To je dotaz, který včera poslala SMSkou mé ženě jedna její známá. Asi proto, že máme hodně dětí a jsme křesťané. Dost těžko se na takovou otázku odpovídá v několika holých větách, které tato mobilová komunikace umožňuje. Takže jsme na toto téma doma rozmlouvali a mne to nakonec vedlo k napsání této úvahy.
Hned na začátku bych chtěl zdůraznit, že mým záměrem není odsouzení žen, které tento zákrok podstoupily. Jít na interrupci je rozhodnutí, které udělá každá žena v situaci, kdy je pod velkým tlakem. Určitě je to pro ni velmi těžké – zvláště, když ji její partner nepodpoří, nebo když si je vědomá, jak by těhotenství zkomplikovalo její život a nevidí jiné východisko. Uvědomuji si také, že v naší společnosti po dlouhá desetiletí představovala interrupce „nejlevnější“ formu antikoncepce.
Pokusím se naše postoje ilustrovat na nás samotných. Hned na začátku musím otevřeně přiznat, že naše manželství bylo uspíšeno faktem, že jsme se brát, jak se říkalo „museli“- čekali jsme dítě ještě v době, kdy jsem studoval vysokou školu a žena byla ve 4. ročníku gymnázia. Nebyli jsme tehdy ještě křesťané, ale rozhodli jsme se spontánně, že tento „problém“ nebudeme řešit interrupcí, třebaže to náš život „zkomplikovalo“. Pak se nám narodil Vojtíšek, a dnes jsme na něj velice hrdí, protože to je nesmírně talentovaný výtvarník, jehož talent vysoce oceňují na všech školách, které studuje. Především to je dobrý a slušný člověk. Neumíme si dnes představit, jak by se náš život odvíjel, kdybychom se rozhodli jinak – v každém případě by byl o mnoho ochuzený.
Podruhé jsme se ocitli v situaci, kdy nám byla doporučena interrupce, když žena čekala třetí dítě. Při vyšetření v počátku těhotenství se ukázalo, že je plod v děloze utlačovaný rostoucím nádorem – myomem, který byl navíc v takové poloze, že by mohl velmi zkomplikovat porod. Jako samozřejmé řešení navrhl gynekolog interrupci. Ocitli jsme se ve velmi svízelné situaci – interrupce pro nás znamenala zabití již počatého života, ale z lékařského hlediska se zdálo, že nemáme jinou volbu. Naštěstí jsme mohli naši situaci sdílet s našimi přáteli v křesťanském sboru, kam jsme docházeli. Hodně lidí se za nás modlilo, přišlo i nějaké prorocké slovo k naší situaci. Rozhodli jsme se, že interrupci neakceptujeme. Lékaři nás varovali, jaké to může mít následky. Při příštích vyšetřeních se ale situace dramaticky změnila: Myom se začal vstřebávat a za nějakou dobu prakticky zmizel a přestal být pro růst plodu nebezpečím. Narodilo se nám krásné zdravé děvčátko, které jsme pojmenovali Alžběta. Vyrostla z ní mnohostranně talentovaná studentka (byla např. oceněna jako největší osobnost ze všech absolvujících studentů jejího gymnázia v jejím školním roce) – dnes patří k nejlepším studentům na 2. lékařské fakultě v Praze. Pro nás ale není hlavní prioritou nějak měřitelný úspěch. Co je pro nás skutečně důležité, to je fakt, že je opravdu povahově krásný člověk. Její život je velkým obohacením pro všechny, s nimiž přichází do styku. Ani v jejím případě si neumíme představit, jaký by byl náš život bez ní.
Snad je na těchto případech z našeho života patrné jedno poučení (jakkoli si uvědomuji, že zkušenost jednoho člověka se nedá mechanicky aplikovat na život někoho jiného): totiž že to, co může vypadat jako situace, která má jen obtížné řešení, nebo přímo „malér“, se může proměnit ve veliký přínos v našem životě. Mně osobně je líto, pokud se k interrupci sahá jako k nejsnadnějšímu řešení a k nechtěnému těhotenství mají ženy postoj jako ke komplikaci. Co když se ukáže, že následkem interrupce se tato žena stane neplodnou? Nehledě na výčitky svědomí, které nepochybně mnohou ženu po interrupci pronásledují. V naší zemi se navíc žádná žena vlivem nechtěného těhotenství nemůže ocitnout v ekonomicky bezvýchodné situaci, protože naše sociální síť na takové situace myslí a poskytuje svobodným matkám finanční pomoc. Pokud se opravdu nedokáže o dítě postarat, může je svěřit k adopci, nebo do pěstounské péče – a je-li opravdu zoufalá, přinejhorším do baby boxu. V této souvislosti je mi jen líto, že v naší zemi není možné svěřit dítě do adopce okamžitě po narození a bezbranné děťátko musí trávit dlouhé týdny a měsíce v tom nejcitlivějším období v neosobních kojeneckých ústavech.
V každém případě jsem přesvědčen, že k interrupci by měla žena sáhnout ne jako k prvnímu řešení své situace, ale spíše jako k tomu poslednímu, když je opravdu ohrožen její život. Jak ukázal náš příklad, narodily se nám buď zcela neplánovaně (Vojta), nebo navzdory doporučení lékařů (Bětka) nádherné děti, z nichž máme velikou radost a které budou, jak doufáme, také přínosem pro společnost.
