V poslední době se hodně mluví o radikálním islámu jako hlavním původci náboženské netolerance v současném světě. Mnozí obhájci islámu – a nikoli pouze jeho vyznavači a obhájci multikulturní moderní společnosti, ale i stoupenci mezináboženského dialogu (jako je např. u nás dr. Tomáš Halík) poukazují na to, že tento pohled je příliš podmíněn faktem, že některé militantní skupiny, které ve skutečnosti tvoří jen zanedbatelné promile všech vyznavačů islámu, vytvářejí zcela falešný obraz a že jeho skutečná tvář je jiná. Většina běžných muslimů podle nich jsou neútoční, přátelští a slušní lidé, kteří svůj život staví na tradičních hodnotách, a nemají žádný zájem a účast v aktivitách radikálních islámských skupin.
Zkusme se podívat, jestli je tato argumentace oprávněná a prozkoumejme také vlastní kulturní a náboženské dědictví naší euroatlantické civilizace. Chceme-li však být zcela korektní, nemůžeme přehlédnout, že podobná kritika, pokud se týká náboženské (ne)tolerance, bývá rovněž vedena ze strany většinové ateistické společnosti vůči křesťanům, zejména těm, kteří svou víru prezentují a hlásají ve veřejném prostoru. Vidíme, že jsou vlastně vedeny dvě dělící linie – první mezi kulturou a tradicí evropskou (jež zahrnuje i židokřesťanské dědictví) a islámskou, druhá mezi lidmi, vyznávajícími víru v Boha a těmi, kdo se touto vírou neztotožňují. Na jedné straně pomyslné barikády se tak společně objevují vyznávající křesťané, muslimové i Židé (a třeba i vyznavači jiných náboženských směrů) a na druhé ateisté a agnostici. Ani na blogu Idnes nelze přehlédnout mnoho příspěvků, které velmi agresivně útočí na všechna náboženství bez rozdílu a pokládají je za viníky snad všech špatností ve světě. I když ponechám stranou, že tyto útoky jsou často vedeny z pozic naprosté intelektuální nedostatečnosti a neznalosti předmětu, který napadají, přesto je tento postoj dost signifikantní pro značnou část naší společnosti.
Nechci zastírat, že jsem přesvědčený křesťan, takže nejsem v tomto sporu nestranný. Ale protože chci být zcela upřímný a hodlám zamést napřed před vlastním prahem, nemohu zastřít, že ti, kdo se v minulosti hlásili ke křesťanství prokazovali velmi často až brutálně netoleratní postoje k vyznavačům jiných náboženských směrů, či k ateistům, nebo obecně k lidem s liberálním smýšlením. Někde tomu tak je dodnes.
Nejdříve se budu touto otázkou zabývat z hlediska konfliktu naší původně křesťanské a přicházející islámské kultury.
Moje otázka zní: Je netolerance, či nenávist k jiným lidem a názorům zabudována v samých kořenech křesťanství? Prozkoumáme-li knihy Nového zákona, jež jsou rozhodující pro pochopení křesťanské víry, ani při sebepodrobnější analýze nenajdeme nějakou výzvu, pokyn či teologickou formulaci, která by opravňovala prohlášení, že vybízí k nenávisti k lidem. Je jenom jediné, k čemu není křesťanství tolerantní, a to je hřích. Hlavní postavou Nového zákona je Ježíš Kristus, podle svědectví svých současníků zcela bezúhonný člověk. Za největší přikázáni pokládal lásku: lásku k Bohu a svému bližnímu. Nikdy netoužil po světské vládě, řekl: „Moje království není z tohoto světa“.
Ve stejném duchu a podobným způsobem, jako jejich duchovní vůdce Ježíš Kristus jednali i jeho první následovníci a první církev tvořili po několik století lidé, které bychom mohli pokládat za tehdejší disidenty – jejich ambicí v žádném případě nebylo podílet se na vládě, či moci, soustředili se výhradně na „zvěstování evangelia Ježíše Krista". Čas od času trpěni, jindy zase pronásledováni jako lovná zvěř. Jak se tedy vlastně přihodilo, že církev - křesťanská komunita - tuto vladařskou moc získala?
Na začátku 4. století rozhodl císař Konstantin, že změní dosavadní většinou negativní postoj římských císařů ke křesťanům a zaručil jim Ediktem Milánským (313 n.l.) náboženskou svobodu. Již dříve v dobách pronásledování a tím spíše v době svobody vyznání mezi nim vznikaly různé protikladné skupiny, jež mezi sebou vedly často velmi ostré polemiky o věrouku. Tato situace mohla vést k destabilizaci státu, a proto se Konstantin začal stále více angažovat v řešení sporů mezi jednotlivými skupinami křesťanů, až se de facto mezi nimi stal rozhodujícím činitelem. Jeho iniciativou byl svolán ekumenický koncil ve městě Nicea, jenž měl vyřešit sporné teologické otázky. V tomto smyslu byl tento koncil úspěšný, nicméně otevřel dveře k propojení světské moci a církve.
Od tohoto okamžiku dochází k postupnému obratu – křesťané, kteří jsou dosud těmi, kdo jsou pro svou víru pronásledovaní, začínají během několika příštích desetiletí a staletí – buď z pozice tzv. cesaropapizmu (první krok k tomuto vztahu panovníka a církve, v němž je církev podřízena panovníkovi udělal Konstantin a později byl rozvinut v Byzanci), nebo papocezarismu (kdy se naopak církevní představitel staví nad světskou moc – tento model rozvinula Římská církev v instituci papeže) – pronásledovat své názorové odpůrce (ariány, manichejce, atd.) a pohanské kulty. Zde má, jak se domnívám, původ tak dnes kritizovaná křesťanská netolerance. Dalším činitelem, který závažnou měrou způsobil narůstání moci církve byla skutečnost, že celé území Evropy se ocitlo pod soustředěným náporem různých pohanských národů, pod nímž se postupně zhroutila civilní správa Západořímské říše. Funkční zůstala pouze správa církevní, pak na mnoha místech působila jako jediný ostrůvek civilizace mezi barbarským okolím. I pro církev však platí poučka, že moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně.
