Milujte se!

Dostal se mi do rukou nový časopis s tímto názvem. Nejdřív jsem si pomyslel, že se jedná o novou verzi magazínu „Probuďte se“, se kterým často postávají v podchodech pražského metra Svědci Jehovovi, ale pak jsem si povšiml podtitulu „Časopis pro novou evangelizaci“, což mne zaujalo a zalistoval v jeho obsahu.

Když jsem pak tento časopis pročítal, shledal jsem ho v mnoha ohledech netradiční a duchovně podnětný. Nemohl jsem si ale nevšimnout jeho čistě katolického poselství. Nosnou částí obsahu byla svědectví, mnohá z nich o obrácení dosud nevěřících lidí k víře a jiná o zázračných uzdraveních. Nechyběla tam ovšem ani svědectví o lidech, kteří přešli od jedné církevní organizace (např. anglikánské či adventistické církve) k jiné – ovšem vždy k římskokatolické. Časopis tak u svých čtenářů mimoděk navozuje pocit, že není tak úplně důležité sloužit Bohu, jako spíš sloužit tomu pravému náboženskému systému. Hned se samozřejmě přidává otázka, zda je tomu skutečně tak, zda je pro autentickou křesťanskou víru potřebné být součástí této křesťanské organizace. V časopise je mimo jiné citován výrok spisovatele G.K. Chestertona „Když jsem se stal katolíkem, stal jsem se o dva tisíce let zkušenější“. Tím samozřejmě poskytuje mnoho munice svým odpůrcům – myslí tím „zkušenosti“ svaté inkvizice, křižáckých výprav a vyvražďování heretiků a jiných protivníků, násilné obracení pohanských národů „ohněm a mečem“?

My v naší zemi máme ovšem také značně trpkou historickou „zkušenost“ - například s působením katolických jezuitských „misionářů“ v období násilné rekatolizace obyvatelstva Českého království po Bílé hoře. Tato doba našemu národu nic dobrého nepřinesla, ba právě naopak – právě tehdy, v důsledku této dlouhodobé trýznivé zkušenosti, se v našem národě vytvořila mimo jiné hluboká averze k organizované církvi. To, co se tehdy dělo, byl pravý opak Husova kréda - (Boží) „Pravdy každému přejte“. Českým lidem, našemu národu bylo právě v tomto období násilně uloupeno světlo víry - Boží slovo v českém jazyce (Kralická bible) a nahrazeno latinskou liturgií a náboženskými obřady, uctívání Stvořitele a Spasitele bylo nahrazeno a rozmělněno uctíváním světců, panny Marie a jejich obrazů a soch.

Dnes se už situace zásadně změnila, mezi jednotlivými církvemi není antagonizmus, ale spolupracují spolu na Božím díle – proto mě tím spíše ve výše zmíněném evangelizačním časopise zarazila svědectví, které podporují představu, že jedinou pravou církví je ta římskokatolická. Možná si ale stále někdo klade otázku, zda je nějaká církev „ta pravá“ a dokonalá, zajišťující nejlepší učení a je tou pravou „lodí víry“, jež spolehlivě převeze duši člověka na věčnost. Já osobně se domnívám, že žádná taková cirkev není – nikdy nebyla a nebude - ze samé podstaty věci. Církev je především společenstvím lidí (byť má jako svou hlavu Krista) – ti tvoří ono mystické „Tělo Kristovo“ na zemi. Čteme-li novozákonní knihu o vzniku a šíření prvotní církve, Knihu skutků apoštolských, nenajdeme tak jediného křesťana, včetně uznávaných „sloupů církve“, kteří by všelijak lidsky nechybovali – ano, mezi těmito chybujícími lidmi byli i apoštolové Petr a Pavel. A my všichni, dodnes, jakkoli se více, či méně snažíme následovat Krista, máme své chyby a lidské nedostatky. Protože tedy je každá církev složená z hřešících lidí, kteří se stali křesťany nikoli svojí zásluhou, ale jen díky Boží milosti, nemůže být žádná z nich dokonalá, ať už svou výjimečnost zdůvodňuje jak chce.

Na rozdíl od hinduistického konceptu svatosti, v němž člověk domnívá, že odhaluje boha v sobě - za pomoci fyzického a mentálního cvičení jógy se „uskutečňuje“ a stává bohem, svatost křesťanů spočívá v úplně něčem jiném – v úsilí a snaze, aby jejich život byl „oddělený pro Boha“, aby žili a uskutečňovali svou víru skrze Krista nalezenou a poznanou lásku. A to je stálý proces, který nikdy neskončí, dokud jsme ve smrtelném těle.