První část své úvahy jsem zakončil větou: Shrnu-li tedy svůj pokus o historický exkurz, problémem křesťanství v historii i z hlediska náboženské tolerance bylo nenásledování Ježíše Krista, zatímco problém islámu i z hlediska tolerance je naopak následování Mohameda.
1.patro hradní kaple v Chebu Zdroj: Internet
V této části se pokusím toto tvrzení více rozvést. To hlavní, čím se liší křesťanství od islámu, je zároveň jeho odlišením od jakéhokoli jiného náboženství. Křesťanství totiž ve své podstatě znamená konec náboženství. Všechna náboženství mají svůj původ v lidech, kteří přemýšleli o světě, hledali, jaký by Bůh (či bozi) mohl být a spolehli se přitom na své vlastní představy. Z toho se vyvinuly všelijaká učení, rituály a tradice, které prostoupily celé společnosti.
Jinými slovy – náboženství přinášejí své představy Boha, ale jsou to vždy představy lidské. Tyto představy jsou ale zbytečné od chvíle, kdy přišel Kristus, protože Bůh se zjevuje ve svém Slově a představuje se v osobě Ježíše Krista. Dnes už toto pochopení spojuje všechny křesťany (cituji katolický server www.buh.cz: „V Ježíši Kristu se Bůh sám vydal hledat člověka. Do té doby hledal člověk Boha a jako vodítko měl vlastní rozum a světlo sporého božího zvěstování čerpaných z díla stvoření a ze slov proroků. Když se tímto způsobem velké části lidstva spíše od Boha vzdálily, než by se mu přiblížily, činí Bůh rozhodující krok: sám hledá člověka. V Ježíši Kristu se Bůh sám stává zjevným a zjevným se stává také poměr mezi Bohem a člověkem. Tím je nesmělý pokus přiblížit se k Bohu pomocí vlastních úvah překonán, ale také poselství proroků je tím naplněno. V tom spočívá naprostá odlišnost křesťanské víry. V tom spočívá její platnost a závaznost. Jedinečnost křesťanství nezakládá zvláštní obsah jeho učení a požadavků, nýbrž skutečnost, že Bůh sám sebe „vyjádřil“ v Ježíši Kristu. Bůh sám zpřístupnil cestu k sobě.“)
Víra křesťanů je tedy orientována na Krista. Takovému pojetí víry se říká „christocentrické“. Bylo to, jak se dovídáme z Nového zákona, směřování víry prvotní křesťanské církve. Její zkušenosti a činy jsou zaznamenány ve zprávách prvních Kristových následovníků a dodnes tvoří jakési referenční měřítko pro praxi církve. Je v této souvislosti velmi zajímavé, že už Ježíš a první apoštolové si byli vědomi nebezpečí, které hrozí ze strany různých lidí, jejichž příklon ke Kristu není upřímný. Apoštol Pavel varoval před „vlky hltavými, kteří nebudou šetřit stádo“, Kristus předpovídal, že Boží lid budou vést špatní vůdci, kteří budou sice mít v rukou klíče od nebeského království, ale sami nevejdou a ostatním budou bránit.
Je ovšem nutno v této souvislosti si uvědomit, že se na území Římské říše neustále střetávaly nejrůznější náboženské ideje a kulty, z nichž některé velmi zásadně ovlivňovaly i křesťany (např. gnose), a že různí lidé uvnitř církve přicházeli s všelijakými, často obskurními teologickými představami, kterými se narušoval život křesťanských sborů, takže docházelo k různým třenicím a štěpením. Zde je nutno vidět jeden z dalších kořenů pozdější náboženské netolerance institucionálního křesťanství – víře ovšem bylo nutno dát nějaký závazný věroučný rámec. Špatné ovšem bylo, že od jisté doby (přibližně 5. stol.) začínali být lidé, jejichž teologické názory se odlišovaly od katolického vyznání (např. ariáni) pronásledováni, a to postupně stále tvrdším způsobem.
Jak už jsem zmínil v první části, křesťanská obec postupně ztratila svou nezávislost na státní moci a tato ztráta nezávislosti se projevila v stále větším rozporu praxe církevního života v porovnání s životem církve v prvním stoletích po Kristu. Byli to pak spíše jen jednotlivci, kteří se mnohdy velmi zřetelně oddělovali od církevní hierarchie, často poustevníci a mniši (jako např. Benedikt z Nursie), v jejichž společenství ještě panoval Duch Kristův. Naopak, církevní vrchnost se zcela přestala ptát na vedení Ducha Božího, a její rozhodnutí byla spíše diktována politickými zájmy a osobním prospěchem. Tak se obsah křesťanství stále víc a více proměňoval až se z něho stalo další z mnoha náboženství a kultů. To, co z něj zbylo, mělo jen málo společného s čistým evangeliem, jak jej zjevil Bůh skrze Ježíše Krista a jak jej zvěstovali první apoštolové.
Tento proces měl závažné důsledky také z hlediska schopnosti a ochoty hierarchické církve tolerovat i jiné náboženské systémy na území svého vlivu. Zatímco první apoštolové přinášeli v rámci Římské říše evangelium v podstatě jako novou zvěst ve svobodné konkurenci mnoha náboženských směrů a kultů, a přijetí Kristova evangelia nemělo žádný vliv na společenské postavení konvertita (a pokud mělo, pak spíše negativní), od určité doby to bylo bezpodmínečnou součástí uznání dotyčného člověka (kmene, národa) jako společensky plnohodnotného. Kdo nebyl „křesťan“, nebyl člověk. Z toho pak plynul postoj nadřazenosti na těmi, kdo nevyznávali křesťanskou víru (v praxi se ale život těchto „křesťanů“ často nelišil od pohanů). To všechno bylo důsledkem odvratu od skutečného poselství evangelia. S tím souviselo i to, že lidem, kteří neuměli číst a neznali latinu event. řečtinu (tj. kromě tzv. „církve učící“ všem ostatním), byla odpírána možnost seznámit se s celým evangeliem – úplným obsahem Nového zákona. Ten byl prostému lidu velmi selektivně zprostředkován pomocí jednoduchých kázání a obrázků na stěnách kostelů. V podstatě pak došlo k tomu, že ve středověku byla šířena dvě "evangelia" - jedno pro vládce a druhé pro poddané.*
Konec 2. části
*Pozn. Toto „dvojí evangelium“ se dokonce promítlo i do architektury sakrálních staveb – v krystalické formě je čitelné např. na štaufské dvoupatrové hradní kapli v Chebu: Panovník se svou družinou se účastní bohoslužby v krásně vyzdobeném 1.patře, kdežto poddaní jsou natlačeni v jakémsi velmi ponurém přízemí, podobném sklepení a z liturgie mohou vnímat tak nanejvýš zvuky, jež k nim doléhají otvorem v klenbě. Později se tato forma proměnila – lid stál v prostorném přízemí chrámu a panovník bohoslužbě přihlížel z vyvýšené tribuny (např. i v chrámu sv. Víta v Praze, kam měl možnost přijít můstkem přímo z královského paláce).