Pro jednání hierarchické církve bylo ve starší historii charakteristické, že nedovolila na území svého vlivu nikdy působení jiných křesťanských skupin, a nutila rovněž příslušníky jiných náboženství (muslimy, Židy) k přijetí katolické víry, mnohdy za použití fyzického násilí, nebo k odchodu ze země. Po mnoha staletích trpkých zkušeností a náboženských válek však dospěla evropská civilizace k pochopení (konec 18.stol.), že nejlepším modelem pro soužití státu a církve je jejich vzájemná odluka.
Islám: Podíváme-li nyní se na základní postavu islámu byl jím prorok Mohamed. Z toho, co je o něm známo, se, aniž bych chtěl jakkoli zlehčovat jeho význam a učení, jeví jako člověk podstatně odlišného charakteru a chování než Ježíš Kristus. Mohamed toužil po vládnutí, vedl proto dobyvačné války, zabíjel své nepřátele, byl sexuálně velmi nezdrženlivý – přestože svatá kniha muslimů Korán mluví o tom, že by věřící měl mít nejvýše 4 manželky, Mohamed jich měl celkem 12, z nichž jednu pojal za manželku, když jí bylo 9 let. Pro šíření islámu bylo pak od samého počátku charakteristické vedení dobyvačných válek a násilné podmaňování dobytých území. Přesto je nutno islámu přiznat jeden podstatný a velmi pozitivní rozdíl v porovnání s praxí středověké církve: Na dobytých územích umožňoval existenci křesťanů a Židů, ovšem pod podmínkou jejich podřízenosti a poslušnosti islámské nadvládě. V tomto smyslu se tedy skutečně může mluvit o určité náboženské toleranci islámu, a lze mu přiznat mnohem větší pochopení pro odlišné náboženské přesvědčení, než měla (středověká) církev.
Jak ale vypadala vláda mohamedánů na dobytých územích? Mnohé naznačuje tzv. Omarova (Umarova) smlouva, již bylo nuceno s kalífou Omarem uzavřít dobyté město Jeruzalém na počátku 7. století:
1) My (dhimmi - nevěřící podřízení, žijící pod "ochranou” islámského státu) nebudeme stavět, v našich městech nebo v jejich sousedstvích:
- nové kláštery
- kostely
- konventy
- mnišské cely
2) ani nebudeme opravovat, ve dne ani v noci, ty z těch, které se budou rozpadat
3) nebo jsou umístěny ve čtvrtích muslimů
4) Nebudeme poskytovat přístřeší špehům v kostelech nebo našich obydlích
5) ani je skrývat před muslimy. Nebudeme učit Korán naše děti
6) Nebudeme praktikovat naše náboženství veřejně
7) ani k němu níkoho konvertovat
8) Nebudeme nikomu našeho druhu bránit ke vstupu do islámu, pokud si to bude přát
9) Budeme prokazovat respekt muslimům, a
10) povstaneme z našich míst, pokud si budou přát sednout
11) Nebudeme se snažit připomínat muslimy napodobováním žádného z jejich oděvů, pokrývek hlavy, turbanu, obuvi, nebo účesu
12) Nebudeme mluvit jako oni
13) ani přijímat jejich vznešená jména
14) Nebudeme používat sedla
15) ani se nebudeme opásávat mečem ani nosit žádnou jinou zbraň
16) Nebudeme vyřezávat arabské nápisy na naše sedadla
17) Nebudeme prodávat kvašené nápoje
18) Nebudeme ukazovat naše kříže ani naše knihy na cestách ani trzích muslimů
19) Budeme používat zvony v našich kostelích jen velmi tiše
20) Nebudeme mluvit hlasitě při bohoslužbách nebo v přítomnosti muslima
21) ani nebudeme mluvit hlasitě při vyprovázení mrtvého
22) Nebudeme používat světla na žádné cestě muslimů nebo na jejich trzích
23) Nebudeme pohřbívat naše mrtvé blízko muslimů
24) Nebudeme si brát otroka, který byl přidělen muslimům
25) Nebudeme stavět domy vyšší než domy muslimů
Je provděpodobné, že mnohé z těchto pokynů nebyly vždy a všude na dobytých územích vyžadovány, nicméně skutečností zůstává, že např. v Egyptě dodnes nesmí zdejší tradiční Koptská církev stavět nové kostely, že lidem, kteří se narodí v muslimských rodinách a stane se, že v dospělosti konvertují ke křesťanství, je vyhrožováno usmrcením – přičemž se tyto výhružky v některých případech naplní. Zejména v posledních desetiletích se křesťanské obyvatelstvo Blízkého východu ocitá pod silným tlakem svého muslimského okolí a masově odtud emigruje.
A nejsmutnější příklad islámské netolerance? Tím je nepochybně genocida na křesťanských Arménech, kkeré masově vyvražďovali islámští Turci v letech 1915-18.
Shrnu-li tedy svůj pokus o historický exkurz, problémem křesťanství v historii i z hlediska náboženské tolerance bylo nenásledování Ježíše Krista, zatímco problém islámu i z hlediska tolernace je naopak následování Mohameda.
