Můj otec v korejské válce

Na sobotu 26.6. připadlo 60. výročí zahájení korejské války. Toto výročí bylo připomenuto článkem ve víkendové příloze Lidových novin. Mezi vojenskými oddíly "neutrálních zemí", které pomáhaly od roku 1953 dohlížet na příměří, byl totiž také vojenský kontingent z tehdejšího komunistického Československa. Do tohoto oddílu byl ve funkci „politruka“ zařazen také můj otec, novinář, pracující v redakci vojenského časopisu Obrana lidu, tehdy (ve věku 25 let!) major, pro tuto misi s propůjčenou hodností podplukovníka. Hlavním úkolem československé jednotky v Koreji kromě jejího poslání v rámci „Dozorčí komise neutrálních států“ bylo vybudování vojenské nemocnice.  Jak to tehdy v dané oblasti vypadalo (dle Wikipedie):

„V srpnu 1945, nedlouho před skončením 2. světové války, byl prostor Korejského poloostrova, jenž byl od roku 1910 kolonií japonského císařství, na základě dohody velení armády Spojených států a Sovětského svazu rozdělen na dvě okupační zóny. Demarkační linií se stala 38. rovnoběžka. Korejský poloostrov tak byl rozdělen na Severní Koreu s okupační správou Rudé armády a Jižní Koreu s okupační správou Armády Spojených států. V roce 1948 byla na základě rozhodnutí orgánů OSN a demokratických voleb vyhlášena Korejská republika a zanedlouho i Korejská lidově demokratická, která však byla nelegitimním útvarem jak z hlediska OSN, tak z hlediska Korejců, protože jim nebylo umožněno vybrat si svou reprezentaci. Sever byl pod správou SSSR a byl zde nekompromisně zaveden komunistický režim podle sovětského vzoru, Jih spravovalo velení Armády Spojených států s dohledem OSN. S nastartováním studené války se Korea stala cílem komunistické agrese, podobně jako jím byl Západní Berlín v Evropě, a tedy jedním z center velmocenského soupeření. Rozhodující roli sehrály ambice a přehnané iluze korejských komunistů (zejména Kim Il-sŏnga a Pak Hŏn-jonga), kteří nesou hlavní zodpovědnost za rozpoutání jednoho z nejstrašlivějších konfliktů 20. století. Sever, podporovaný nově vzniklou Čínskou lidovou republikou a skrytě rovněž Sovětským svazem, zahájil proti Korejské republice celoplošný útok v červnu 1950.“

(z pořadu ČR „Pamětníci korejské války“): „Nebyli jsme na nic takového připraveni, nikdo to nečekal. I proto také armáda rozkazem ze dne 24.června poslala řadu důstojníků domů. Neměli jsme ani kvalitní obranné prostředky, téměř žádnou těžkou techniku, nemluvě o nějakých protitankových zbraních,“ vysvětluje pan Čo z Muzea korejské války v Soulu. Jeho slova potvrzuje i přímý účastník bojů, 82letý Rym: „Co se týče korejské války, nejprve bych rád řekl, že způsobila obrovskou tragédii. Bylo to doslova peklo. Žádný zlý sen, ze kterého bychom se probudili. A než jsme se nadáli, komunisté dobyli naše hlavní město, Soul. Za pouhé tři dny! Ani nevím, jakým zázrakem jsem přežil, měl jsem pocit, že neexistuje místo, které by nebylo ostřelováno,“ vzpomíná na první okamžiky války.

Tento útok byl ale nakonec Američany zastaven na samém jihu Korejského poloostrova a Američané společně s mezinárodními vojsky (pod vlajkou OSN) v protiofenzivě dobyli téměř celé území Koreje. S pomocí milionové čínské armády a sovětských pilotů se ovšem komunisté pustli do nového útoku a opět dobyli málem celou Koreu. Američané je nakonec zatlačili opět na linii 38. rovnoběžky, na níž byla podepsána 27.7. 1953 dohoda o příměří. De facto tehdy válka v Koreji skončila, ale de jure trvá dodnes. Sjednaný klid zbraní měla a dodnes má zajišťovat a kontrolovat Vojenská komise pro příměří a Dozorčí komise neutrálních států (DKNS). Právě v té figurovalo Československo, které mělo spolu s polskými, švédskými a švýcarskými delegáty dohlížet na to, aby obě znesvářené strany respektovaly existující stavy vojenského personálu a materiálu do doby, než bude politickou cestou dosaženo míru a stažení všech zahraničních sil z Korejského poloostrova.

