Naše média zdobí (a český jazyk kazí) mimo jiné nadměrné používání některých výrazů, která k nám často přicházejí z anglicky mluvícího prostředí. Jedním z vysloveně módních slov je poslední dobou výraz „charisma“, nebo „charismatický“. Ze způsobu využívání tohoto slova ovšem plyne, že pravděpodobně málokterý český novinář tuší, jaký je vlastně původ a původní význam tohoto slova.
V drtivé většině případů se totiž využívá ve smyslu „okouzlující osobnost“, „duchaplný“, „přitažlivý“, apod. – označuje se jím nějaká přirozená osobitá přednost člověka (většinou politika, nebo nějaké veličiny showbusinessu). Původní význam tohoto slova je ale naprosto protikladný tomu, jak se používá. Chceme-li jej zjistit, musíme se vrátit až do časů před téměř dvěma tisíci lety, kdy toto slovo začal ve svých dopisech (epištolách) používat apoštol Pavel pro označení darů Ducha svatého. Církvi v Korintu píše (1.Kor. 12. kap., NBK):
4Jsou rozličné dary („charismata“ – pozn. MP), ale tentýž Duch, 5jsou rozličné služby, ale tentýž Pán 6a jsou rozličná působení, ale Bůh, který to všechno ve všech působí, je tentýž. 7A tak je každému dáván projev Ducha k užitku: 8jednomu je totiž skrze Ducha dáváno slovo moudrosti, jinému pak slovo poznání podle téhož Ducha, 9dalšímu víra v témž Duchu a jinému dary uzdravování v tomtéž Duchu, 10jinému pak činění zázraků, jinému proroctví, jinému rozlišování duchů, jinému rozličné druhy jazyků, jinému výklad jazyků. 11To vše ale působí jeden a tentýž Duch, který každému uděluje zvlášť, tak jak chce. 12Vždyť tak jako je tělo jedno a má mnoho údů (ačkoli je totiž všech údů toho jednoho těla mnoho, jsou jedním tělem), tak je tomu i s Kristem. 13Všichni jsme totiž byli v jednom Duchu pokřtěni do jednoho těla - ať už Židé nebo Řekové, otroci nebo svobodní - a všichni jsme byli napojeni jedním Duchem.
Z výše uvedeného úryvku je patrné, že původní a správně používaný pojem „charisma“ nemá vůbec nic co do činění s přirozenými lidskými vlastnostmi a schopnostmi (jakkoli je zřejmým faktem, že se dnes v tomto významu toto slovo uchytilo) – znamená to nadpřirozené obdarování Ducha, kterého se dostává Tělu Kristovu (církvi). Dary Ducha svatého byly v době prvotní církve apoštola Pavla a ještě několik století poté naprosto samozřejmé. Postupně, v souvislosti s nahrazováním vedení Ducha svatého v církvi lidskými ustanoveními, zákony a představami o tom, co je a není správné, se ale tyto dary vytrácely. Tento proces ohrožoval církev od samého začátku, jak je zřejmé z jiného listu apoštola Pavla, tentokrát církvi v Galacii (Gal. 3 kap, NBK):
1Ó, nemoudří Galatští! Kdo vás zmámil, abyste nedůvěřovali pravdě? Vás, před jejichž očima byl Ježíš Kristus vylíčen jako ukřižovaný mezi vámi! 2Chtěl bych se od vás dozvědět jen toto: Přijali jste Ducha na základě skutků Zákona, anebo na základě slyšení víry? 3Jste vskutku tak nemoudří? Když jste začali Duchem, dokončujete nyní tělem? 4Vytrpěli jste toho tolik nadarmo? (Jestliže to ovšem bylo nadarmo.) 5Ten, který vám uděluje Ducha a působí mezi vámi zázraky, to tedy dělá na základě skutků Zákona, anebo na základě slyšení víry? 6Pamatujte, jak Abraham "uvěřil Bohu a bylo mu to počteno za spravedlnost." 7Vězte tedy, že ti, kteří jsou z víry, ti jsou synové Abrahamovi...
Popravdě řečeno, tento proces, kdy se křesťané přestávají spoléhat na Boží duchovní vedení a dávají přednost své chytrosti a svým dedukcím toho, co je v Božích očích správné (to je význam slov ap. Pavla „dokončujete tělem“), je neustálým nebezpečím i pro dnešní církve. Mohu říci, že jsem to i já zažil na vlastní kůži ve společenství, kam jsem docházel Pro církev je (zdánlivě) paradoxně lepší, nemá -li ve společenosti už žádná privilegie a je oddělena od státu., Také prvotní církev v době, kdy byla pronásledovanou „sektou“, měla svým způsobem výhodu, že přítomnost v ní nepřitahovala nikoho, kdo bažil po moci a panování nad lidmi. Poté co císař Konstantin vyhlásil náboženskou svobodu (za cenu toho, že začal rozhodovat o církevních věcech a např. svolal a vedl církevní koncil), se situace začala měnit. Ve chvíli, kdy se z církve stala zcela zesvětštělá hierarchická organizace (tj. od konce 4. století). která již pro své vedení Ducha svatého „nepotřebovala“, protože si učinila jako svou hlavu lidského prostředníka „zástupce Krista na zemi“, se dary Ducha jako samozřejmé obdarování křesťanů z církve vytratily – společně s upřímností víry mnohých členů církevní hierarchie. Charismata (dary Ducha svatého) byly pak po dlouhou dobu výsadou nemnohých „světců“ – těch, kdo byli skutečně důslední v následování Krista. Tato situace trvala prakticky až do 19. století, během něhož začalo mezi křesťany v různých částech světa stoupat povědomí o duchovních darech, až se na počátku 20. století rozvinulo letniční hnutí, které bylo založeno právě na zkušenosti křtu v Duchu svatém, provázeném různými projevy (mluvení v jazycích, prorokování, uzdravování) a následném využívání duchovních darů v nově se formujících letničních církvích a denominacích. Ty se vyznačovaly takovou emocionalitou a tak vzrušeným (až exaltovaným) prožíváním duchovních zážitků, že se jevily ostatním křesťanům jako naprosto nedůvěryhodné a byly zavedenými denominacemi dlouhou dobu (až do pol. 20. století) pokládány za jakési scestné sekty. Není vyloučeno, že právě tyto emotivní projevy Ducha, které byly obzvláště běžné v Americe (USA), zapříčinily rozšíření tohoto slova i do světské sféry a začaly být používány pro označení sice zvláštních, ale jinak přirozených lidských povahových vlastností.
V druhé polovině 20. století ale začal pohyb směrem k přijetí biblického pojetí darů Ducha svatého i v těchto zavedených denominacích, včetně katolické církve, která na 2. Vatikánském koncilu pod vedením Jana XXIII. „otevírá dveře“ Duchu svatému a tak i zde je akceptována charismatická obnova, která nyní zahrnuje i desítky milionů katolíků.
Vrátíme-li se k původní otázce – ano, domnívám se, že i politik může být skutečně charismatický, tedy duchovně obdarovaný, ale obávám se, že je to naprostá výjimka. Mnohem častěji se politici pomocí propracovaných psychologických technik snaží útočit na emoce svých voličů a bez jakýchkoli skrupulí a odpovědnosti naslibují cokoli, aby získali volební vítězství.
