Tak, jako mnozí jsem se zděšením sledoval vývoj tragických událostí v Norsku a byl přitom stále více nespokojen se způsobem jejich „zpravodajského pokrytí“. Brutální norský útočník byl postupně označován za „křesťanského radikála“ či „pravicového extrémistu“, až byl nakonec pokládán za „osamělého šílence“, přičemž jeho názory byly v našich médiích absurdně dávány do souvislosti s myšlenkami Václava Klause či konzervativní iniciativy Akce D.O.S.T. Postupně byly publikovány další informace, z nichž vyplývalo, že pachatel jednal jako izolovaný jedinec, bez nějakého napojení na radikální skupiny. Byly citovány určité pasáže z jeho manifestu a byly rovněž uveřejněny zprávy o jeho rodinném zázemí.
Postupně se začala skládat mozaika jeho osobnosti a mne v této souvislosti překvapuje, že dosud nikdo nepoukázal na to, že to bylo právě jeho chaotické rodinné zázemí, které mělo s největší pravděpodobností zásadní vliv na negativní formování jeho osobnosti, především zdůrazňovaný absolutní citový chlad, pocit nadřazenosti a v tomto důsledku na zjevnou bezohlednost jeho jednání. Chtěl bych v této souvislosti upozornit, že většina nejbrutálnějších diktátorů dějin (např. A. Hitler, J. Stalin, S. Hussein ad.) pocházela rovněž z neuspořádaného rodinného zázemí.
Václav Klaus na konto tohoto vraždícího monstra napsal, že takoví lidé jsou produktem soudobé společnosti (Zprávy Idnes:Václav Klaus považuje čin "šíleného masového vraha", jak nazval Nora Breivika, za otřesný, varovný a nepochopitelný. Krveprolití považuje za důsledek "postmoderní, nesvobodné, příliš zpupné a nepokorné společnosti". ) Myslím, že tuto správnou myšlenku je nutno doplnit zejména zdůrazněním toho, že (post)moderní společnost naprosto fatálně podceňuje význam úplné a stabilní rodiny s jasně vymezenými rolemi rodičů a vzájemnou láskou partnerů na výchovu a směřování dětí, o které se starají. V tomto směru postoupila až příliš daleko eroze společnosti u nás i v Norsku a celé Skandinávii, která na rozdíl od nás dosud těží ze své křesťanské minulosti (v důrazu na poctivost a nezkorumpovanost), ale zároveň v mnoha ohledech na ni rezignovala (absurdní vývoj do slepé uličky „genderu“ v oblasti výchovy, rodiny, vztahů mezi muži a ženami a lidských práv obecně).
Čteme, že otec atentátníka, bývalý kariérní diplomat, se nyní od svého syna distancuje. ("Už se necítím jako jeho otec. Jak tam mohl jen tak stát, zabít tolik nevinných lidí a ještě si myslet, že to je v pořádku?" řekl Jens Breivik v rozhovoru se švédským listem Expressen. "Měl zastřelit sám sebe a nezabíjet tolik lidí."). Neudělal to ve skutečnosti už mnohem dříve, když se rozvedl a utekl od své zodpovědnosti tím, že jej ponechal jen v péči své bývalé ženy, jež jeho výchovu zřejmě nezvládla? (Sám vrah s nechutí ve svém životopise vzpomíná na to, že jeho matka měla později jako svého životního partnera odporného sexuálního „nadsamce“, který souložil se stovkami žen, až ji samou nakazil pohlavními nemocemi). Z uvedeného je patrné, že vývoj pozdějšího masového vraha byl v dětství formován soužitím se sobci a egocentrickými jedinci, kterým záleželo především na uspokojování svých „potřeb“, bez ohledu, jaký dopad to bude mít na jejich okolí. Není divu, že podobně se vyvinul i charakter tohoto mladého muže, zvláště, jestliže mu nikdy nebyly kladeny nějaké meze či požadavky na jeho chování a nikdo při něm nepůsobil tak, aby mu pomohl vytvořit správné pořadí hodnot. V této souvislosti je pak úplně jedno, pokud jeho radikalizmus je pravicový, nebo levicový, v každém případě je ve zjevném rozporu s Božími principy jednání, protože jeho hnacím motorem je svévole.
Ministr zahraničí Schwarzenberg na otázku, jak je možno takovým činům předejít, odpověděl (Aktuálne.cz), že nijak. („Nemůžete každého pošuka pohlídat. Tedy když se někdo pomátne, tak se pomátne. A je to vždy nečekané. Ty nemůžete pohlídat. Můžeme se pokusit pohlídat to podhoubí, nicméně jsou i velmi malé skupiny, které proklouznou. Úplně možné to pohlídat není. Musíme si uvědomit, že se to může stát kdekoli a že se nedá vyloučit, že se najde někdo, kdo se tohoto nešťastníka pokusí napodobit.“)
Já se ale přesto domnívám, že jim lze do značné míry předejít tím, že se zásadně změní klima ve společnosti ve prospěch obnovy tradiční rodiny a všech pozitivních hodnot v rodině vytvářených. Budou-li fungovat rodiny, včetně všeho, co je s rodinným životem přirozeně spojeno (a rovněž obecná pospolitost, vzájemná pomoc na úrovni místních komunit, apod.) nebude zde velký prostor pro vznik výše zmíněného kriminálního podhoubí. Je to možná jedna z největších výzev, před kterou stojíme, mnohem závažnější, než ty, které řeší (či spíše neřeší) naše vláda.