O tom, co se tehdy dělo v Koreji, nemám žádné informace "z první ruky".  Můj otec totiž spáchal  sebevraždu ještě před mým narozením. Co bylo přesně její příčinou, jsem se nikdy zcela jednoznačně nedozvěděl (v dopise na rozloučenou psal o „zradě kamarádů“). Není to ale tak dávno, kdy jsem mluvil s jedním z bývalých důstojníků československé mise, p. Řehákem, a ten zmínil jiné možné vysvětlení: Potkal prý několik let po návratu z Koreje mého otce ve vojenské nemocnici ve Střešovicích a jeho zdravotní stav prý byl velmi špatný. Zmiňoval přitom, že ubytování a vůbec životní podmínky v Pusanu v Koreji, kde většinou pobývali, byly katastrofální, lidé od nás navíc nebyli zvyklí na zdejší klima, a že mnoho příslušníků československé mise po návratu trpělo nejrůznějšími chorobami, jejichž léčba byla svízelná a dlouhá. Pan Řehák ovšem nějaké další informace o tom, jaké úkoly měla československá mírová mise v Koreji neposkytl. O mém otci ale řekl, že to byl laskavý a slušný člověk, který měl svým chováním daleko v obvyklému vojenskému „zupáctví“. Mnozí členové československým vojsk zřejmě dost trpěli pocitem odloučení od domova a svých rodin, na něž reagovali podle svého – někteří (jako zřejmě i můj otec) depresemi, jiní svůj smutek utápěli v alkoholu.

Blogger Rosťa Hedvíček uveřejňuje na svém blogu tyto šokující informace o specifických „výzkumech“, které se měly odehrávat v československé vojenské nemocnici: „Všechno začalo tehdy v Koreji. ČSR tehdy vyslala kontingent vojáků, všechno prověření komunisté - oficiálně se tomu říkalo "československá mise", aby tam vybudovali nemocnici. Jenže v oné nemocnici se dělaly pokusy na amerických válečných zajatcích. Mengele by blednul závisti. Všechny možné. Od obyčejných amputaci typu "co to s vojáčkem asi udělá?" až po zkoušení chemických a biologických zbraní. A různé ty drogy na hlavu - mind-altering drugs and mind-control drugs - zajatci pak ani nevěděli, kdo jsou a kde jsou, a "šli jako ovce", jak pravil svědek. A když už nebyli k ničemu, tak cesta vedla do krematoria. Krematorium na spalování obětí tohoto "lékařského výzkumu" vybudovali taky příslušníci "československé mise". Po skončení "výzkumu" byli zajatci, kteří to nějak zvládli přežít, popraveni. Československé krematorium v Koreji běželo na plný výkon nepřetržitě celé měsíce.
Zajímavé bylo, že už tehdy - začátkem padesátých let - experimentovali čeští a sovětští "lékaři" s kokainem a heroinem. Joseph Douglass popisuje v knize Red Cocaine, jak na americkým zajatcích byly zkoušeny různé dávky kokainu a heroinu za účelem vyvolání miniinfarktu srdce, případně celých sérií těchto miniinfarktů. Výzkum to byl tak zajímavý, že po změně válečné situace v Koreji se to celé přestěhovalo do nemocnice v Praze-Střešovicích. Krematorium už ani nebylo potřeba stavět - už bylo na místě. Generál Šejna později před americkým Kongresem dosvědčil, že řada pitevních zpráv z pitev těchto zajatců mu prošla rukama. A ještě i po úplném skončení války v Koreji bylo sto amerických zajatců, ve skupinách po dvaceti pěti dopraveno do Střešovic. Většina z nich prý byla odtud poslána do Sovětského svazu a pochopitelně už o nich nikdo nikdy neslyšel. A tak dodnes jsou v českých nemocnicích ve funkcích primářů a docentů i lidé, kteří to tehdy v padesátých a šedesátých letech jako mladí "lékaři" zažili a zúčastnili se - nadějní čeští Mengelové...“

Tyto informace ale žádné oficiální vyšetřování po roce 1990 nepotvrdilo, a tak zůstávají v rovině spekulací.

Poznámka MP: v perexu článku jsou použity dosud nezveřejněné fotografie z našeho rodinného archivu, o rodinné historii píšu i zde

http://pinc.blog.idnes.cz/c/121550/Proc-jsem-protestant.html