, je třeba otevřeně říci, že se jedná snad o nejvíce odsuzovaný postoj lidského srdce. Ježíš ochotně přijímá celníky, prostitutky, zloděje i všechny další lidi na okraji společnosti, kteří k němu přicházejí s pokorným srdcem a touhou se napravit, ale nachází pouze ta nejtvrdší slova („plemeno zmijí“... „děti ďáblovi“) pro pokrytce, především ty náboženské. Lidé, kteří byli ve vlastních očích spravedliví, byli také jeho největšími protivníky a usilovali o jeho smrt.